11. kapitola - Postelové rituály. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Další ráno, další nepříjemný stav očekávání, další nekonečné přemýšlení nad tím, jak věci jsou a jak byly. Už mě to nebaví, takhle se nedá žít, protože tohle není život, ale stálý a nepříjemný stav jakéhosi zmateného bytí.

Dnes přijede Skaven, alespoň něco se změní, protože když jsem tu jen já a on, necítím se vůbec dobře. Není to jenom tím, že otec začal mít problémy s udržením stolice. Mám najednou pocit, že to je pouhý symptom něčeho většího, něčeho dlouhodobého, něco tady stojí za hovno už velmi dlouho. A svým způsobem z něj padají hovna už také velmi dlouho. Rozdíl je v tom, že teď to smrdí až do nebes, ale předtím nám on nakukal, že to, co on dělá, vlastně vůbec nesmrdí.

Vzpomněla jsem si, jak se nám ulevilo, když se odstěhoval můj bývalý partner, tedy otec Skaven. Pořád jsem si nalhávala, že je to její otec a nebudu ho vyhánět, když ona chce, aby tady byl. I Skaven si v duchu říkala, že ho má ráda a nechce, abychom se nějak rozhádali a on se odstěhoval. Ale jednou se stalo, že on se urazil kvůli tomu, že chci mít k podnikatelskému účtu přístup pouze já. Už jsem mu nevěřila a dala jsem mu to svou podmínkou najevo. Sebral se a odešel někam trucovat, abych se cítila provinile. Jenže k tomu nedošlo, už jsem měla své zkušenosti, a tak namísto provinilosti pocítila jsem náhlou úlevu já i Skaven.

Najednou jsme neměly potřebu bedlivě naslouchat, jestli on je v kuchyni, nebo není, najednou nebylo potřeba kontrolovat prostor vlastního domova, který vlastně nebyl domovem a bezpečným útočištěm, ale spíše jakýmsi místem s nepřátelským tvorem, který často někde vrčel, a nebylo příjemné se s ním potkávat.

Potřebuji jít na záchod, takže mě to nutí opět poslouchat, podobně jako když tu byl bývalý partner, kde děda zrovna je. Asi cítím něco jako tíseň. To slovo vlastně značí úzkost, cítím ve skutečnosti úzkost permanentně. Úzkostné paniky jsou jen vrcholem ledovce, okamžitou křečí psychiky způsobenou totálně žalostným stavem trvalého přetížení a volání o pomoc. Ale úzkost jako takovou ve skutečnosti cítím skoro pořád. Finanční úzkost, existenční, nepříjemné pocity z lidí, z jejich lží, pomlouvání, z jejich zlého smýšlení. Předtím mi to tak nepřišlo, neuvědomila jsem si to. Nemám přátele, se kterými bych se cítila opravdu v klidu. To mi dříve nedocházelo.

Zvedám se z postele, dědu neslyším, cesta je volná. Neklidně se rozhlížím po záchodě. Mám pocit, že všechno je tu znečistěné, i když nic kontaminujícího nevidím. Mám pocit, že cítím jeho moč ve vzduchu. Pro jistotu utírám prkénko od toalety vlhkým toaleťákem a pak suchým. Jako bych byla někde na nádraží, nebo v prostorech, kde se nechci ničeho dotknout.

Vždycky, když dosednu na toaletní mísu, vidím před sebou kus zdi, která není omítnutá. Je slepená z Ytongu, velkých bílých cihel, ze kterých se dnes běžně staví. Místo malty se k lepení těchto cihel používá lepidlo, které má šedou barvu jako cement. Mezi cihlami je toto lepidlo vidět, a stejně jako u malty, občas je možné zahlédnout kus vyteklé zatvrdlé lepící hmoty.

Už dlouho se na to dívám. Několik let je tato zeď nedokončená. Myslím, že už před pár lety jsem si všimla, že na jednom místě je kus vyteklého ztvrdlého lepidla, které tvarem připomíná šourek. Nelíbí se mi vždycky se na to dívat. Teď si to uvědomuji pokaždé, když jdu na WC. Vždycky mě znova praští do očí ta šourkovitá věc, ta ztvrdlá hmota, a je mi to čím dál protivnější. Vždycky si říkám, že někdy musím vzít dláto nebo škrabku a odloupnout to ze zdi. Už mi vadí se na to pořád dívat, ale pokaždé zase zapomenu a žádný nástroj na vyřešení problému si prostě nepřinesu.

