13. kapitola -  Glumova svítící "RYBYŠKA". Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Koupelna je už vyleštěná, v sobě mám asi pět středních panáků, zatím se cítím být lehce přiopilá a rozjívená. Kokosová vodka má 37,5% alkoholu, možná je lepší, že to není až tak rychlé. Nechci se úplně zprasit, trochu se po těch letech bojím, co to se mnou udělá. Kdysi, když jsem byla rozjetá, dokázala jsem vypít víc než litr vodky, a ještě jsem u toho filosofovala a psala nějaké blbosti na internet.

Nevím, jak je možné, že jsem měla tak velkou odolnost, možná geny. Údajně byl jeden můj fyzický děda východňár, tedy z východního Slovenska a druhý děda by Moravák, který se snad i uchlastal, i když to nemusí být přesný důvod smrti, ale zchátralý asi byl.

Jak se poslední dobou ukazuje, pravděpodobně to nebyl můj pravý děda, protože mou zlou babičku asi zbouchnul šlechtický synek. Babička byla jako služka u "pánů", kteří vlastnili nějaké sídlo na jižní Moravě, a ti měli minimálně dva syny, kteří byli ve stejném věku jako ona. Prý ji znásilnili, ona otěhotněla, pak dostala odstupné a potom přes dohazovačku sehnala její rodina ženicha.

Ženich byl majitel obchodu v jedné rolnické vesnici, takže "businessman", ale prachy potřeboval, možná se moc nedařilo. Ona si ho tedy vzala, protože jí nic jiného nezbývalo. Hokynář si ji vzal, protože přinesla do kšeftu získané věno a k tomu jedno dítě, moji mámu. Konečně se tedy vysvětluje, proč mně a bráchovi říkala tato zlá babička "baronští spratci" a také se tím vysvětlilo, proč neměla ráda lidi. Lidská záliba v pomlouvání, nepřátelství, škodolibost, bezcitnost a tak podobně, to vše jí určitě hodně ublížilo a nějak se s tím nedokázala srovnat. Tím ji neomlouvám, sama byla zlá, ale dá se už leccos trochu lépe pochopit.

Právě jsem vytřela podlahu u dědy v pokoji, žádné děsnosti jsme tu nenašly, takže snad dobrý.

Kvůli dědovi a jeho pobytu zde, jsem koupila přes inzerát slabší herní počítač. Jako zázrakem jsem našla celkem dobrou sestavu za velmi dobrou cenu a děda si s sebou počítač neodvezl, že prý má doma svůj. Skaven má zrovna dost pomalý notebook, herní počítač uvítá, protože spousty her nemohla už hrát. Zaplatil si ho děda, ale nakonec z toho bude mít užitek ona. Loni od něj dostala tisícovku, ale pak si tuto investici chtěl vybrat tím, že od ní loudil stříhání nehtů na nohách. To mi také připadalo divné. Má dost peněz na to, aby si platil pedikérku, ale z nějakého důvodu nejen jemu dělá dobře, když k nohám poklekne někdo z rodiny.

"Očistíme počítač." Rozhodla jsem a bereme si znova rukavice. V pokoji je uklizeno. Povlečení a deku hodíme do pračky, stačí umýt stůl a skříňku na věci. Zatímco já umývám, Skaven odpojuje myš s klávesnicí, abychom je mohli dobře desinfikovat. Leštím ještě kliku u dveří a všechno, co může být kontaminované.

Na okenním parapetu je položená krabice s fotkami. Ty umývat nemusím, stejně by to ani nešlo. Děda si neprohlížel vůbec nic z toho a vlastně se choval ohledně fotek dost divně. Žádná nostalgie, žádný sentiment, naprostý nezájem. Pro něj vůbec nic neznamenají a obávám se, že ani my pro něj naprosto nic neznamenáme. Já také nejsem typ, který zakládá alba s fotografiemi, ale až takový nezájem jsem asi nečekala.

Potřeboval nás, abychom se o něj staraly, až bude starý. Takže jsme užitečné předměty, které se mu ve stáří hodí. Všeho ostatního se systematicky zbavuje.

