1. kapitola - Dědovy úvahy o kundičkách. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem" 

Sofie & Skaven

Píše Sofie:

Právě jedeme za dědou, abychom ho vyzvedli u něj doma a vzali k nám na prázdniny. Důvody jsou jednoduché. Začíná léto, je už docela horko a děda bydlí v paneláku, ve kterém je během tropických dní téměř nesnesitelně. Mám radost a jsem možná i trochu poctěna, že si dědu vezeme domů na pobyt. Každopádně cítím lehké rozrušení jako před důležitou cestou. Rok jsme se neviděli, snad se jeho stav zdravotně moc nezhoršil.

Hned v úvodu musím dodat, že žádné intenzivní kontakty nepěstujeme. Občas nějaký telefonát, jednou za rok takováto návštěva u nás a jinak nic. Tento celkem chladný postoj jsem převzala hlavně od něj. Máma byla víc aktivní a měla potřebu projevovat zájem o ostatní členy rodiny. Můj otec, tedy dnes ho nazývám dědou, zvykla jsem si na to kvůli dceři, ten moc vřelý typ nikdy nebyl a není dodnes.

Začínám cítit úzkost při jízdě po kvalitní asfaltce, která je z obou stran lemována dlouhou řadou staletých opravdu mohutných lip. Pokaždé si kladu otázku, jestli ta úzkost souvisí s tím, že silnice je díky těmto silným kmenům vlastně nebezpečnější, než když je hned za příkopem pouze rovné pole. Není možné nikam strhnout volant, kdyby se přede mnou odehrávalo něco divného a nebezpečného. Přesto nemám pocit, že ty stromy jsou důvodem mé slabé úzkosti.

Když jezdím za otcem, nebo tímto směrem, úzkost začínám cítit pokaždé právě tady. Na silnicích mezi vesnicemi, kde jezdím 70 km za hodinu a nikoho nezdržuji, úzkost necítím. Dříve ano, ale to už je pryč.

"To je krásnej rybníček, jednou se tam musím zastavit a podívat se zblízka." Komentuju kousek krajiny, která se nám otevřela po pravé straně a která se mi pokaždé znova zalíbí.

"Jo, to už si říkala, říkáš to vždycky." Odvětila dcera v pokročilé pubertě, čumíc do telefonu na jakousi textovku.

"Já vím. A taky se mi to tady vždycky líbí a možná ještě víc než minule." Dodávám. Nerada se sice stále opakuju, ale tady si to neodpustím.

"Přemýšlím, proč k nám najednou děda nechtěl jet a pak zase zničehonic otočil a chce se k nám skoro nastěhovat. Je to nějaký divný. Myslela jsem, že k nám v létě jezdí rád. Sám si pochvaloval, že u nás v baráku je krásný chládeček a že je to fajn. Vedro ale má být asi jen tři dny a pak se zase ochladí." Přešla jsem k tématu.

"Taky nevím, co mu je. Něco píšu…" Naznačila se šklebem, že ji ruším a tím pádem lezu trochu na nervy.

Můj otec před čtyřmi lety ovdověl. Má naplánováno, že až bude hodně starý, bude u nás bydlet. Zatím bydlí ve svém bytě v paneláku s mým bráchou. Prozatím nemá zájem se k nám stěhovat, jen chce každé léto přežít pár horkých dnů v našem chladném kamenném domě a tím to asi končí. Letos zničehonic nechtěl jet a to bylo pro nás docela překvapivé. Tentokrát si od jeho návštěvy dost slibuji. Chtěla bych zjistit více o naší rodině. Ráda bych pochopila, jak to u nás vlastně fungovalo, protože já si skoro nic nepamatuji. Popravdě napsáno, za chvíli se nebude koho z příbuzných zeptat, nebudou už "svědkové".

Pořád nemám odpovědi na své otázky, kde jsou skutečné důvody a příčiny mých úzkostí a panických atak. Pořád nevím, co se u nás, nebo v mém okolí dělo tak divného, že se toho nemůžu zbavit a dopátrat se souvislostí.