Mám pocit, že jsem včera cítila něco podobného jako nenávist. Nedokážu říct, jestli to nenávist je, nenávist si představuji jako velmi silnou emoci, která člověka užírá. Nedokážu říct, co přesně to bylo, ale je to nepříjemné, hnusné a odporné.

Umývám si ruce, od toho stálého umývání je mám docela vyschlé. Musím se namazat krémem. Během vtírání krému do pokožky rukou jsem si vzpomněla na druhou manželku mého bývalého manžela, která umývání svých rukou zcela propadla a také doma intenzivně "Savovala". Ruce prý měla rozpraskané do krve.

Bývalý manžel mi říkal, že schránka v autě umístěná naproti spolujezdci byla prý naplněná kousky kapesníčků s kapkami krve, protože jí tak často ruce krvácely. To také není samo sebou. Kde si to uhnala ona, to já nevím, ale prý má chorobnou štítivost ke krvi, hlavně asi k cizí, nebo k možnosti, že je něco kontaminováno krví. Její první manžel se zabil v autě a v rodině prý také mají hodně úzkostného chování. Představuji si schránku na předměty napěchovanou krvavými papírky… je v tom také něco velmi nenormálního. Štítí se krve, přitom nikdo neuklidí takovou zásobárnu zakrvavených papírových připomínek, že něco není v pořádku, že tady něco nesedí. Auto používal většinou asi můj bývalý manžel. Ale do toho mi nic není, je to jejich věc, jen je to podivná nutkavost a štítivost, se kterou se nyní potýkám i já.

Jdu do kuchyně. Pes běhá u dveří, chce pustit ven. Jdu se podívat na telefon, abych věděla, kolik je hodin, protože Skaven má přijet někdy dopoledne. V telefonu už mám zprávu.

"Ahoj, přijedu v 11.50 na stanici v Chlebožroutech, prosím tě, vyzvedni mě tam. Už jsem v Berouně, musím tady čekat hodinu. Pak jede osobák a hned potom jedu autobusem."

Musím odepsat. "Ahoj, budu tam. Zrovna slyším, že se děda probudil."

"Díky. Jak to včera probíhalo s tím jeho defekováním? Už s tím přestal, nebo se to opakovalo?" Ptá se Skaven.

"Myslím, že s tím přestal, nebo vím pouze o jedné kolizi." Odepisuji.

"Jaké kolizi?"

"Ale nic, včera jsem něco hledala na internetu a slyšela jsem nějakého doktora, který vysvětluje, proč to tak označují. Aby to neznělo tak nepěkně, prý tomu v nemocnici říkají kolize.

"To je dost podobný jako u té tvojí tetičky na Moravě, tam to také nazývali nějak jinak, když teta seděla v hovnech. Jak tomu říkali?"

"Já už nevím. Kakánky, nebo něco takovýho." Odpovídám a měním téma. "Chvíli ti budu psát na Facebook, nechci plácat SMS."

"Ok. Já zatím budu pozorovat lidi na nádraží. Je to docela zajímavý."

"Slyším, jak děda mluví na psa, ale je to divné. Nemá je rád, a zároveň jako kdyby ano. Bydlí v něm něco opravdu velmi chladného a tupého, co je naprosto bez citu. A pak je v něm tichý nenáročný pán, který neprudí, vše snese, vše si dá k jídlu, nic speciálního nepotřebuje a tak dále. Jenže je tam i ten druhý. To je ten, co mi například podstrkával ten hnědej kus hadru a opakoval, že je to po nějakém starém… nemocném… člověku. V tom bylo něco velmi zlomyslného. Pořád nad tím přemýšlím, nevyznám se v něm."

Je to zajímavé. Skaven čeká na vlak a my si dopisujeme přes Facebook, přitom se za chvíli uvidíme. Nechce se mi jít za dědou a nevím, co mám dělat. Už ani nevím, kdy jsem naposledy něco vyráběla, jsem úplně mimo prostor a čas. Jako v mlhách. Píšu dál.