Fotky, které jsou pohozené nahoře, mě najednou nějak zaujaly.

Zase vidím tetu Slávku.

"Kdo to je? To je úplně psychopatickej pohled, to je děsivý." Říká překvapeně Skaven.

"Jo? To je Slávka zamlada, když bydlela u nás. To je ta doba, kdy mě a bráchu vychovávala, zatímco máma dělala služku, chodila na směny a Slávka vylézala ráno z pelechu mámy." Říkám pomalu a dívám se na další fotky s její podobiznou.

"No, tady vypadá úplně a totálně šíleně." Znova upozorňuje Skaven.

"Já nevím, asi máš pravdu, ale toho jsem si nikdy nevšimla. Viděla jsem tu fotku mockrát a jsem na ni zvyklá."

"Podívej se na ty oči. Já bych se jí bála, kdybych ji s tímto pohledem potkala."

"Asi máš pravdu, teď to vidím."

Je to svatební fotka. Slávka má šílené, vytřeštěné oči a drží se svého nového manžela, který pak brzo utekl do Rakouska. To je také zajímavé, nemohla utéct za ním.

Najednou vidím jinou fotku, která je černobílá tak jako většina. Na fotce je vánoční stromek a před stromečkem si já vybaluju nějaký dárek, čelem jsem ke kusu nábytku, ve kterém byly knihy a nějaké věci. Hned za zády mi stojí, jako kdybychom byly ve frontě, naše teta Slávka. Na záběru jsme obě dvě z profilu. Jak stojíme za sebou, je vidět, že vypadám úplně jako ona, jen v menším provedení. Já mám bílé tričko. Ona bílý svetr. Naprosto stejné delší vlasy jen po ramena, úplně stejný střih, jako kdybych byla její dcera. To mě nikdy nenapadlo. Kolik mi na té fotce je let? Deset? Konečně chápu, proč s ní moje máma nebyla schopná mluvit normálně a stále byla v přítomnosti Slávky v jakési křeči. Nedokázala vykomunikovat, co ji štve, nedokázala to říct přímo, něco ji nutilo stále mít nějaké ohledy. Možná to, že obě dvě prošly stejným terorem od babičky a mámu to nutilo držet se sestrou, i když jí sestra také ubližovala.

"Nebude dědovi chybět ten počítač? Zdálo se, že ta moje podsvícená barevná klávesnice a svítící myš ho nějak berou." Podotkla Skaven.

"Nevím. Mám pocit, že ho bere jen žrádlo. Ale přece jen… máš asi pravdu. Choval se tak nějak vzrušeně, když to tady začalo blikat. To mi připomíná to jejich divné chování k počítačům."

"Čí chování?" Doptává se Skaven, zatímco leští opatrně klávesnici.

"No, brácha a děda prožívali vždycky takové divné vzrušení kolem počítačů. Na chatě, když si tam děda upravil jednu místnost a nastěhoval si tam počítač s monitorem, začali tomu okázale říkat počítačové centrum. Vyhovovalo mu, že tam není okno kvůli zatemnění, ale byl tam smrad od záchodu, protože ten záchod prostě měl svůj pach, který nešel odstranit. Takový těžko popsatelný, však si ho asi pamatuješ. Ale bylo to daleko od jiných místností, takže ten pach jinak nevadil. Jenže děda si to své počítačové centrum udělal hned vedle a neměl s tím problém. Dřív to tam bylo řešené jinak. Bylo mi divný, proč tomu všichni říkají počítačové centrum. Je to dlouhý, nepohodlný. Prostě úlet. 'Na, odnes to do počítačového centra…' je to dost nepraktický označení."

"Hm. To jo. Můžeme to tady taky nějak pojmenovat." Navrhuje Skaven.

"Třeba Pentagon. Když miluje ty počítače a připadá si jako agent."

"Pentagon je dobrej. To je ještě hustejší název"

"Hlavně je kratší."

