12. kapitola - Energizující detox.  Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Vyrážíme na cestu zpátky. Děda, tedy přesněji řečeno můj otec se připravil a sbalil se jako voják. Zbytek času strávil připravený na posteli, skoro jako by čekal na povel. Napadlo mě, že úplně stejně by ležel třeba ve vazební věznici. Kladl si vůbec otázku, co se asi stalo, že náhle odjíždíme?

Nabízí se, že přijela Skaven, něco se stalo, něco změnilo situaci, proto musíme dědu odvézt. Prostě se nám zničehonic nehodí, aby tu dále byl. Nebo mu možná došlo, že zásadním důvodem k jeho návratové cestě domů je to, že z něj dva dny padaly hovna a já už toho mám akorát dost. Anebo si uvědomuje, že nejde jenom o hovna, ale o vše, co se mi honí hlavou poslední dny. Všechno, co řeším od té doby, když on začal s podivnými řečmi během cesty k nám. On mlčí, já mlčím.

Během cesty jsem podrážděná. Nedokážu vytáhnout téma zneužívání dětí, ale jsem nasraná. V naší rodině mě kromě jiných témat dráždí ještě jedna událost, která není a nebyla v pořádku. Občas jsem se o tom zmínila a nikdy jsem nepochopila, proč se to stalo.

Pokusím se to stručně popsat, protože tato záležitost bude mít ještě své dohry a bude hrát roli v následujících událostech. Všechno začalo tím, že má babička (ta hodnější), která měla chatu na horách, jednoho dne zemřela a moji rodiče chatu zdědili. Od dětství jsem tam ráda jezdila. Jednak se na horách cítím skvěle a také to bylo prostě příjemné místo.

Bohužel se stalo, že můj schizofrenický bratr si vždycky dělal, co chtěl a na chatu se nastěhoval, jako kdyby patřila jemu. Nebylo to poprvé, co něco takového udělal. Už předtím zabral na nějakou dobu barák mých příbuzných, který byl zrovna prázdný. S nikým se o tom nebavil, prostě to obsadil. A předtím se zase nastěhoval do prázdného domu svého známého, nějakou dobu tam žil a ohrožoval kámoše trestním stíháním za pěstování velkého množství marihuany, protože brácha na všechno pohrdavě kašlal a rád se předváděl. Okázale rozházel semena trávy po pozemku a nechal to tam bujně růst. Dům byl vidět ze silnice, ploty průhledné, ideální situace na velký průšvih až kriminál. Nakonec dům opustil a později se nastěhoval na chatu rodičů. V mezičase si ovšem zplodil dítě se ženou, která ho brzo opustila, protože pochopila, že se s ním žít nedá. Poté on odtáhl na ty hory.

Nejdříve měl velké plány, že bude žít jako horal, bude si v batohu nosit jídlo z údolí, bude rubat dřevo na otop, ale jeho lenost se rychle ujala vedení a zjistil, že to nebude s prací přehánět a raději bude sedět u počítače a hrát si. Romantické snění o dřevorubci rychle skončilo.

V té době už bral důchod na hlavu, stát se o něj postaral, takže bylo potřeba vyřešit ještě ideální bydlení a topení v zimě. Chata rodičů mu úplně nevyhovovala, byla příliš běžná a dekorativní. On chtěl své hnízdo podle svých představ. Nejdříve obsadil kůlnu na dřevo, kde si z betonu udělal krb a narval tam postel. Zjistil, že to tam nepřežije, nějaký čas tedy žil přímo v chatě rodičů. Nakonec koupil stavební buňku za dvacet tisíc a nastěhoval se do ní. Chata byla opět k dispozici pro mé rodiče, i já jsem tam s manželem občas jezdila. Pozemek byl naštěstí dost velký, celkem dva tisíce metrů čtverečních, takže jsme si tam nepřekáželi, i když bratr se choval jako pan domácí. O jeho dalším divném chování se zmíním později.

Brzo bratr zjistil, že chodit na dřevo je velký opruz, dřina a ztráta času a tahání jídla také. Rodiče mu tedy všechno vozili, aby se nemusel namáhat, navíc v zimě tam bylo hodně sněhu, takže vše naváželi předem a uskladnili. Topení byl problém, ale ten bratr vyřešil přímotopy. Pravděpodobně přesvědčil otce, že je dobré začít elektriku krást, protože když ji krást skutečně začali, já o tom nevěděla a zjistila jsem to až později.

