10. kapitola - SAVO největší přítel člověka. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

"Tak jsem to neudržel." Oznamuje mi znova táta, protože přišel blíž ke mně.

"Jo, to už jsem pochopila." Opakuji já, protože mě předtím asi neslyšel.

To se nedá vydržet ten smrad. Já se fakt zbláznim. Musím jednat věcně a krátce, raději nevdechovat vzduch.

"Jestli máš špinavý oblečení, tak si vezmi támhle kýbl, nebo já ho raději přinesu, a vyper si to v kýbli." Snažím se mluvit rychle a důrazně.

Potřebuji se nadechnout někde jinde, snažím se nepoblejt.

"Až to bude vypraný, tak vodu vylej ven, nebo raději do záchodu (vzpomněla jsem si na létající mouchy venku). A já to teprve potom dám do pračky. Nebo ty to dej do pračky, ať na to nemusím sahat a já to pak jen zapnu a přidám Savo a prášek." Vysypala jsem ze sebe na jeden nádech a hned musím zdrhnout z baráku.

Jsem venku. Dýchám. Je horko, což je ještě horší. Myslím, že děda říkal, že rozumí. Ale jistá si nejsem. Musím mu tam dát ten kýbl, aby to měl v čem vyprat. Musím se zpátky zanořit do domu, také je potřeba otevřít okna. Vzpomněla jsem si na potápěčský výcvik. Musela jsem umět uplavat na jeden nádech 50 metrů i s výstrojí. Takže nadechnout, zanořit se do baráku, doběhnout pro kýbl, dát ho dědovi někam k ruce - aby ho viděl.

Možná bude potřeba zopakovat dědovi postup, což znamená řvát, aby to slyšel. Řvaní vyplýtvá více dechu.

Sakra. Teď je venku vedro. Peče slunce. Smrad hoven přiláká "třísedadlový" masařky z celýho okolí. Všechny mouchy poletěj za hovnama k nám domů, protože se ten smrad bude linout po celým okolí.

To je ta tlačenka, která prošla dědovým zažívacím traktem, tak takhle to pak voní. Zhluboka dýchám, nesmím to přehnat. Všechno znám z potápění, jdu na to. Ne, ještě ne. Ještě pár vteřin na promyšlení postupu.

Musím dát do kýble raději i prášek. Savo tam dát zatím nemůžu, kdyby děda chtěl tepláky prát ručně, což asi udělá. Já bych na to nešáhla, prala bych to zvonem na odpady, ale on se neštítí.

Potřebovala bych, aby se ochladilo. Takhle je to víc k blití. Už jdu na to. Teď, anebo nikdy. Člověk to nesmí s nádechem přehnat, pak se špatně pohybuje. Jdu.

Utíkám ke kýbli. Kuchyní do koupelny je to zhruba 10 metrů. Sypu do kýble prášek a vracím se. Zahlédla jsem dědu u něj v pokoji, ale mizím ven.

Ok. Vydýchávám se. Na druhej nádech v příští akci, mohu otevřít okno u sebe v pokoji a takhle postupně mohu ošéfovat celou situaci. Vždycky na jeden nádech. Když otevřu okno, mouchy asi budou létat dovnitř. Když neotevřu, zabije mě ten puch. Takže mouchy jsou menší zlo. Ty pak mohu vyvraždit jinak. Musím zvládnout běhat dovnitř a ven, nezakopnout, neomdlít.

To už jsem vlastně jednou zažila, když zničehonic upadla roura od hořících kamen. V kamnech vesele dál hořelo dřevo a intenzivně kouřilo do baráku. Musela jsem vyhnat dítě z domu a pak jsem na jeden nádech dělala podobné věci. Postupně jsem běhala otevírat okna domu a snažila se postupně dusit oheň. Skaven čekala venku, musela jsem být opatrná, aby se něco nestalo. Zvládla jsem oheň, zvládnu i hovna.

Kde ty hovna asi jsou? No, nechám to na dědovi. Je samostatný, zvládne to sám. Jen mu znova musím zopakovat instrukce.