"Nedokážu si vzpomenout, že bych na tátovi někdy viděla, že mě rád vidí. A že se na mě těšil. Já se na tvůj příjezd těším, i když na tebe neskočím a nebudu tě hned objímat. Poznáš to podle radosti, i když nemám zrovna radostné období. U táty to neznám. Oči se mu rozsvítí spíš při žrádle. Nebo možná jenom při žrádle. Zatímco na babičce bylo opravdu vidět, že nás má ráda a že se tetelí radostí, když tě delší dobu neviděla a pak najednou ano. Později už třeba mlela nesmysly, nebo říkala nepěkné věci, ale prvopočáteční radost tam opravdu byla. U dědy to vůbec nenacházím.

Možná k tobě se už chová trošku jinak. Třeba s tebou rád hraje šachy. Asi to nepředstírá. Jsou dvě možnosti. Buď se těší na to, že si zahraje šachy jako takové, nebo se těší na to, že budete hrát spolu a něco sdílet. Nemyslím, si, že se ke mně chová stejně. Mám pocit, že on se choval vždycky zdrženlivě až chladně a nedával do vztahu to, co jsem chtěla, aby dával. Možná to nedával záměrně. Myslím, že to nedával ani bráchovi. Byl k nám chladný i v dospělosti. Mluvil s námi, to ano, ale žádná vřelost v tom nikdy nebyla. On má vřelý vztah k lednici a žrádlu, ale ne k lidem." Uzavírám tok myšlenek.

Skaven odepisuje: "Pamatuju si babičku, jak mě vítala a já vítala ji, když přijela. Ona mě zvedala do vzduchu a já ji jakože taky. I když jsem ji nedokázala nadzvednout, tak jsme to dělaly a objímaly jsme se. Byl to takový náš uvítací rituál, taková jako hra, společná věc, která mezi námi nějak přirozeně vznikla." Píše Skaven.

"Já vím, pamatuju si to a docela jsem byla překvapená, že se to mezi vámi děje. Jednou mi na chatě babička říkala, že nechápe, proč si s námi nehrála, když jsme byli brácha a já malí. Uvědomila si, že ten čas utekl, nejde už vrátit a ona nedokázala se svými dětmi navázat vztah. Možná to nedokázala i kvůli otci. Možná ji při projevech citu nějak stíral, a ona to v sobě potlačovala. Pamatuješ, jak nedávno při hrání Scrabble divně řekl, že máma nedala na tu svoji Sofinku dopustit? To bylo hodně mrazivý. Byla jsem z toho úplně zaskočená, jako když totálně vypadl z role a řekl něco, co nikdy dříve nemělo být řečeno. Až přijedeš, povím ti, co jsem se dozvěděla od tety Slávky. To je také překvapeníčko."

Vždycky mě zdravil "no nazdar", když jsem odněkud přijela. Myslel to možná jako vtipnej pozdrav, ale stejně nebylo vidět, že má radost z mé přítomnosti. Vždycky to říkal chladně. Slova "no nazdar" se říkají obvykle tehdy, když se něco pokazí, nebo když je něco blbě. Když třeba nejede auto, nebo se rozbije bojler a nemáš prachy na opravu. To bývala ta slušnější varianta téhož, jako když se řekne "a sakra", nebo "do prdele". Jenže nemá smysl to s ním dnes rozebírat. Co by asi odpověděl? Je citlivej podobně jako betonovej most. Nějak by se z toho vylhal. Asi jako s tím prděním, když odpověděl, že si myslel, že to není slyšet."

Skaven píše: "Máš asi pravdu, že se mu rozzáří oči radostí primárně u jídla. Co se týče šachů, mám pocit, že se párkrát vyloženě hrnul do hraní se mnou a vypadalo to, že se fakt těší. Jen jsem přišla ze školy, chtěla jsem si odnést batoh do pokoje a on už rychle lezl z postele a s jakýmsi nadšeným úsměvem připravoval figurky na šachovnici. Vypadalo to, že se fakt těšil, až konečně přijdu a budeme moct hrát."