Časem máma mně a mému manželovi začala naznačovat, že se tam děje něco tajného. Začala tomu říkat "levnej proud". Nechápala jsem, o čem mele, protože na chatě dražší a levnější tarif nebyl zapojený, nebo prostě zřízený. Tarif tam byl jenom jeden a žádný levnější noční proud tam nikdy nefungoval.

Máma byla jakási divná. Zdálo se mi, že se telelí blahem, že něco tajného sdílejí a něco je s bráchou spojuje. To bylo celkem pochopitelné, protože brácha se s matkou běžně nebavil a dával jí okázalým mlčením najevo své pohrdání. Máma se tedy tetelila štěstím, protože ji bratr po 40 letech začal zase vnímat a přijal ji do svého vnitřního kruhu, tedy mezi své spojence. Otec, brácha a matka spolu začali plánovat, jak by se dal krást elektrický proud. Máma o tom věděla kulový, ale stejně měla radost, že o tom ví, zatímco táta elektrikář a brácha lenoch vymýšleli co nejlepší strategii, jak se stát zloději, na které nikdo nepřijde. Mě do této své party nevzali, proto mi nic neřekli a dozvěděla jsem se všechno až později díky mámě a jejímu naznačování.

Ukazovala mi totiž později, že na chatě mají vybudované dvoje elektrické vedení, či dva rozvody. Jeden na kradený proud a jeden na oficiální. Můj manžel byl také elektrikář, dokonce inženýr, ale na slaboproud. Jeho práce spočívala v opravách jemné techniky od značky Sony a své práci rozuměl dobře. Můj otec měl myslím státní zkoušku i na silnoproud, takže o pojistkách, trafech a všech těch věcičkách věděl dost.

Brácha si do své boudy přitáhl kradený proud se vším všudy, co potřeboval a léta se válel u počítače, zatímco teplomety zuřivě žhavily a vytápěly jeho boudu. Začali krást velice sofistikovaně. Napíchli se na hlavní kabel zakopaný v zemi, pravděpodobně někdy v noci. ČEZ na horách měnil rozvody, které dříve byly vedeny na sloupech, ale oni je v těch letech zrušili a nové zakopali do země. A toho brácha s otcem zneužili. Udělali si celý systém nějakých spínačů a rozvodů. Takže kdyby celá kolonie chatařů měla vypnutý proud, i jim by se vypnulo světlo, aby nebyli odhaleni, že všichni mají tmu a jen u bráchy zloděje se svítí. Šli na to chytře. Měli na to čas, vůli, dost energie, peníze na materiál, a tak se snažili.

Nikdy dříve jsem nepochopila, proč se do toho otec nechal uvrtat. Dodnes nevím, kdo s tím skutečně přišel, ale podle mého názoru brácha, který by jinak musel platit tisíce za proud, nebo by musel rubat dřevo polovinu sezóny, aby druhou polovinu mohl topit. Ale nyní si nejsem jistá. Otec mi na to nikdy neodpověděl. Možná i jemu se líbila představa, že bude krást, přesněji řečeno že to tak skvěle vymyslel. On měl ale peněz dost, nepotřeboval to. Na to jeho sekání sekačkou a koukání na televizi nemusel krást. Potřeboval to brácha, ten chtěl žhavit teplomety bez práce polovinu roku minimálně.

Bratr tímto způsobem kradl léta, propálil desetitisíce korun, možná statisíce. Neumím to odhadnout, ale teplomety vesele žhavil a počítač také, i když ten má malou spotřebu. Jediné, co nežhavil, je bojler, protože brácha na mytí a hygienu okázale kašle, aby všem bylo jasno.

Když jsem toto vše dozvěděla a došlo mi, jaký průšvih tam pochystali, nelíbilo se mi to. Navíc v té době ČEZ zřídil komanda, která černé odběry aktivně vyhledávala a pachatele nenechala uniknout. Bylo to o průser. Jenže to není všechno.

Pak situace skončila tím, že brácha se odstěhoval z chaty úplně a přestěhoval se natrvalo k rodičům do bytu, kde měl také teplo, nemusel krást, všechno platili rodiče a mohl se vesele válet bez jakéhokoli rušení sněhem nebo občasnou prací v rámci nezbytné údržby své boudy. Zlodějina tedy skončila. Možná se i bál, že na něj přijdou a raději změnil plány. V té době jsem o tom ale moc nevěděla, ani nepřemýšlela, to jsem si poskládala všechno až později.