Je to už asi 12 nebo 13 let, co jsem ukončila psychoterapii a začala fungovat bez podpory medikamentů a bez podpory psychologa nebo psychiatra. Mám deprese, panické ataky, hodně znaků sociální fobie, možná nějaké ty obsese, také velmi intenzivně prokrastinuju, špatně se soustředím, nepodávám výkon, více a více se izoluji od společnosti, zanedbávám hodně věcí, neumím žít. Pravděpodobně mám ADHD. Takhle by se to dalo narychlo vyjmenovat, ale není to zdaleka vše.

Vybavila se mi vzpomínka. Počkej si, až bude člověk starý. Potom se ukáže, co je ve skutečnosti zač. To mi říkala kdysi jedna známá. Ptala jsem se tehdy, jak to myslí a ona mi odpověděla, že starý člověk se přestane nutit do věcí, které dělá z donucení. Může to dělat třeba kvůli jiným lidem, ale ve skutečnosti ho to nebaví. Tu věc nedělá z vnitřního přesvědčení nebo z vlastní volby. A pak, později, o hodně později, přestane ve stáří dělat to, do čeho se musel nutit během dřívějšího života, když na to vše měl ještě dostatek energie a ochoty. Připadalo mu to nutné, běžné, téměř automatické. Ale jednou přestane a začne se ukazovat ve své přirozenosti více než dříve. Myslím, že to tak bude, nebo na tom něco opravdu je.

Jaký je můj otec? Luští občas křížovky, papá léky, kouká na televizi, hraje si počítačové hry, v lednici má často kupované tlačenky na mlsání… znova mě napadá… počkej si, až bude ten člověk starý, on se projeví ve své přirozenosti. Tak uvidíme.

Je zvláštní, kolikrát jsem si na to už vzpomněla ve spojení s otcem. Jako kdybych podvědomě očekávala, že jednou něco přijde a něco se ukáže.

Jaký je ale opravdu můj otec? Tak těžko se pro to hledají slova. Proč se nikdy nesměje a je schopen se jen tak podivně uchechtnout? Je to jen image chladnýho chlapáka, vlažný a flegmatický temperament, nebo jeho tělo srdečný smích jako reakci na nějaký veselý podnět vůbec neumí spustit? Nevím. Je mi stále ještě záhadou.

Přesto se stává, když se s dcerou v kuchyni něčemu hlasitě smějeme, hned je váben naším veselím a rychle se hrne za námi do kuchyně. Možná proto, aby se mohl takových nečekaných gejzírů radostné energie nějakým způsobem dotknout, nebo se k nim aspoň přiblížit. U nás doma jsme se myslím moc nesmáli. Vlastně si nic takového vůbec nepamatuji.

Vzpomínám na ten okamžik, kdy táta doslova přiběhl… samozřejmě s hůlkou. Obočí vysoko vytažené a v očích i na rtech otázku: "Tady je nějak veselo, čemu se tu smějete?" Ale jak už to bývá, nešlo předat to něco, čemu jsme se s dcerou momentálně hodně smály. I kdyby se nám to podařilo vysvětlit, on by se tomu nemohl takhle smát. Nikdo by se tomu nemohl stejně smát, nebylo by to už autentické ani pravé. Zase jsem se nějak zamyslela a už jsme skoro tady.

"Prosím tě, zavolej dědovi, že už skoro přijíždíme k baráku, a že může jít pomalu dolů na ulici."

"Jooo." Zamručela dcera a volá dědovi, že už jsme zde.

Přijíždím do městečka, ve kterém bych už bydlet nechtěla. Stačilo mi dětství a pár let v dospělosti. Nemám pěkné vzpomínky. Tátu nabíráme do auta před barákem, protože do bytu na návštěvy nechodíme. Bydlí tam totiž můj podivný bratr, což jsem už zmiňovala. Asi před deseti lety se k rodičům zase nastěhoval a pravděpodobně zde zůstane. Tady je potřeba přidat pár informací.

Bratr mě v posledních letech nemá vůbec rád, nemá vlastně rád ani ostatní lidi, takže mu všichni jdou tak nějak z cesty. I já mu jdu z cesty. Je zvláštní pocit přijet domů, do místa, kde máme od dětství vazby a kde jsme sbírali první zkušenosti a zážitky. Kde probíhalo naše největší formátování… a zároveň nemoci vstoupit do bytu, kde otec ještě žije a kde bydlí také můj biologický bratr.