Vběhla jsem opět do domu a otevřela okno v jedné místnosti. Další nádech a další okno v jiné místnosti, aby vznikl průvan. Na čtvrtý zátah jsem otevřela okno u dědy v pokoji, ale neviděla jsem, kde je on. Asi zrovna operuje někde v koupelně.

Jak tohle ta sestřenice mohla vydržet? Respekt. Hovna já prostě nedávám.

Snad mě předtím slyšel a najde ten kýbl s práškem. Nebudu tam, ať si to děda pořeší po svém a hezky v klidu. Třeba už má nějaké zkušenosti s těmito tlačenkovými průvany ve střevech. Doufám, že to uklidí.

V mém pokoji pípl telefon, který slyším přes otevřené okno. Masařky zatím nevidím, snad to bude v pohodě. Jdu se podívat, kde je děda, a vezmu si ven telefon.

Zopakovala jsem dědovi postup, zdá se, že to pochopil.

Skaven mi oznámila, že už se sešla s kamarády. Nakoupili hojně alkohol, cigarety, brambůrky a další mlsky a jedou na chatu. Já na oplátku napsala, že se děda už posral.

Ona odepsala, že je ráda, že se toho nemusela účastnit. To jí věřím. Také bych se ráda neúčastnila.

I když jsem tím domem jenom prošla, mám pocit, že jsem těma hovnama obalená na nějaké mikroskopické úrovni. Stejně je to divný. Vdechovat smrad přeci znamená, že ty smradlavý hnusný částice ve vzduchu do mě naráží a pocházejí z útrob mého otce… Tohle opravdu nemusím. Nenávidím tenhle smrad. Teď abych koupila velký kanystr Sava a Chloramin.

V pozadí mé mysli zaznělo… zasypat to vápnem a pak dlouho nechat bejt… jasně, to je kus písně od Kabátů.

Budu muset umýt celý dům. Nejlépe jako Augiášův chlév ze staré řecké mytologie. Bylo by nejlepší celý to nechat propláchnout nějakou povodní, do který by se ještě vylila cisterna Sava a odneslo by to naráz všechen ten hnus pryč. Mohla bych do baráku přečerpat ten přechlorovaný bazén. To je 29 kubíků vody, to by mohlo zabrat. Hérakles to vyřešil myslím tak, že vykopal kanál a odvedl tok řeky tak, aby přetekla přes ty chlévy. Já bych potřebovala pořádné čerpadlo.

Nemám venku knížku, ale stejně bych se nedokázala soustředit. Vzpomněla jsem si na tetu Slávku a rozhovor s ní, úplně jsem na ni díky novým zážitkům zapomněla. Ale už je v hlavě zas.

V tom vedru nebudu zalévat, až večer. Koupat se nemohu, jen polévat hadicí. Ale možná už to s tím chlorem ve vodě nebude tak hrozné a budu se moci vykoupat.

Jdu si do zahradní hadice zapojit stříkací pistoli na vodu a stříkám na sebe proudy jemných kapiček tvořících mlhu. Mlha vytváří okolo mé postavy duhu. Kolem mě je krásná dokonale kulatá duha. A duha nám má podle Bible připomínat, že Bůh už nikdy nevyhladí lidi a zvířectvo celosvětovou potopou. Představila jsem si, jak veškerá voda planety rozpustila všechna lidská a zvířecí hovna a bylo pak uklizeno.

Teď vypadám jako "Miss mokré tričko" po třiceti letech, ale to za chvíli uschne a bude mi fajn. Je to příjemné, osvěžující, je to pocitově očisťující, skoro nádherné.

Fuj, to byl smrad. Jak to zapomenout? Hlavu tak snadno pročistit nejde.

Skaven je zhulená sušenkami

Pár hodin uplynulo, zdržuji se venku.

Dcera mi píše zprávy, že si dala sušenky s marihuanou a je úplně odbouraná, protože to nečekala a k tomu ještě pila. Sedí na verandě chaty a čumí, jak je zhulená. Kamarádi jsou zhulení ještě víc, jeden z nich zvrací a směje se tomu. No bezva. Tak to bychom měly. Myslím, že už někdy dříve trochu trávy zkusila, ale nikdy nebyla odrovnaná. Jestli občas pila s kamarády, často to rozhodně nebylo. Nemá moc zkušeností, takže si trochu dělám starost.