Problém byl v tom, že majitelem chaty byl můj otec, který nic jiného a drahého nevlastnil. Chata tehdy neměla velkou cenu ani s pozemkem. Postupně se rozpadala. Rok jsem tam bydlela já se svou pětiletou dcerou Skaven, když jsem čekala na peníze z rozvodu od manžela a doufala, že si koupím nějaký levný dům. Bývalý manžel, který se mnou dříve na chatu jezdíval, mi jednou poslal majetkové vypořádání a já se z hor odstěhovala. Koupila jsem pro nás levný dům.

Protože jsem v té době měla dluhy z nevydařeného podnikání, do kterého mě natlačil můj bývalý partner a otec Skaven, musela jsem požádat otce, aby dům formálně koupil a vlastnil on. Byla jsem psychicky na kaši krátce po psychoterapii, a tak jsem se schovala na horách před exekutory a snažila se ze všeho vzpamatovat. Když mi peníze z rozvodu přišly, vybrala jsem dům přes internet a s mým otcem jsme ho jeli zaplatit a podepsat smlouvy. Tím se on stal skutečným právoplatným majitelem mého domu, který jsem koupila z majetkového vypořádání s manželem. V tu chvíli jsem i já obešla na pár let zákon, protože správně jsem měla vyplatit nejdříve věřitele, ale potřebovala jsem někde bydlet a někde vyrábět, tak jsem zvolila tento způsob přežití. Myslela jsem si, že jsem to vymyslela správně a že mi nic jiného nezbývá v mé situaci, ale naběhla jsem si jinak.

Vůbec mi nedošlo, že kdyby můj bratr byl odhalen za zlodějinu, tak škoda, kterou by jim napočítali, by převýšila cenu chaty, a kdyby jim u soudu napálili zlodějinu, navíc velmi sofistikovanou + plus škodu způsobenou distribuční firmě + opravu těch škod, tedy uvedení do správného původního stavu, mohla bych i já přijít o svůj dům, který jsem pro nás koupila, protože byl napsaný na otce. Mé kličkování a zoufalství v životě plném úzkostí, panických atak a depresí s beznadějí prostě nemělo zatím skončit.

Začala jsem si až v této době víc uvědomovat, že z toho může být průser, který zase odnesu já a nemohla jsem s tím nic dělat, ani ničemu zabránit. Kdyby mi to došlo předtím, nepostupovala bych takhle. Ale už to tak bylo rozdané. Kdybych v té době za své peníze nekoupila dům, stejně by mě o ty prachy očesal bývalý partner, tedy otec Skaven. Už si stejně na ty prachy brousil zuby, já ještě neuměla říkat NE, ale potřebovala jsem pro nás nějakou střechu nad hlavou a dílnu, kde budu vyrábět, abych se nějakým způsobem mohla vyhrabat z těch dluhů. Sama jsem si to takhle vybrala, kličkovala jsem, jak se dalo, ale ani tato volba nebyla vlastně ideální.

Kdyby byla jejich zlodějina v té době odhalena, pravděpodobně bych na to doplatila hlavně já, a to se mě ani nezeptali, jaký mám na to názor.

Žila jsem tedy se Skaven v našem koupeném domě, děda s babičkou ve svém bytě a s nimi tam bydlel brácha. Chata se pomalu rozpadala, stejně jako moje máma, která onemocněla a Alzheimer zničil její mentální schopnosti nutné k aktivnímu vědomému životu.

Často jsem na to tehdy myslela, rozčilovalo mě to a nikdy jsem se s tím nevyrovnala. Došlo mi, že nemůžeme chatu ani prodat, naši už o ni nestáli, ale brácha si ji tímto způsobem přivlastnil napořád. Kdyby tam nekradl, možná bych tam dnes žila a byla bych tam ráda, ale touto zlodějinou si chatu jakoby přivlastnil, protože já za to odpovědnost nést nehodlala. Skaven říkala, že to je podobné, jako kdyby si to tam pochcal a označil tak teritorium. Ostatně to dělal vždycky. Odmalička. Tímto trestným činem si to tam dokonale označkoval a já byla mimo hru. A kdyby to ruplo, ještě přijdu o všechno, zatímco brácha dostává od státu pravidelný příjem a já musím bojovat o své přežití. Někdy mě ty myšlenky fakt dostávaly.

Když jsem tátu odvážela zpátky do jeho bytu, nemluvili jsme o hovnech, nebo o zneužívání holčiček, ale promluvila jsem o tomto tématu. Asi jsem zvolila zástupné téma, protože na zneužívání jsem si netroufla.