Koukám znova na fotku. To je zajímavý. Teta na fotce drží v ruce loutku, jako by byla loutkovodička a stojí hned za mými zády. A já držím v ruce něco, co nejde poznat, ale ono to vypadá jako světlo, které září. Asi se jen něco leskne a je to rozmazané. No, nicméně to vypadá, jako když mám v ruce zářivé světlo a ona drží loutku na provázkách a divně se na to kouká. Evidentně nemá radost. Mám pocit, že jsem jí to možná koupila i já. Je mi to nějaké povědomé.

Skládám fotky k sobě, jsou to stejné Vánoce. Také když vzpomínám na dětství, tohle období si častěji připomenu, pamatuji si toho víc. Bylo to hodně krizové. Nevím, kde je brácha, na těchto fotkách vůbec není. V nemocnici? Ne, v nemocnici byl asi až později, když sežral to hovno a měl žloutenku. Ne, to bylo až na vojenské škole. Možná byl na operaci se žlučníkem. Byl operován velice brzo. Ale možná už byl jen v dětském pokoji a nehodlal se účastnit focení. To je dost pravděpodobné.

I já jsem tady zjevně otrávená. Otec sedí přežraný v křesle a čeká, až ta šaškárna skončí. Snímek udělala asi máma, aby byly fotky, ale ona na fotkách není. To je také typické. Nikdo z nás jí neřekl, pojď sem, ať jsi vyfocená se Sofií a tady zase s tátou. Byla tam jako služka. Kmitala v kuchyni předtím i potom, nikdo nehleděl na to, jak se ona cítí. Slávka se tam roztahovala, většinou nic nedělala, ráda poradila a táta mlčel. To byly strašný Vánoce. Nemám na ně vůbec žádné pěkné vzpomínky. Všichni se nutili do něčeho, co nikomu nebylo příjemné.

Musela jsem být v páté třídě, brácha v deváté. Dostala jsem myslím velmi drahou flétnu, kterou jsem ovšem obdržela už měsíc předtím, protože ji složitě sehnala moje učitelka hudby někde na Slovensku. Byl to kvalitní a drahý hudební nástroj po nějakém umělci. Ale já už v té době hrát nechtěla, nebo se mi chtělo hrát čím dál méně. Vím, že mi o Vánocích říkali, že mám vytáhnout flétnu z futrálu a něco zahrát. Nechtělo se mi. Jednak jsem to na nové flétně ještě neuměla – tak, jak bych ráda, a pak jsem si připadala asi jako cvičená opice. Uměla jsem na jinou flétnu hrát dobře, ale než se člověk naučí hrát na úplně nový druh nástroje, musí tomu dát hodně hodin a pro ostatní lidi okolo není moc příjemné taková cvičení stále poslouchat. Takže s tím mám problém a asi jsem ho měla už tenkrát.

"Podívej," ukazuju fotky Skaven, která je zatím neviděla.

"Tady se děda tváří skoro jako hodnej dědeček, jak mi tuhle ukazoval." Povídá hned Skaven.

"Co ti ukazoval?" Ptám se.

"Děda tady seděl naproti mně, hráli jsme Scrabble a najednou povídá: 'Takhle vypadá hodnej dědeček a takhle vypadá zlej dědeček.' A hodil nejdříve tenhle děsnej ksicht… asi takhle… to bylo děsně creepy, fakt divný a děsivý." Napodobuje ona dědovy výrazy.

Vidím zkroucený obličej dcery, která imituje dědu, který napodobuje hodného dědečka. Vypadá to fakt hrozně.

A teď vidím dceru, jak předvádí dědu, který napodobuje zlého dědečka. To je taky hnusný. Ale co to jako znamená? Proč jí to ukazoval? Co se mu honilo hlavou? Na to, jak je obvykle nemluvný, nežertuje, nenapodobuje, není hravý… tak to je fakt úlet.

"Proč to udělal? Mělo to nějaký kontext, nebo to vybalil jen tak?" Dotazuju se.

"Já nevím, proč to ukazoval. Říkal, že se na sebe nedávno díval do zrcadla a zkoušel si před tím zrcadlem dělat tyhle obličeje."