"To máš pravdu. K tobě se vážně chová už jinak. Otázka ale je, proč se těšil. Co když si celou dobu plánoval, že až se vrátíš ze školy, řekne ti to, či ono a pak se nemohl dočkat, až své plány zrealizuje? Jeho divné povalování na posteli, kdy leží na zádech, obě ruce má obě složené pod hlavou a vidíš, že nad něčím stále usilovně přemýšlí, mě začíná víc než znepokojovat. Co se mu pořád honí hlavou?"

"Myslím, že měl fakt emoci těšení se. Otázka je, jestli mu šlo o tu hru, nebo konkrétně o mě, nebo nějaké plány ohledně mě, ale bylo to tam. Když jsem byla malá a přijeli k nám děda s babičkou, pamatuju si, že s babičkou jsem se objímala a opravdu jsme se navzájem rády viděly. Ale děda ignor. Vyvalil se z auta, prohodil nějaký slova s tebou a šel se válet do postele. Myslela jsem si, že na něj ani nemám mluvit, protože se mnou se asi bavit nechce. A znám dobře i to jeho 'no nazdar', ale to jsem byla malá. Teď se asi chová jinak."

"I taxikář bývá někdy srdečnější. Nevím, jestli má smysl pokoušet se s ním o tom bavit. Obávám se, že by to stejně vůbec nepochopil. To je jako bavit se s kamenem o tom, že je studenej a tvrdej. Ale možná se najde nějaká příležitost, kdy to vytáhnu.

Včera měl pes nějaké projevy radosti, lítal okolo, dělal různé zvuky a táta zavrčel: 'Ticho, kdo tě má poslouchat?' Mám pocit, že takhle nějak mluvil na nás. No nic, jdu se podívat, v jaké kondici je děda. Zatím se měj, na zástavce v Chlebožroutech budu včas."

Trochu se mi ulevilo, že Skaven se vrací v pořádku domů a nestalo se nic horšího než to, že byla dva dny pod vlivem koláčků z trávy. Detaily si poslechnu až později, jestli bude mít ochotu mi nějaké detaily ještě vyprávět.

Připadá mi divné, že děda se s malýma holčičkama nebaví, ale pak se s nima najednou válí v posteli. Ale ono to dává svůj smysl.

V mysli se mi uchytilo téma válení se v posteli. Co si pamatuji, měl můj otec ve zvyku přijet někam na návštěvu a krátce po příjezdu projevit zájem jít se někam natáhnout. Hostitelé mu vždy velmi ochotně připravili nějakou postel na válení a on na pár hodin takto vždycky zmizel. Ostatní příbuzní se družili a on si tímto způsobem uměl vyhradit čas a prostor pouze pro sebe. Neměl zájem se družit a mluvit s nimi. Ale uměl předstírat, že je jeden z nich.

Oficiální důvod pro válení asi byl, že řídil auto a je čas se natáhnout, odpočinout si. Ale pokud vím, neměl zamlada nemocná záda, ani žádné jiné silné důvody k tomu, aby si musel jít lehnout a několik hodin takto intenzivně odpočívat. Spíše bych za tímto jednáním tušila potřebu vypadnout od lidí a vyhnout se jim. Zatímco ostatní se prostě sešli a komunikovali, on měl klid a nemusel ty jejich kecy poslouchat. Podle sebe soudím jeho, ale já když přijedu na návštěvu, tak se do postelí hostitelů nehrnu a bavím se s nimi. Odvezl a přivezl stejně jako taxikář, ale nikdo ho víc nezajímal. Pár hodin si poležel a pak šel třeba na kafíčko a na cigárko, ale jeho rituál s ležením se stal úplnou tradicí. Všichni na to byli zvyklí, ale nikdo jiný se takto nechoval.

Nikdy jsem nad tím více nepřemýšlela, ale on se vlastně o nikoho nezajímal. Byl částečně k dispozici, ale uměl zmizet. Nešel na procházku, když byl tedy ještě mladý. To by se na něj pověsili další příbuzní, nebo by musel vzít s sebou děti… ale lehnout si… to je něco jiného. Po řízení se šel prostě natáhnout a pár hodin si pěkně polebedil v něčí posteli. Měl totální klid, nikdo si nedovolil ho rušit.