Už ani nevím, jak to bylo. Měla jsem nějaké myšlenkové pochody a promluvila záhadně, trochu zlověstně o tom, že kdyby se například stalo, že jejich zlodějina bude odhalená, může to dohromady stát hromady peněz a odnesu to já, což mě štve. Měla jsem potřebu říkat slova jako policie, vyšetřování, soud, odhalení, pachatel a jiná podobná slovíčka. Možná jsem to říkala nějak hrozivě, že děda nemohl tušit, co udělám, nebo co tím chci říct. A já opravdu nasraná byla, už jsem všeho měla plné zuby. Nejraději bych je ze svého života vypudila všechny, tedy kromě Skaven a pár sestřenic, ale nějak to nešlo. Byla jsem už unavená, nasraná, otrávená z té marnosti, z té neschopnosti s nimi normálně něco vykomunikovat. Už mě to nebavilo, strašně mě to vyčerpávalo a snad i bolelo.

Během mých keců otec nějak vycítil, že to ve mně vře, a dokonce najednou řekl: "Já mám pocit, že seš nějaká podrážděná." Ano, to měl pravdu. Alespoň nějaký pokrok, byl schopen si všimnout, že se mnou mlátí emoce. A to jsem v sobě ještě pořád všechno zadržovala. Nedokážu říct proč.

Po hodině jízdy jsem ho vysadila u domu, kde s bráchou bydlí. Skaven mu vynesla nahoru po schodech tašku, aby se s tím nemusel tahat, a pak jsme odjely.

Několik let jsem nepila alkohol, dříve ano, ale během rozhovoru se Skaven jsem se rozhodla, že se vypláchnu. Když nemohu vypít Savo, vypláchnu se alkoholem. Nabízí se to tak nějak samo, protože Skaven z výletu přivezla nějaký alkohol, který jim zbyl a stejně by se to doma zbytečně válelo. Jde konkrétně o větší flašku kokosové kvalitní vodky a absint. Ten jsem myslím nikdy v životě nepila.

"Dneska se asi ožeru." Oznámila jsem a krátce dumala nad tím, jestli si nemám koupit jiné pití, které by mi více vyhovovalo.

"Já jsem z toho mejdanu přivezla vodku co jsme nevypili a ještě tam mám asi dvě flašky skoro plný."

"Hm, tak to ani nemusíme nic kupovat. To by mělo bohatě stačit, pravděpodobně to se mnou zamává, když už nejsem zvyklá"

"Mohly bychom se ještě stavit u Buje v Masožroutech. Vezmeme džus a brambůrky." Informuje Skaven.

Vlastně ani přesně nevím, proč se chci opít, nebo vypláchnout. Možná je to i potřeba vyzkoušet pít s vlastní dcerou. Mít ten zážitek, vidět ji, jak se ona chová, a co dělá pod vlivem alkoholu. Cítím to tak. Možná je to něco jako rituál. Zdunit se, opít se, vypláchnout si hlavu, udělat tlustou čáru za tím vším a zapomenout. Nevím, co mě přesně táhne k alkoholu, ale dnes to spáchám. V podstatě se ani nerozhoduji a vím, že to chci udělat. Sama jsem trochu překvapená. Včera mě to ještě nenapadlo.

Celou cestu rozebíráme dědu, hovna, její pařbu s kamarády a plánujeme náš malý mejdan se Savem, alkoholem a brambůrkami. Pro mě samozřejmě i čokoládu, moje oblíbené konejšítko.

Už jsme skoro doma. Parkuji u večerky ve vedlejší vesnici, kterou provozuje náš oblíbený Vietnamec. Tuto rodinu máme obě dvě velmi rády. V naší vesnici žije a provozuje obchod jiný Vietnamec, ten už takové zlatíčko není. Říkáme mu Tranďák, protože se jmenuje trochu podobně. Ten už trochu krade, prodává fejkové zboží a je prohnaný. Tento náš oblíbený Buj, říkáme mu tak na základě podobného jména, je jako malé slunce a jeho manželka také. Mají levné ceny, nekradou, jsou velmi milí, pokorní, úplně jiná sorta lidí než ten drzý zlodějíček v naší vesnici.

Buj nám prodal, co jsme potřebovaly, ráda bych s ním i více mluvila, ale jazyková bariéra mě brzdí, a tak se bavíme v holých větách a on se pomalu učí.