Děda už stojí na chodníku s hůlkou, vedle sebe má vzorně připravenou tašku, na sobě kratší letní kalhoty a tričko. V ruce drží dřevěnou hůlku na opírání. Je pozdní odpoledne, zrovna je asi největší vedro. Mimochodem také nesnáším horko a raději bych z domu ani nevylézala, protože máme doma krásný chládek.

Dcera dala tašku do kufru, sama se i s telefonem přesunula dozadu a nechala dědovi místo vedle mne, tedy místo spolujezdce. Musím ještě dodat, že jsem dceru do té jízdy nenutila, chtěla jet sama a tyhle vzácné rodinné akce ji zajímají. Pak to většinou intenzivně probíráme.

"Buď zdráva. Tak už jsem byl připravenej hodinu, snad jsem nic nezapomněl." Uvelebil se děda a připnul si pásy.

Uvědomila jsem si hned, že neumí normálně pozdravit. Srdečnost a takové ty věcičky mu nejdou. Neumí klasické "člověčiny". Setkání po roce je úplně stejné. Někdy se divím, že se vůbec setkáváme. Plníme si vzájemná očekávání, ale přitom otec citově nepotřebuje nás a my jeho vlastně taky ne. Já ho chci zkoumat, protože tomu nerozumím a co chce on, to nevím. Momentálně chce uniknout vedru. Přesto se vždycky tetelíme jakýmsi blahem a úslužností, když k nám děda jede. To jsem si uvědomovala vždycky.

"Máš inzulin a jiný léky? Máš doklady?" Házím praktické dotazy, abychom se nemuseli vracet.

"Jo, všechno bych měl mít. Pár košil, tepláky, nějaký věci a taky všechny fotky jsem vzal." Informuje děda.

"To je dobře, na to se pak rádi podíváme." Komentuju a odjíždím z místa.

"Kde mám pití?" Ptá se hned děda. "Tady sem si ho někde dával." Pátrá kolem sebe, jako kdyby musel hned pít.

"Počkej, během tří minut zastavím u benzínky a koupím pití, musím vzít benzín." Navrhuji řešení, protože jsem se mezitím rozjela a nemám teď kde zastavit.

"Já mám udělaný kafe v takový malý lahvičce od limonády a na tom je ponožka." Vysvětluje děda.

"Cože?"

"Ale nic, stará ponožka. Ono to vydrží dýl teplý, nebo studený." Dodává on.

"Jo, chápu. Taková skoro termoska díky ponožce. Koupím na benzínce zmrzlinu." Přišel mi dobrý nápad na ochlazení. Děda má sice cukrovku, ale stejně mlsá pravidelně, proto už neřeším jeho dietu.

Už minule nás děda překvapoval svými nápoji. Schová si půllitrovou plastovou láhev od nějakého pití a dělá si pak do lahvičky své drinky. Lahev je časem velmi upatlaná a mastná, protože děda si tam občas naleje i mléko, ale vyměnit ji už nechce. Ještě mi vysvětloval, že do láhve dává někdy rýži a tou pak vymývá, nebo nějak mechanicky omlátí ten špinavej vnitřek. Samozřejmě až tehdy, když je lahev zevnitř viditelně zahumusená. Dál jsme to už nerozebírali. Ačkoli jsem poměrně zvídavý člověk, nemusím vědět vše.

Píše Skaven:

Máma zastavila u benzínky, vystoupila z auta a během krátké chvíle se nám ztratila z dohledu, když vešla do prodejny. Uvědomuji si takové trochu nepříjemné ticho v autě. Snažím se vymyslet, co bych mohla říct, když vtom náhle spustí děda:

"Přemýšlel jsem o tom, jak jsme se bavili o těch kundičkách. Já když si na Jůůůtůůůb (YouTube) pouštím písničky, vidím tam reklamy a tam třeba běhá malá holčička s krátkou sukýnkou… Že to tam vůbec dávaj takhle pro ty pedofily. Nevim, nelíbí se mi to."