Jednou, to jsem byla ještě malá, mi otec říkal, že policisté prý hledali nějakého zloděje, který v noci vykrádal domy a byty a jeho specialitou bylo, že se dotknul paničky, která tam někde spala a o ničem nevěděla. Představila jsem si to tenkrát tak, že se jí jenom dotknul, ale vím, že mě to děsilo. Ta představa, že někdo spí, a okolo chodí neznámý pachatel, který se pak dotkne spící osoby, ta mi připadala obzvlášť hnusná a odporná. Možná to nějak souvisí s mým lehkým spánkem.

Teď mě napadá, že v té době jsem ještě nevěděla, že dotyky mohou být různé. Dotýkal se prý paničky. Neřekl nic o tom, že osahal paničku i páníčka. To je divná vzpomínka. Niterně nepříjemná.

Vlastně mě na to jednou upozornila Skaven, že jeho zvyk lehat si do cizích postelí je zvláštní. Já na to byla tak zvyklá, že mi to nikdy divné nepřipadalo. Teď mi to divné připadá. Všechny poslední roky, když k nám přijel, šel se okamžitě válet do postele.

Pachatel, který v noci před odchodem z vykradeného bytu sáhnul na paničku… Máma se v nějaké době chtěla asi rozvádět, nebo si myslela, že jejich manželství možná skončí rozvodem. Proč? Bylo to jenom kvůli žárlivosti na tetu Slávku, nebo tam bylo něco ještě vážnějšího? Myslím, že mi vícekrát naznačovala, že někdy lituje, že si ho vzala, protože měla na výběr. O mámu stál jeden vesnický chlapík, se kterým by možná byla šťastnější. Sama byla z venkova, chybělo jí pak hospodaření, měla k tomu spády. Táta vůbec.

Vzpomínám si také, že když táta odcházel na schůzi, třeba někdy večer, prohodil, že jde na kurvama. Považovala jsem to zase za nějaký jeho blbý vtip, protože jsem věděla, že za kurvama nejde. Vlastně vůbec nevím, proč jsem se domnívala, že jsou to jen nějaké blbé řeči, které nic neznamenají, když ony ve skutečnosti něco znamenají. Minimálně mámu to muselo bolet, protože nic vtipného na tom opravdu není. Už vím, asi ona sama mi řekla, že on tím nic nemyslí, jen to tak říká. Stejně jako teta z Moravy všechno takhle překroutí a zlehčí. Teď to dává smysl. Jako bych je slyšela.

Jak by se asi zachoval děda, tedy můj otec, kdyby se měl rozvádět? Stál by o své dětičky, nebo nestál? Vyhrožoval by mé matce, že si u rozvodu ani neškrtne? Zneužíval by svého postavení v KSČ a jinde? Mohl být k mámě hnusný tím, že jí vyhrožoval? To se mi nezdá. To si nemyslím. Ale teta Slávka prahnula po dětech a neměla své. Do mého otce se pravděpodobně zamilovala a bažila po rodince. Byl by hnusný na mou mámu kvůli tomu, aby vyhověl tetě Slávce? Nemyslím si, že o nás táta nějak stál. Spíš jsme ho rušili.

Před pár dny mi na dotaz, zdali by se chtěl dozvědět pravdu o světě, smrti, životě a o všem, odpověděl divně. A to dokonce přemýšlel. Prý jenom tehdy, kdyby to bylo pro něj bezpečné. To je sakra divná odpověď.

Jak věci k sobě vztahuje? Co má na svědomí, že musí záležitosti takto posuzovat? Pravda by ho zajímala jen tehdy, pokud vůbec, kdyby pro něj byla bezpečná. Jak dlouho se takový člověk učí uvažovat tímto způsobem? Kdyby odpověděl, že nějaká filosofická a existenciální pravda je mu ukradená… to si umím představit lépe. Ale tohle? Dívat se na svět z této pozice? Je to pro mne bezpečné? Mohu udělat to, či ono, a je to pro mne bezpečné? Copak posuzuje věci a záležitosti podle toho, jak jsou pro něj bezpečné? Co skrývá?