Děda mě nepotěšil vůbec. Hodil nějaké mokré hadry s hovnama do vany a nechal to tam ležet. Tuším, že doufá, že to uklidím já. Ale to já neudělám, v tom se přepočítal. Není bezmocný stařeček. Jen ať to udělá sám. Musím si to s ním vyjasnit, pár hodin už na to měl. Jdu za ním.

"Jestli jsi to ještě nevypral, tak tam máš červenej kýbl a v něm je prášek na praní. Nemusíš tam ani strkat ruce, můžeš použít klidně klacek. Hlavně to zamíchej pořádně, ať se to nedává do pračky všechno, protože i pračky pak hrozně smrdí. To mi říkala sestřenice Líba, nasbírala zkušenosti s tetou. To ty zvládneš. Pak to hoď přímo do pračky, je otevřená a já pračku potom zapnu, vše odsmradím a vyvařím."

"Jojo." Pokyvuje děda. Je mu to jasný. Zrovna si píchá inzulin a právě posvačil. Smrad mu asi nevadí, ale fakt je, že už ho tady necítím tolik, nebo si nejsem jistá, jestli ho cítím.

Nějaké mouchy tady lítaly, snad zase vyletí ven, jakmile to děda vypere z nejhoršího a zapnu praní. Nechci být na něj hnusná, chápu, že je starý a že se snad neposírá naschvál.

Jdu ven.

Vybavila jsem se na zahradu chlebem, pitím a knihou. Jsem odhodlaná být na čerstvém vzduchu co nejdéle, nerozčilovat se a nemyslet na to pořád.

Vydržela jsem venku až do noci, pořád bylo nad čím přemýšlet. Dokonce jsem se chvíli koupala v chlorové lázni a pak si dala sprchu ze zahradní hadice. Vyčkávala jsem, jak se děda zachová, jeho reakce se mi moc nezdály. Měla jsem tak trochu pocit, že i když to neudělal naschvál, trochu mě testuje. Ale já nehodlám dělat to samé, co dělala sestřenice Líba několik let. Za chvíli by děda seděl v hovnech, vrtěl by se v tom a čekal, až ho celého vyleštím. To ne.

Další den parný i perný den

Ráno mě probudil štěkot psa a dědovy zvuky z kuchyně. Za chvilku zapípal telefon.

"Co děda a co ty, že nespíš?" Ptá se Skaven.

Zdá se, že mejdan přežila.

"Děda před chvílí někde šoupal nohama, tak nevím, jestli byl na záchodě, nebo kde. Já jsem u sebe zavřená v pokoji. Včera jsem mu řekla, že jsem nakoupila něco na úklid, že ty hovna já psychicky nevydržím. Stihl přitom plácnout jak kdyby na svou obhajobu, že to je poprvé, co mu padaly hovna na zem. Jak ti je po té včerejší pařbě?"

"Jak na zem? Kde?" Ptá se Skaven. "Pořád je to divný, asi jsem ještě zhulená. Sedím na verandě a čumím na diviznu."

"Nevím, kde z něj padaly hovna. Co jsem mohla, to jsem vytřela, možná to předtím vytíral i děda. Nějaké hnědé podezřelé šmouhy jsem našla v koupelně. Takže jsem pak polila celou koupelnu Savem." Vypisuju do telefonu podrobnosti. "Ty zasraný hadry jsem nalezla pohozené ve vaně, v rukavicích jsem to hodila odmočit do kýble a dál jsem na to nesáhla. On zpočátku také ne. Co kluci?"

"Děda dělal jakože nic? Drží dietu, nebo se zase cpe tlačenkou?" Ptá se Skaven

"Včera si vařil polívčičku se zeleninkou. Mám pocit, že maso je gumové a nedovařené, ale nejedla jsem to."

"Kluci si teď operujou klíštata navzájem." Odepisuje Skaven.

"Aha, něco uchylného, nebo jsou ještě úplně zhulení a opilí?" Představuji si kluky, jak se vzájemně prohlížejí.

"Ne. Úchylného nic. A děda to nevypral?" Ptá se Skaven.