Musím uznat, že jsem trochu zaskočená z toho, co právě děda pronesl. Nečekala bych, že vytáhne takové téma. Navíc to řekl zvláštně. Hlavně si ale nepamatuji, že bychom se kdy bavili o pedofilech na internetu, natož pak o "kundičkách".

Před časem jsme s mámou hovořily o tom, že snad úplně poprvé v životě od něj slyšela něco na téma sexuality, když u nás byl loni v létě na pár dní. Pro dědu bylo odjakživa všechno, co se jakkoliv týká sexuality, velké tabu, nikdy se o ničem takovém nezmiňoval.

Chvíli se usilovně prohrabávám v databázi vzpomínek v mé hlavě a snažím se pochopit, na jaký předešlý rozhovor o "kundičkách" děda právě teď navazuje. Už vím.

"Jo, aha, ty myslíš tohle. Nevěděla jsem prvně, co myslíš těmi kundičkami. Totiž my jsme ti s mámou loni říkaly o tom, že lidi spolu postupem času mluví čím dál sprostěji, hruběji. Říkaly jsme ti, že jsme viděly film Vládci chaosu, který se odehrává jakože v 80. letech někde v Norsku. Byla tam scéna, že parta metalistů měla nějakou pařbu, takže tam chlastali, řádili a během toho přijelo auto, ve kterém dorazily i nějaké holky. Jeden ten kluk to okomentoval 'Hele, pumy přijely.' Nebo takhle nějak to bylo zrovna přeložený. Bavily jsme se o tom s mámou, že to je zajímavý, protože dneska by v takové situaci ten kluk pravděpodobně řekl něco jako 'Čum, kundy dorazily.' Tohle jsme ti loni s mámou právě popisovaly a bavili jsme se o tomhle tématu, jak se ten běžný jazyk mění, posouvá v jistém smyslu k horšímu. Přímo jako o 'kundičkách' jsme úplně nemluvili."

Když jsem dědovi připomněla, o čem přesně jsme tehdy hovořili, přikyvoval. Pak jsem pokračovala:

"Nicméně nedivím se ti, že se ti to nelíbí. Tedy to, co popisuješ. Tohle je docela děsivý celkově. Ono třeba i na Facebooku je spousta ženských, které tam veřejně sdílí nahé, nebo skoro nahé fotky svých malých dětí a tak. Dávají to tam jakože pro kamarádky, připadá jim to v pořádku, ale už neřeší, že to tam je úplně veřejně a můžou se na to dívat klidně i pedofilové…" Přerušuji řeč, protože přichází máma.

Píše Sofie:

Vzala jsem na benzínce nějaké studené pití a tři zmrzliny. Mám pocit, že je venku 50 stupňů Celsia ve stínu a na slunci 200. Vracím se do auta, dcera sedí uprostřed zadní sedačky, hodně se předklání k dědovi, silným hlasem mu něco vysvětluje a šermuje rukama. Z auta je slyšet hlasité mluvení i na parkovišti, které je zrovna prázdné.

"To je hrozný. My jsme o tom s mámou taky mluvily." Skaven musí na dědu řvát, protože je dost nahluchlý. Někdy také děda předstírá, že slyšel, ale neslyšel a snaží se tvářit nenápadně. Někdy však slyší velmi dobře.

"Co řešíte?" Ptám se hned, když usedám do auta. Byla to spíše řečnická otázka, asi jsem nečekala nic zvláštního.

"To je hic. Mám úplně zpocený břicho." Oznámil nám děda, vyhrnul si tričko a začíná si rukou jezdit po svém nezvykle tvrdém a vypouklém pupku.

Nemám chuť vyprávět si o tom, kdo je zpocený a zapařený na jakém konkrétním místě. Je mi takové horko, že si připadám jako ovar úplně celá. Láká mě jenom bazén, který máme na zahradě a touhle dobou má jistě už 27 stupňů. Kéž bychom byli už doma. Uf.

"Bavíme se o pedofilech." Hlásí dcera hned, zatímco já uvažuji o bazénu.