Představuji si dědu, jak kouká sám na sebe do zrcadla a zkouší si, jaké výrazy má hodný dědeček a zlý dědeček. To je docela znepokojující. Na co to potřebuje? To někde jako úchyl obchází dětská hřiště a tohle si doma trénuje?

Skaven pokračuje: "On se nikdy nesměje, ale někdy je takový spokojený. Rozzáří se snad jen u tlačenky. Jinak je pořád v nějakém stavu, kdy vlastně vůbec nevíš, co se s ním děje. To tě vlastně také nutí zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje. Podbízet se, starat se, zajímat se. Nebo nabídnout, že si zahrajeme, aby se nenudil," uvažuje nahlas Skaven.

"Přesně. Člověka to nutí něco nového přinést a on dává čím dál víc najevo, že vlastně vůbec nic nepotřebuje. Nakonec to vyhrotil tak, že je úplně skromný, vůbec nic nechce a vezme si k jídlu tyhle zbytky buřtguláše. Do něj si nakydá zbytky tatarky, a aby neplýtval plyn ve sporáku, tak si to nechá ohřívat na parapetu od sluníčka. Masařky ho najednou nezneklidňujou. Nakonec se z toho zesere a zase je spokojenej, protože si potřebuje vycvičit dceru s vnučkou, které se o něj ve stáří budou starat a měly by si postupně zvykat. To je psycho."

Permanentně nevycházím z údivu. Znám tento princip, ale u něj mě to nikdy nenapadlo. Tím, že se chová spíše jako voják a ne nějaká vyděračská stařena, mě to prostě nenapadlo. Vzpomněla jsem si na krátký film "Poslední sousto", kde bylo znázorněno něco podobného a zároveň hodně nechutného.

Svým způsobem tolik překvapená nejsem, jen to člověka nějak ohromí. Vždycky mě to ohromí a málokdy v tu chvíli vím, jak mám správně reagovat. Děda se asi neposral schválně, ale od věci to také úplně nebylo. Najednou jsem si vzpomněla, jak se teta na Moravě celý den vrtěla v hovnech a to prosím ve své vlastní posteli, aby mohla ovládat svou dceru a donutit ji seknout se zaměstnáním. Tím by se ona stala ošetřovatelkou skoro na celý den. Ono to posírání naschvál není tedy úplně mimo reálné motivy těchto lidí. Pro mě je to nepředstavitelné se takto chovat, ale u nich je to prostě dostupná možnost, jak si prosadit své.

Ne, tak takové hry já hrát nebudu. Rozumím tomu, že mají s blížícím se stářím strach, co s nimi bude a mají pořád pocit, že domov důchodců, nebo pečovatelský dům, je nějaké peklo ze středověku. Bojí se toho. Navíc, speciálně, konkrétně tito lidé jsou manipulátoři a není jim blbé se svými dětmi hrát různé vyděračské hry. Myslí na sebe víc než na druhé. Jistě je hezké postarat se o rodiče, ale není mojí povinností osobně jim umývat přirození, když s jeho nahotou nemám opravdu dobré zkušenosti. Já na dědu šahat nebudu. Pamatuji, že jsem se s ním koupala ve vaně, když jsem byla malinká, a mám pocit, že si pamatuji i to jeho přirození. Ostatně se mi odmalička hnusilo. Čím to asi bude? Nevím, co dělal, ale tvrdil mi jednou, že si malé děti nic nepamatují, ale to se plete. Stejně to byla jen prolhaná lež, kterou mi musel vnutit, abych pochybovala sama o sobě. Pamatuji si, jak jsem z toho byla zmatená, že malé děti si vůbec nic nepamatují. Bylo to tak matoucí, že právě proto si to pamatuju a vím, že ten výrok pochází od něj.

Sahat na něj nebudu. V tom se plete. Stačilo mi jednou na něj sahat a mazat mu gel na záda a ještě teď mám z toho odporný pocit. Mohu se postarat o Skaven, kdyby to bylo potřeba, a vím, že blejt nebudu, ale u otce to prostě nejde. Hotovo.