"Kde se váleli, že mají klíšťata? Nakonec to vypral." Odpovídám.

"Ani neváleli, takže je to záhada. Nevíme, kde se ta klíšťata vzala."

"Škoda, že to nejsou ty obrovský klíšťata z ciziny, mohli jste se s nima vyfotit a obrázky sdílet na sítích."

"Možná jsou to takový ty skákací ze stromů, nebo ty lítací." Píše Skaven.

"Možná už bydlej v chatičkách, protože je to pohodlnější a mají pak blíž k lidem." Vnáším své fantazie o klíšťatech, abych pobavila dceru.

Skaven uznale reaguje: "To zní chytře. Jsou chytrý. To je ten vývoj. Jako u nás lidí, když jsme se vyvíjeli z opic."

"Jojo, jsou to nějaký evolučně pokročilejší klíšťata. Být vámi, zkontrolovala bych raději chatu, jestli už nežerou konzervy a tak. Hlavně je neroztahujte do dalších okresů, problémů už máme dost. Včera tady lítaly kvůli hovnům mouchy."

"Ty třísedadlový?" Ptá se zasvěceně dcera.

"Ne, myslím, že byly menší, jen dvousedadlový."

"Tak to jde. A co ten děda? Jak se to vyřešilo?" Ptá se ona.

"Večer jsem si všimla, že už hadry byly vyždímané a položené ze strany na vaně. Pak jsem to hodila do pračky se Savem. Ty zamazaný hajzly, kliky, umyvadla a vanu budu leštit dál, protože dědovi to přijde hezký, pěkný a čistý. Ale není."

"Hm, to zní děsně. Jsem ráda, že jsem pryč. Tak se drž, já se pokusím projít po chatě, pořád je to nějaký jiný." Informuje Skaven.

"Prosím tě, už si nic nedávej. Hlavně žádný další sušenky s trávou. Kdoví, jak je to silný."

"Jo, neboj. Pořád je to divný, ani to není moc příjemný."

Položila jsem telefon, v kuchyni slyším šustění a nějakej další lomoz. Bojím se vylézt z pokoje, ale musím pustit psa na záchod a omrknout situaci. V kuchyni na stole je dědova polívčička. Asi si ji nakládal, předtím byla myslím v lednici. Děda je někde u sebe v pokoji. Jdu ven, s sebou si beru sušenky, pití a knížku. Stále se mi nedaří číst, co potřebuji. Pořád se v hlavě motám v nějakých sračkách, a to doslova.

Přemýšlím nad tetou Slávkou a tím, co říkala. Jak mi mohly ty dvě utéct z nemocnice? Myslím, že to moje máma nevymyslela. Slávka je za tu chytrou, pořád poučuje, nakupuje psychologické knihy. Moje máma byla nejistá, nechá se zblbnout, nevěří svému úsudku. Určitě jí do toho Slávka kecala, nebo ji ujišťovala, že to je dobrý nápad takhle to udělat. Strčíš tam malou Sofinku, já počkám u východu a oni ji pak odvedou a někdo jí to tam řekne, někdo jí to vysvětlí… že si pro ni pak přijdeš.

Vadí mi to, štve mě to, cítím hněv, když si na to vzpomenu. Když si vybavím ten svůj dětský strach, že už nikdy neuvidím mámu. Trvalo to léta, než mě to pustilo. Kdyby mi máma neříkala, že nás dá do dětského domova, možná bych se tak nebála, ale to říkala asi až později. Mám to pomotané. Je mi z nich zle. Co to je za lidi? Naprosto bez citu. Kreténi.

Sedím pod jabloní v houpacím křesle, ale už na mě začíná svítit slunce. Půjdu domů.

Otevřela jsem dveře, udeřil mě strašný smrad hoven. Já se z toho zblázním. Už je to tady zase. To je fakt na posrání. Vycouvala jsem a zabouchla dveře. Kam mám jít? Co mám dělat? Musím to celé zopakovat znova. Musím znova zopakovat proceduru s okny a kýblem.

Když běhám na jeden nádech barákem, vidím kočku, která strčila hlavu do kastrolu a vytáhla celé kuřecí stehno. Kašlu na ni, ať si to sežere, teď už je to všechno jedno. Lepší když to sežere kočka, protože když to nedovařené kuřecí stehno sežere děda, posere se zítra zase.