"O pedofilech?" Ptám se víceméně nezúčastněně a soustředím se na výjezd z benzínky, protože nemám dojezenou zmrzlinu a nevím co dřív. Už teď začínám mít ulepené ruce.

"Ále, jen jsem říkal, že když se koukám na Jůůůtůůůb na písničky, že mi tam vadí ty reklamy s malýma holčičkama, co tam pořád dávaj. Jako kdyby tam pořád lákali pedofily." Říká děda lehce rozzlobeně, nebo by to tak mělo vypadat. Jeho způsob řeči je divný. Snaží se o člověčiny, jakože je pohoršený, ale ve skutečnosti to nezní moc pohoršeně.

"Jaký reklamy s holčičkama?" Ptám se a snažím se najít rychle nějaký kapesník, abych si utřela kydance rozteklé zmrzliny z mého trička a mohla pokračovat v jízdě. Jsem idiot, už se mi lepí ruce, za chvíli se nebudu schopná urvat od volantu. Někde mám vlhčený ubrousky, ale kde? V palubní schránce u spolujezdce, takže naproti dědovi. To se mi moc nehodí. Ale děda pokračuje.

"No, já mám v počítači tady vlevo nahoře Jůůůtůůů a při každý písničce mi přehrajou reklamu. A na jedný tý reklamě je teď pořád nějaká holčička. Nevím, proč to pořád opakujou. Tak jsem říkal Skaven, že se mi to nelíbí."

Do řeči se vložila dcera, já prozatím ne. Jsem celá upatlaná, to je neskutečný. Ještě že máme zavřený okna, letěla by za náma hejna hmyzu. Budu muset zastavit a utřít se.

"A já jsem k tomu dodala, že těch lákadel je například i plný Facebook, že tam jsou ženské, které tam stále dávají veřejně fotky svých dětiček, často třeba nahých z nějaké dovolené na pláži… a pedofilové se v tom mohou vesele přehrabovat, přičemž matky jim ty své ratolesti samy takhle nabízejí ke koukání."

Rychle přemýšlím, že žádné reklamní spoty ze současné doby vlastně neznám, protože reklamy mám v počítači vypnuté a zablokované co nejvíc to jde a na YouTube se mi žádné krásné a rozkošné holčičky nezobrazují. Nevím tedy, jaká holčička dědu zrovna irituje. Televizi také nemám, současné reklamy v podstatě neznám, ale to je asi jedno. Chvíli tedy mlčím, snažím se soustředit na jízdu. Zatím nemohu zastavit, je provoz. Necítím úzkost, prášek jsem si vzala už předtím, protože jsem věděla, že ji cítit budu.

Téma se stočilo někam jinam už po chvilce. Děda začal opět vyjmenovávat, co všechno ho bolívá, co užívá, kdy to užívá, co říkal internista minule, předminule a předpředminule. Pak ještě doplnil, co říkal jiný internista jinde v úplně jiném zařízení. Také ho bolí kyčel, ale asi ne víc než loni. Má méně síly, to je zjevné už od pohledu. Zestárl zase o rok. Je mu už 84 let.

Doteď chodí nakupovat s hůlkou, nebo dvěma, doma uklízí, pere a vaří. Brácha nedělá nic, nebo si případně občas uvaří, ale nádobí už po sobě neumyje. Větší nákupy mu vozí z větších řetězců a vše vynesou nahoru. Děda vynáší i odpadky, chodí na poštu, do bankomatu, pro čerstvé pečivo, prostě je zcela samostatný. Jen ponožky si nenatáhne, nezvedne předměty ze země a musí se obouvat do pohodlných volných bot. Zase vypočítává, kolik prášků bere. Ujeli jsme mezitím dvacet kilometrů, možná už třicet.

"Ta Sára mi připadá stejně nějaká divná." Prohlásil zničehonic děda, protože v autě bylo chvíli ticho a nikdo nic neříkal.