Hledám v sobě důvod nebo nějaký pocit, proč je mi tak odpornej, a přitom jsem ho celý život tak nějak zvláštně uctívala. Nedává to smysl. Jenže začínám tušit. Opět jsem si vzpomněla na terapeuta, který jednou zmínil, že pocit odporu souvisí s týráním. Ale asi nejen s ním. 

"Pamatuješ, jak chtěl ty rybičky. Že by si z toho udělal pomazánku. Jak to tady plácal všechno dohromady. Nebo ten jeho ovocnej salát. Nebo jak jsme si začaly schovávat limonády, aby je neolizoval." Vzpomíná na zážitky posledních dní Skaven.

Rybičky si nepamatuju, ale z nivy si udělal pomazánku. Slovo rybička mi připomnělo Gluma. Odporného Gluma z filmu Pán prstenů.

Vzpomněla jsem si, jak tam třískal rybičkou o šutrák, nebo něco podobnýho a jak mi byl strašně odporný. Zároveň jsem prožívala soucit, nutilo mě to odpouštět mu. Ten pocit, že musím soucítit, tam hodně byl a zároveň z něj doslova stříkala podlost, svinstvo, lež, strašná zákeřnost. A mezi těmi dvěma polohami Glum stále přepínal, bylo to velmi vyčerpávající. Viděla jsem ten film, přesněji řečeno filmy jenom jednou, ale tohle byl hodně intenzivní zážitek. Vlastně si toho Gluma pamatuji nejvíc ze všeho. Odporná bytost a zároveň k politování. Ale nebezpečný zrádný tvor, strašně podlý, odporný, prolhaný.

"Lže úplně ve všem. On žije úplně jiný život než my. Je úplně v nějakým jiným módu, než jsem třeba já." Oznamuju svůj závěr.

"Kdo?" Ptá se Skaven, která právě dosušuje umytou klávesnici.

"Glum z Pána prstenů a taky děda. Je to jako Jekyll a Hyde." Říkám najednou zcela bez pochybností.

"Hele, půjč mi tu svítící klávesnici. Ukážu ti rybišku. Miláška. Tohle je takovej svítící milášek." Mluvím nesrozumitelně, protože tomuto myšlenkovému pochodu teď Skaven rozumět nemůže.

"Zapni to do elektřiny, je to už suchý, nic se nestane." Ukazuji na klávesnici a umytý stůl. Všechno je vydesinfikované, vyleštěné a vysušené.

"Najdeme Gluma z Pána prtenů, něco ti ukážu. To je přesně děda. To je ten hodný dědeček a zlý dědeček. To je přesně ono. Dva v jednom. To jsou ty jeho patlaniny. Vždycky byl dva v jednom. Jen jsem to nikdy nechápala."

Počítač už je zapnutý, načítá se systém. Už je tam prohlížeč. Zapínám Youtube a hledám nějaké video s Glumem. Zadávám do vyhledávání.

"Glum, rybiška"

Za chvilku už to mám.

"Podívej se, to je celej děda"

Protože pijeme alkohol, zvrhlo se to v salvu smíchu a pak následovala další a další.

"Kromě rybišek má rád i tenhle počítač. Myslím, že se mu líbílo, jak to svítilo."

"To je taková svítící rybiška" Další salvy smíchu jsou dost těžko popsatelné. Vzpomněla jsem si také na jeden díl z Teorie velkého třesku, ve kterém si Sheldon vypěstoval svítící rybičky.

Zbytek večera se nejčastěji smějeme svítícím rybiškám a nemůžeme se od tohoto tématu odtrhnout. Napodobujeme Gluma a nemůžeme se na jeho fotky z internetu vynadívat, protože Glum má úplně stejné pohledy, jako má děda. Vtipné hlášky o rybiškách prokládáme panáky. Po první flašce přišla druhá.

Protože mám okno a nepamatuji si detaily, mohu sepsat pouze toto stručné shrnutí.

Od svítících rybišek jsme se dostaly k různým prasárnám, pak k tomu, že děda může být vrah a také k tomu, že na chatě možná zabetonoval nějaké mrtvé děti nebo ženy, protože podezřele rád betonuje a háže také mrtvoly pod beton.