Nad čím pořád přemýšlí, když vidím, že hlava mu šrotuje a nespí? Co si představuje? Dětské kundičky, o kterých mluvil v autě? Uvažuje jako vrah, který posuzuje své skutky a případné chyby podle toho, jak jsou pro něj bezpečné. To by i vysvětlovalo, proč se chodí raději natáhnout do postele, než aby s lidmi musel hodně mluvit. To by i vysvětlovalo, že vůbec nepije alkohol, i když na oko před lidmi předstíral, že si dává skleničku nebo pivo s nimi.

Proč si člověk osvojí nebo zvnitřní takový postoj? Kdo sleduje svůj život tak, jestli je to pro něj bezpečné? Agent, vrah, zloděj, pedofil, podvodník… ale také alergik se může naučit dívat na svět tímto způsobem. Je to pro mě bezpečné? Mohu sežrat tuhle tyčinku, dát si tento salát, nebo vyválet se v louce plné včel? Ne, není to bezpečné, protože jsem alergik. Je to pro mě vyloženě nebezpečné. Také člověk s oslabenou imunitou se může bát. Co má otec za problém, aby se musel bát případné pravdy, přílišného mluvení s lidmi, nebo opilosti? Něco zřejmě tají a musí si dávat pozor na hubu.

A co takhle vrah, či jiný podobný nebezpečný nebo úchylný tvor, který během života dlouhodobě něco tají? Tam už permanentní sledování faktoru bezpečnosti není od věci. Ano, vždyť jsem to viděla ve filmech o vrazích, kteří "na bezpečnost" a krytí vlastních zločinů vynakládali obrovské množství energie po celý život. Měli zmáknutý každý detail, vlastně se v tom životním stylu tak nějak celkově uplatnila každá složka jejich života. Ukájeli se tím, jak jsou chytří a nikdo si na ně nepřijde… tak nějak komplexně.

Celý život jsou opatrní, ale ve skutečnosti tím často maskují jen pár "blažených" okamžiků. Po zbytek času na to stále myslí, nebo na to potřebují myslet, a to je zase nabíjí. Ale jim to dává smysl. Je to doslova styl života. Využijí svoji inteligenci, své rozumové schopnosti a často mají pocit nadřazenosti, nebo aspoň někteří z nich. U otce si dovedu představit, že si může hýčkat nějaký uspokojivý pocit vychytralosti a toho, že je coby šachista neodhalen. Je zajímavé, že nemá nanevek skoro žádné projevy ega. Jako by ho ani neměl. Všechno v hlavě filtruje a velmi dobře se ovládá. Je opatrný. Jde mu o svou bezpečnost. Nejspíš už odmalička. A k bezpečnostním složkám státu nastoupil proto, že tam měl nejlepší krytí a výhody.

Bezpečnost, bezpečnost… i když byl otec u STB, nemyslela jsem si, a spíš stále nemyslím, že by tam dělal něco extra. Byl elektrikář, pracoval na pracovišti, kde byly tisíce drátů a zachytávaly se tam signály z celého světa v době, kdy agenti spolu komunikovali skrze vysílačky. To už je skoro pravěk. Nemyslím si, že vyslýchal lidi, honil chartisty a dělal podobné věci. Nebo ano?

Sestřenice mi jednou říkala zajímavou věc, na kterou si pamatuje. Jela se svým manželem právě z mé svatby, na kterou byli pozvaní. Vezl je můj otec ve svém autě někam na jiné místo. A v autě přišla řeč na policejní výslechy, ani nevím proč. Tehdy se můj otec projevil nějak divně, protože prý začal říkat, že se musí vědět jak na to, a že z každýho jde nakonec něco vymáčkout, když víš… takže manžel mé sestřenice se docela lekl, ačkoliv už déle věděl, že můj otec estébákem je. Okamžitě ho považoval za tvrdýho chlapa, kterej možná prováděl i brutální a nekonečný výslechy. Ale tohle mi k němu nesedí. Spíš mám pocit, že nemá sociální dovednosti a lidí se bojí, nebo se s nimi nechce zaplétat. Nevím teď, proč si to myslím. Ještě nad tím budu muset pouvažovat. Spíš jde o tu jeho bezpečnost. Je chytrý. On ví, že kdyby byl vyslýchán, něco by nakonec řekl a mohl by se prořeknout. To dává smysl. Vlastně mi jednou sám radil, že až budu u výslechu, nemám říkat vůbec žádné domněnky, názory ani pocity, pouze co nejstručněji odpovídat. To je zajímavá okolnost. To vystihuje jeho vlastní postoj, zcela odlišný od mé přirozené otevřenosti.