"Proč? Jak jako divná?" Ptám se automaticky na Sáru, druhou vnučku dědy, která je jedinou dcerou mého bratra. Je jí dnes asi 33 let, možná už více. Moc tu holku neznám, viděla jsem ji jen párkrát za život a to ještě jen na chvíli. Měla jsem vždy pocit, že toho moc nenamluví, ale nic o ní nevím. Chodí kompletně v černých hadrech, má dlouhé černé vlasy, piercingy, tetování, celkově gotický styl, je rozhodně vášnivá metalistka už na první pohled. Pokud vím, na rameni má vytetovaný nápis, že zdraví Satana, nebo něco takového. Jestli je ale skutečně angažovaná v satanismu, to nevím. Myslím, že spíš patří k jakýmsi pozérům, ne ke skutečným ctitelům a následovníkům Satana, nebo vyznavačům idejí satanismu. Ale třeba se pletu a zajímá ji to více.

"Ále," začal s vysvětlováním děda "jednou na chatě, když jsme spolu leželi v posteli, když byla Sofie, teda Sára nemocná, tak mi vyjela po pinďourovi. Sára, teda Sofie, teda Sára je divná. Sem se splet."

Krátké ticho.

Někdy i krátké ticho je neskutečně dlouhé.

Sakra. Pomalu a dlouze jsem se nadechla, zadržela dech a nevěděla co říct.

Bylo hodně zvláštní, když děda začal o Sáře, že mu nějak neplánovaně vylezlo z huby mé jméno Sofie. Opakovaně se přeřekl. To se mu moc nestává ani v tomhle věku. On se běžně vyjadřuje v klidu. Nekoktá, neříká nesmysly. Je tak věcný a stručný, že se mu to prostě nestává.

"Ty jsi někdy ležel se Sárou v posteli?" Zeptala jsem se pro jistotu jasně, konkrétně a hned, zatímco se dívám upřeně před sebe na vozovku a držím pevně volant. Pořád mám ruce ulepené, ale nejsou zatím přilepené.

"Jo, to už je dávno. Na chatě to bylo." Odpověděl, jako kdyby se tím něco vysvětlovalo.

"Jednou byla asi nemocná, musela se vypotit a leželi jsme spolu v pokoji na gauči a ona mi vyjela po ptákovi. Říkám, že je nějaká divná." Zopakoval znova.

Rychle přemýšlím. Děda se s vnučkou vídal jen někdy a bývala u toho babička. Tedy asi většinou. Děda si s dětmi zrovna moc nehraje. Řekl to divně. Mluví jak na divadle. Jako když si na něco obtížně vzpomíná, něco, co bylo v dávné minulosti… takové to joooooo, máš pravdu, úplně jsem na to zapomněl. Jenže to nesedí. On přece sám začal s tímto tématem. Já Sáru neznám, nezačala bych o ní mluvit. Začal on. Před chvíli se Skaven mluvili o pedofilech a teď tohle. To má dědeček ale zajímavé asociace a asociační vláčky.

"Kolik jí asi bylo?" Ptám se dál. Začínám řídit jaksi mechanicky. To, co právě nyní děda, tedy můj táta, říká, je najednou strašně divné.

" No já nevim. Asi pět, tak nějak." Říká děda podivně.

"Takže asi ještě v předškolním věku?" Ptám se přesněji.

"Nooo, asi tak. Možná čtyři, možná ještě trochu míň." Odpovídá děda ochotně na mé dotazy. Takže možná dokonce o trochu míň. Začíná ve mně něco planout. Jde o jakýsi plamen, který možná vyšlehne brzo ven. Představa, že jí bylo ještě méně než čtyři roky, něco mi asociovala. A sice to, že mi děda kdysi tvrdil, že malé děti si nic nepamatují a já si tuto vzpomínku z nějakého důvodu udržela.

"Hm. To je zajímavý. Já si totiž taky pamatuju jedno takový podobný poceníčko. Vím, že jsem také byla asi nemocná, nebo někdo říkal, že jsem nemocná. A pamatuju si, že jsi mě silou držel v posteli pod peřinou. Nohama a rukama jsi mě nějak držel a říkal mi stále, že se musím potit, protože jsem nemocná a nesmím zpod peřiny vystrčit ani ruku, ani nohu. Pamatuju si, že jsi říkal, že se musím potit, nebo vypotit. Myslím, že to bylo nedělní odpoledne. V pokoji byla puštěná televize a dívali jsme se na ni. Mám to uložené jako vzpomínku, že jsme se spolu dívali na televizi a že mi bylo do pláče."