Přemýšlím nad svou potřebou pít. Asi čekám, že až se ožeru, budu něco vyprávět Skaven, budu u toho šišlat, budeme se poplácávat po zádech, nebo se objímat a budeme u toho spolu plakat. Nevím skutečně, na co čekám, ale jdu do toho. Rozhodně se chci i bavit, chci se tomu smát, chci to prostě nějak odkomunikovat a přežít.

Cítím to podobně, jako když je potřeba rozbít stavidla u obrovského rybníka a ta vodka pomůže k tomu, aby se stavidla rozlámala, aby to všechno popraskalo, aby ten zkažený rybník s hovnama byl prostě vypuštěn a mohlo se začít fungovat nově, čistě, bez toho toxického obsahu.

Na to potřebuju dnes vodku, je to jako krumpáč v ruce, kterým to stavidlo rozmlátím, a ty hovna prostě všechny vyplavou a odtečou a zmizí z mého života.

Doma jsem za pár minut. Mám silný pocit odhodlání, že dnes se prostě vypláchnu a nebudu nic hlídat, nic kontrolovat, nic předstírat, nic zadržovat, nic obcházet, nic vylepšovat, nic podporovat, nic vytěsňovat, nic odpouštět, nic zlehčovat, nic překrucovat, nit tolerovat… už nevím. Prostě udělám čáru, ale možná se ještě mezitím pobleju, protože musíme uklidit vše, co je kontaminované. A já nevím, jak budu reagovat na chlast. Musím opatrně, protože trávu kouřím běžně a tu si také dám hned potom, co bezpečně zaparkuju, zavřu vrata a zalezu domů. Dnes bych sice kouřit nemusela, protože úzkost cítit nebudu kvůli alkoholu, ale dám si všechno. Nejdříve slabýho jointa. Nemám potřebu se nijak umrtvovat, ale zklidnit se potřebu mám. Za chvíli si dám panáka.

Bereme si gumové rukavice a jdeme na obhlídku celého terénu. Hledáme vše, co by mohlo potenciálně být hovno. Protože v terénu tuším i mikroskopická hovna, stejně musíme umýt všechno, co se umýt dá a kde se děda mohl pohybovat. Doufám, že to tady neházel všude možně, ale jen na běžných trasách, kudy chodil.

Po dvou panácích jsem už docela dost rozesmátá. Vím ale, že to je podobné těm stavům, co jsem mívala dříve, když jsem se někdy vracela z terapie a zakecala se s kámoškou v kavárně. Záchvaty smíchu byly z emočního přetlaku, ne z toho, že bych zažívala takovou ohromnou legraci.

"Podívej se na tu šmouhu," ukazuje Skaven na spodní část umyvadla. Hluboko u zdi, téměř u sifonu.

Podívala jsem se.

"Je to hovno. Určitě je to hovno." Tvrdí Skaven.

"Jak se tam dostalo?"

"Podívej, to je prostě šmouha od hovna. Nic jinýho to není."

"Já nevím, nic tam skoro nevidím, takhle dolů jsem se minule asi neohýbala." Pochybuju, ale nejsem si jistá.

"Posviť mi tam telefonem." Diriguje Skaven, na sobě má pláštěnku a velké gumové rukovice, protože se hodlá zanořit pod umyvadlo."

"Bacha na to řitní čistítko." Ukazuje Skaven na kus hadru, který děda používal na své očisty.

"Jojo, vyhnu se tomu, přinesu igelitový pytel a telefon."

Smíchy sice brečím, ale musím pro telefon, je někde v kuchyni. Dám si ještě panáka, než se tam zanoříme a odstraníme další podezřelé předměty. Vodka mi začíná stoupat do hlavy.

Telefonem svítím na hnědou šmouhu, která je evidentně od hovna. Druhá varianta je, že by mohla být od Nutelly, ale kdo by tady pod umyvadlem dělal šmouhy Nutellou? Já konzumuju hodně čokolády, ale tohle jsem já určitě neudělala.

"Ukaž, postříkáme to Savem a necháme hovno odmočit." Dramaticky se do toho pokládá Saven, která má v sobě jednoho nebo dva panáky, ale méně plné než já.

Podávám stříkací flašku se Savem, zatímco svítím telefonem.

"To je malej kousek hovna, žádná šmouha. Počkáme." Organizuje Skaven a zlověstně se podívala na věšáček, kde visí dědovo řitní čistítko.

"Jak ho asi používal?" Ptá se.

"Nemluv o tom, nechci si to představovat." Odpovídám a přemýšlím, jestli budu blejt, nebo ještě ne.