Dopoledne mi dost rychle uteklo a já musím zajet pro Skaven.

Chlebožrouty jsou jen tři kilometry daleko, děda si sám připravuje nějaké jídlo podle své chuti a já jedu raději dříve.

Další události nabraly nečekaně rychlý spád.

Za chvilku jsem nabrala Skaven u stanice, stavily jsme se v obchodě pro pár drobností a já ze sebe vysypala, že se doma cítím čím dál hůř. Skaven mi popsala hlavní zážitky posledních tří dnů a přijely jsme domů.

Po krátkém pozdravení Skaven s dědou jsme obě zmizely na zahradě a zalezly do malinkého lesíčka, který jsem si hýčkala na úplném konci zahrady. V lesíčku je sice jen pár stromů, ale člověk má opravdu pocit jako v lese. Husté listoví brání slunečním paprskům a hlavně z žádné strany nemůže nikdo nic slyšet. Zatímco nikdo nevidí nás, my můžeme vidět každého, kdo by případně přicházel.

Když jsem podrobněji popisovala vše, co se ve mně nahromadilo za poslední dva dny, najednou mi došlo, že už nemůžu. Že už to nevydržím a musím jeho pobyt přerušit, ukončit, zastavit, prostě nemohu a nechci pokračovat. VELKÉ NE. NE. NE.

Já už to nedávám. Vlastně není důvod v tom pokračovat. Žádná pekelná vedra zrovna nejsou, děda je zde pouze na návštěvě. Navíc u nás má větší riziko pádů kvůli všem zvířatům, doma je mu nejlépe, nebo to tak, doufám, je. Ať si je doma s bráchou, není dál důvod, aby byl tady. Tlačenkou se může ládovat doma, srát také může doma. Měla jsem asi pocit, že musím, ale nemusím. Končím. Rozhodla jsem se, že jdu oznámit otci, že odjíždíme.

Zvedla jsem se z plastového křesla, vyšla jsem z našeho minilesa a šla rovnou za otcem. Chci se v životě vyhýbat lhaní, nechci lhát ani teď, něco ale říct musím. Nevím co. Vlastně nemusím ani nic vysvětlovat, prostě jen oznámím, že ho odvezu už domů. On stejně žádné zdůvodnění nepotřebuje a poslechne i bez vysvětlování. Nejspíš bude přemýšlet o své bezpečnosti, a co kde podělal.

Šla jsem rozhodným krokem rovnou k dědovi do pokoje. Vlezla jsem do dveří, děda zrovna seděl u stolu a měřil si hladinu cukru v krvi. Měl obnažený svůj velmi kulatý tvrdý břich, který vždycky vypadal tak, jako by měl na břiše přilepenou půlku basketbalového míče.

"Mám pro tebe nečekanou novinu. Potřebuji tě odvézt domů. Jestli to nevadí, můžeme jet ještě dnes odpoledne."

Otec okamžitě pokýval hlavou, jako kdyby to bylo samo sebou.

"Za jak dlouho chceš odjíždět, abych se připravil?" Zněla jeho typická reakce.

"Jestli nechceš ještě jíst, tak můžeme jet za hodinu. Já se také zatím připravím." Mluvila jsem jakoby nic, ale bušilo mi srdce, planula jsem energií a velkým neklidem.

"Já jsem za deset minut připravej, jen si dám těch pár věcí do tašky." Řekl velice věcně otec, ostatně jako vždycky.

"Ne, to není potřeba, stačí za hodinu, klidně se ještě natáhni." Odpověděla jsem a vzpomněla si na to, že jeho natáhnutí se je téměř rituální. Co jiného by dělal?

"No, to bych mohl. Až si to dám do tašky." Odpověděl.

Vůbec se nezeptal na to, co se stalo a proč zničehonic odjíždíme. Těžko říct, co se mu honilo hlavou a co si vlastně představoval. 

Pokračování příběhu zde