"Jooo, to je možný." Odpověděl děda. Zdá se, že si to pamatuje také.

"A ona začala na tebe šahat, když jste leželi spolu pod peřinou?" Ptám se dál.

"Jo, sama zničehonic. Taky nevím, jak ji to napadlo." Dodal otec.

"No, možná jí to někdo už předtím vysvětlil, kam má šahat a co má dělat." Říkám nahlas, zatímco uvažuji o bráchovi, který se jednu dobu také choval podivně. Můj bratr sexuálně vyjížděl po své malé dceři Sáře, ale nikdo mi to nevěřil. Také má sestřenice viděla podezřelé chování, dokonce i můj bývalý manžel vnímal jeho chování jako velmi podivné. Ale děda mi to neřekl bezdůvodně a zřejmě si nespletl naše jména náhodně. Říká děda pravdu, nebo jen částečně?

V duchu mě znova napadlo, že Sára nic neudělala sama od sebe. Buď můj brácha, nebo můj táta, nebo někdo úplně jinej, naváděl malou holčičku k hrátkám se svým přirozením, nebo spíše pohlavním zařízením.

Vzpomínám na ten hnusný pocit, který si pamatuji z toho společného poceníčka. Jak mi bylo do breku, jak jsem se nemohla vymanit. Nevím, proč mě táta držel silou, jindy si mě nevšímal a kašlal na mě. Divně se u toho smál, nějak zvláštně žertoval. Nerozuměla jsem tomu neobvyklému chování.

Náhle jsem zaregistrovala na silnici přede mnou něco divného. Najednou létají vzduchem nějaké černé částečky od kamionu, který jede přede mnou. Šlapu na brzdu, automaticky stáčím volant trochu stranou, stále zpomaluji. Ve vzduchu už létají velké kusy černé rozervané gumy. Pneumatika z kamionu se nyní úplně sundala z ráfku a dále se někam řítí.

"Pozor!" Křičím v autě. "Možná bude náraz, držte se."

Celá guma se už oddělila od kamionu a míří na nás. Kamion jede dál, ani ještě nezpomalil. Uhýbám ještě více stranou, ale není už moc kam. Už jen čekám, jestli do nás narazí, nebo kam pneumatika nakonec doletí. Guma se začíná odrážet od země jako balón. Z protisměru se přiřítilo nějaké velké černé auto a skákající pneumatika mu rozmlátila haubnu. Pak se odrazila a odskákala do pole.

Kamion jede pořád pryč. Z poškozeného auta vyskočil nějaký zuřivý pán a řve přímo na mě, zatímco já se tiše vzpamatovávám.

"Dělej, no, jeď za ním, ať ten hajzl neujede!" Křičel na mě ten pán, jako kdyby byl můj šéf, nebo nějaká autorita. A já poslechla.

Bez přemýšlení jsem se rozjela a začala pronásledovat kamion. Nebylo to ale třeba, po chvilce jedoucí řidič kamionu zastavil sám a já tedy jela dál. Možná jsem z místa nehody neměla odjíždět, ale nikomu se nic nestalo. Naštěstí. Ten poškozený řidič tam další svědky má, tak co? Aspoň tam v tom horku nemusíme trčet a můžeme jet domů.

Mám pocit, že jsem neřídila já, ale kdosi místo mě. Konkrétně to za mě převzal Bůh, nebo někdo jiný, kdo to umí odřídit v krizi lépe než já. Mám pocit, že jsem to už jednou zažila. V Praze když přede mnou bourala tramvaj, měla jsem tenkrát podivné, také velmi přesné až dokonalé reakce na něco, co jsem ještě nemohla pořádně ani vidět, ani žádným jiným způsobem vědět předem. Fuj, nikdy jsem neviděla trhající se pneumatiku. Ani malou, ani takhle velkou. To bylo o chlup. Dcera říkala, že rozbité auto od letící pneumatiky byl poměrně drahý bavorák, to měl teda docela smůlu.

Po tom všem je mi už jedno, že jsem celá ulepená, upocená a zaskočená. 

Pokračování zde