"Za jak dlouho se to odmočí? Já myslím, že si to dal takhle mezi nohy a pak tím otáčel." Napodobuje naprosto specifický pohyb Skaven.

"Asi jo. Musíme to hodit do pytle, nebo zasypat vápnem a pak dlouho nechat bejt, příroda vezme." Doufám a chci to mít co nejdřív za sebou.

"Tohle příroda nevezme."

"Vezme."

"Nevezme."

"Vyhodíme to i s tím pytlem."

"Co když to někdo najde?"

"Pak je to ztracený."

"Všechno je v prdeli. To nikdy nevysvětlíš."

"To nikdo nepochopí."

"Najdi v kuchyni ten držák na zavařování kompotů. Jak se s tím vyndavají flašky z horký vody. Tím to chytneme, hodíme do pytle a pak tam hodíme pro jistotu i ten držák"

"Taky tyhle rukavice a pláštěnku. Ten držák je v komoře, v kuchyni není."

"Držák vyhazovat nemusíme, dáme ho na půl roku někam pod křoví do zahrady, ono to oprší, mráz a slunce zafunguje, příroda očistí. Za půl roku se to normálně umeje v sudu a pak doma v umyvadle"

"Ne, tohle příroda nikdy nevezme, protože to nikdy nezapomeneš a vždycky se ti to vybaví."

"Tak to je ztracený."

"Co budeme dělat?"

"Nevím."

"Myslím, že už se to hovno odmočilo. Co teď?"

"Tady máš hromadu papírových ručníků. Musíš to hovno do nich vetřít."

"Já tam pod to nechci lézt, co když to na mě kápne, když je to teď odmočený."

"Vem si plynovou masku i s tím chobotem, pro jistotu."

Skaven odešla pro masku. Dáváme si panáka na posilněnou.

"Tu pláštěnku si zase vezmi a narvi si to na hlavu, já budu svítit a pak přidržím pytel a ty tam zahodíš ty papírový ručníky s hovnem."

Skaven si bere plynovou masku i s chobotem. Není to zdaleka poprvé, už s tím běhala spíše ze srandy, když byla covidová pandemie, chodila s tím do obchodu k našemu oblíbenému Bujovi. Někdy s tím vynášela i bordel do popelnice, což sousedům mohlo připadat zajímavé.

"Dej na tu masku pozor, tu si necháme, možná bude ještě potřeba. Nechci ji dávat do přírody."

"Jojo, sviť." Hučí na mě Skaven z masky.

Hovno krásně povolilo a umyvadlo je jako nové.

"Raději to ještě jednou celé postříkej, čistě pro jistotu."

"Jo," hučí ta gumová hlava pod umyvadlem. "Drž pytel."

Držím pytel, Skaven tam háže kontaminované ručníky.

"Dobrý," oznamuje.

"Ještě tam hodíme řitní čistítko. Já to udělám. Chytnu to ručníkama a pak zahodím do pytle"

"Dobrej nápad." Hučí Skaven z masky.

"Dělej, zavři to. Zavři ten pytel, rychle. Vlastně ne, ještě tam nahážeme tyhle rukavice."

"Jo."

"Tu masku si už sundej, nebo tady omdlíš."

"Jo, nechci na ni šahat těmahle rukavicema. Sundám ji za chvilku."

Stříkám věšáček na čistítko Savem, celé to umývám a raději i všechno okolo.

"Ještě podlahu." Huhňá Skaven z masky.

"To už vezmu mopem, musíme vycouvat, tady to vytřu. Mop vyhodím pak ven, příroda vezme, nebo to zítra postříkám všechno hadicí."

"Jo, tak jdeme."

Skaven háže kontaminovanou pláštěnku na jednou použití do pytle, rukavice také. Já ještě vytírám podlahu a vynášíme pytel s kýblem a mopem ven.

"Tak hotovo."

"Ještě zbývá dědův pokoj."

"Tam snad hovna nejsou, ale zkontrolovat to musíme. Zatím ho zavřeme."

"Dáme si pauzu."

Skaven sundavá plynovou masku a oplachuje ji opatrně v kuchyni vodou.

Dáme si panáka a začneme pořádně řešit téma, které nás čeká. Děda, malé holčičky, teta Slávka a mnoho dalšího.

Jak se říká: Noc je ještě mladá a pitka teprve začíná. Tohle všechno byla jenom příprava na to, abychom mohly začít pít, mohly chodit na záchod a umývat se bez nepříjemného pocitu, že na nás všude číhají hovna.

Pokračování příběhu zde