Musím vzít telefon ven.

Jsem zase zpátky pod jabloní. Tohle dlouho nevydržím a normálně exploduju. Zapípal telefon.

"Co nového? Myslíš, že se dají zhulit divizny?" Ptá se Skaven.

"Kočkin zrovna objevil kuřecí stehno v dědové polévce. Protože bylo nedovařené, tak ho pohodlně vyndal celé z kastrolu a nerozpadlo se. Nyní ho papá. Dále je nové to, že se děda znova posral."

"Fakt? Co děda říkal? Kluci včera chtěli hulit rybíz, ale teď je zajímá ta divizna. Hele, když jsi byla zamlada na nějaký pařbě, napadlo vás vykouřit něco novýho a neznámýho? Třeba křupky, broučky, jiný kytky, nebo tak něco?" Ptá se Skaven.

"Nevím, vznikaly různé šílené nápady. Pamatuji si kámoše, kterému jsme říkali Strom, a ten chrápal ožralej v louži a měl namočenou půlku obličeje v té vodě. Zajímavé bylo, že když se ráno probudil, neměl kupodivu rozmočenou kůži. Všichni jsme to obdivovali, že na kůži nemá varhánky. Když došly cigarety a byli jsme někde venku, určitě jsme kouřili různé listy."

"My jsme se tu pořád dívali na obrovskou rostlinu divizny, byla hned vedle nás. A tak kluci koumali, jestli by šla zhulit. Pak jsme ještě špekulovali, jestli by šel zhulit rybíz."

"Teď už o té divizně píšeš v minulém čase, takže jste ji asi nakonec vyhulili. Když nehulíte vlasy a nehty, tak OK. Rybízu bych se asi neštítila. Rybíz 'hezký pěkný' a přírodní. Měla bych ti dát asi pár mateřských tipů. Jestli budete hulit divizny s rybízem, mělo by se to nejdříve řádně vysušit, jinak byste se mohli divit, že to nehoří. Mokrý se to blbě zapaluje. Prosím tě pozor na kraviny a jedovatý kytky. Roste jich tady hodně. Mám dost starostí s dědou, nechci řešit další hovna."

"Neboj, já hulit nic nebudu, jsem ještě divná od včerejška. Zítra přijedu odpoledne."

"Co máte v plánu teď?" Chci mít raději trochu přehled.

Skaven odepsala: "Budeme koukat na seriál Rick a Morty, taková puberťácká blbost."

"Ok. Tak zatím."

Venku je vedro, mám znova žízeň, takže musím do domu. Snad už tam není smrad. Musím taky zajet pro další Savo a vezmu ho raději víc.

V domě je to vyvětrané, ale nemohu se zbavit pocitu, že to tady prostě je. Beru si znova rukavice a leštím vše, čeho se mohl děda dotknout. Podle nulových zvuků z pokoje asi spí, nebo sedí tiše u počítače.

Leštím kliky, dveře, záchod, umyvadlo, kuchyňskou linku. Raději ještě podlahu. Hadry jsem našla v pračce, zapnula jsem prací program. Sava raději více než méně.

Děda v pokoji zašustil a přichází do kuchyně. Bez plánu jsem se ho zeptala:

"Slávka mi včera říkala, že prý někdy máma přišla ráno ze směny v pekárně a našla Slávku u nás doma, jak spí, nebo spíš vstává z její postele. Pamatuješ si něco takovýho?"

"Ne, to nevim." Odpověděl okamžitě.

Vzala jsem krabici s fotkami z "Pentagonu" a jdu se na to podívat k sobě. Odpověděl okamžitě. On není rychlý typ. Když jsem se ho zeptala na jiné věci, přemýšlel. Chvíli člověku trvá, než mu dojde položená otázka a než najde v mysli odpověď. Zase odpověděl hned. Lže. Je to možné, že takhle lže?

Je mi těžko, je mi nepříjemně, a to nejen kvůli těm hovnům, které z něj najednou padají. Celá ta jeho návštěva je divná. Začalo to divně a celé je to divné.

Děda si prdnul jako prase v kuchyni. Už toho mám fakt dost. Skaven se pomalu nemohla ani najíst, prděl jako dobytek přímo u jídla. To snad není možný. Nebo je možný, aby to dělal naschvál?

Jdu do kuchyně. Děda stojí u kuchyňské linky, oplachuje malý talířek s příborem.

"Můžu se tě na něco zeptat? To takhle chodíš a hlasitě prdíš, i když jsi venku mezi lidma, nebo když jsi v čekárně u doktora, nebo když jsi třeba v obchodě a nabíráš třeba pečivo?" Musím samozřejmě mluvit až řvát trochu nahlas, protože je nahluchlý.

Děda hodil zvláštní, trochu rozpustilý a překvapený výraz.

"Já nevěděl, že to je slyšet." Usmívá se divně děda a já nevěřím vlastním uším.

"Cože, tys nevěděl, že to slyšet?"

Jsem vzteky bez sebe. Já se z nich fakt zblázním. Tuhle odpověď fakt nečekáš. Nemám na to odpověď. Já už se s ním nechci bavit, nechci se bavit ani se Slávkou, protože jsem bezmocná, nedokážu tohle snášet, ani na to reagovat, vždycky mám pocit, že exploduju.

"Jenže ono je to slyšet až do vedlejšího pokoje. Mimochodem." Říkám důrazně.

Jdu znova zapnout pračku a znova přidat Savo k dalšímu prášku. Hodně Sava. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to ty jeho tepláky úplně sežralo. Beru zase telefon, pití, a jdu se před ním schovat na zahradu.

Večer zase napsala Skaven.

"Co děda? Prosím, přijedeš pro mě zítra na stanici do Chlebožroutů? Nejede mi žádný přímý spojení až k nám, protože je víkend."

"Děda prdí, posral se dneska zatím jen jednou a pes našel kosti od kuřecího stehna, který sežral Kočkin. Přijet pro tebe můžu." Informuji stručně a jasně.

"To se divím, že to kuře neukradl Šunkin jako první. Kde je?" Ptá se dcera, milovnice našich koček.

"Šunkina jsem neviděla, děda na něj syčel. Šun je plachej, tak se možná zdržuje opodál. Co děláte?" Přecházím k vyzvídání.

"Ještě jsme řešili hulení klíšťat. Myslíš, že kdyby kluci vyhulili klíšťata, že by z toho mohli onemocnět?"

"Lidi dřív hulili byliny, buky, duby, prostě všechno. Dost možná i s klíšťatama. Ale rozhodně by měla být nejdříve také řádně vysušena. To téma vás nějak bere."

"Už se jdeme dívat na ten seriál."

"Aha, podívala jsem se na ukázku, je to o cestování multivesmírem, tak třeba se tam něco inspirativního dozvíte a odvede to vaší pozornost od divizny a klíšťat."

"Tak já zase jdu za ostatníma, seděla jsem tady na verandě. Pořád mám pocit, že jsem stejně zhulená a neutíká čas."

"Tak zítra. A už ty sušenky nejez. Když už, tak je lepší si dát cigáro, protože za pár hodin jsi z toho venku. Takhle to s tebou zamávalo a nemůžeš z toho dlouho vystoupit. Měla jsem tě asi pořádně varovat."

"Oni se vytahovali, že sehnali strašně silnou trávu. Kluci jsou jak pitomý. Ten jeden říkal, že se už problil do nirvány."

"Ach jo. Prosím tě, dávej si pozor."

"Jojo, mně ta tráva bohatě stačila, je to divný. Těším se, až to skončí."

"Tak čau zítra." Ukončuji.

"Čau, zítra napíšu, v kolik přijedu přesně. Asi docela brzo, protože oni pojedou taky docela kus cesty. Ráno vyrážíme."

"Ok."

Je už tma. Pořád jsem na zahradě. Přemýšlím nad tím vším, co jsem se v posledních dnech dozvěděla. Z domu se stala toxická žumpa a Savo na to nestačí. Pocitově je to nesnesitelné. Otec si plánoval, že u nás bude ve stáří žít, ale tohle já nevydržím.

Pokračování příběhu zde