Tuto éru zahájil možná tím, když kdysi dávno vykopal sklep na zahradě a pak, než ho vybetonoval, šel pro malého pejska, kterého mi předtím pořídili (abych se přestala bát psů) a pak ho zastřelil na této zahrádce služební pistolí a tělíčko pohřbil pod ten beton. Dodnes je tam Punťa někde zakopaný a zabetonovaný. Děda betonoval hodně důkladně, jako kdyby dělal nějaký atomový kryt. Kdoví, co tam ještě naházel.

Vzpomněla jsem si na to, že na chatě také aktivně betonoval. Beton s bráchou napleskali i nad místo, ze kterého začali krást elektřinu. Aby se tam nikdo nešťoural, udělali tam betonovou placku. Pod betonem bylo údajně ono napojení na kabel, které někdy v noci udělali. Zdá se, že můj otec, tedy říkáme mu děda, své nekalé skutky rád zabetonovává.

Další betony vznikly místo schodů do chaty. Další beton v oblasti záchodu na chatě. A pak ještě jedny dřevěné schody nahradil dlouhým betonem, kam by se dalo napěchovat i pár lidí, když by to náhodou potřeboval.

Smály jsme se tomu, bylo to však velmi mrazivé a chvílemi až děsivé, protože on je skutečně typ člověka, který by mohl být klidně vrah se vším všudy.

V nějaké fázi chlastačky jsem si chvilku i pobrečela, protože mi došlo, že muži v mém životě, tak jak šli za sebou, nesli společné znaky. Jedním z nich bylo, že si k sobě pořizovali lidi k tomu, aby jim pak nedávali lásku, ale aby měli koho týrat.

I můj poslední partner takový byl. Došlo mi to, až když si pořídil psa. Měsíc mě přemlouval, že koupíme velkého černého knírače. Nechtěla jsem, protože jsem měla svého malého knírače, který byl skvělý a opravdu poslouchal a bylo na něj spolehnutí. Partner tak dlouho otravoval a zneužil k přemlouvání i naši malou dceru, která samozřejmě taky chtěla pejska, že jsem nakonec podlehla. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že psa vlastně ve skutečnosti zanedbává, kašle na něj a okamžitě nákup psa využil k tomu, aby mě začal buzerovat. Už po třech dnech mi celkem hnusně řekl, že bych měla na zahradě začít sbírat ty velký hovna, že samo se to asi neuklidí. Hovado.

Když jsem pak slýchala, jak chudáka psa, který chtěl pozornost páníčka, vyháněl z pokoje… tehdy mi konečně došlo, že si ho pořídil na to, aby mu nedával lásku. Je to sice divné, ale je to tak. Ze stejného důvodu si pořizuje i ženy. Dělá mu to dobře být v této pozici. Škoda, že to trvalo tak dlouho, než mi to došlo. A tohle má s mým otcem celkem společné.

Při té příležitosti jsem se nasrala i na svého bývalého terapeuta a niterně jsem doslova explodovala, protože jsem mu věřila. I on se mnou hrál do určité míry nepěknou hru, ale mohl to dělat s jinými úmysly, protože do terapeutických metod jde asi zahrnout ledacos.

Celá akce nakonec dopadla tak, že jsme si se Skaven sedly k počítači a pokusily se o malý trik. Děda nám v autě přece říkal, že kouká na ty písničky na Youtube a zobrazují se mu reklamy s holčičkami, kundičkami. Vymyslely jsme plán takový, aby se mu zobrazovaly i témata pedofilů, terapií, téma následků zneužívání dětí a tak podobně.

Děda zůstal ve "svítícím rybičkovém počítači" přihlášený ke svému Youtube účtu. Svůj účet měl proto, aby mohl lajkovat své oblíbené dechovky. Jinak se v tom moc nevyznal.

Uvažovaly jsme takto. Když se nám na našich profilech zobrazují témata, která sledujeme a Youtube nám pak aktivně nabízí další a další videa s tímto tématem spojená, musí se to dít i dědovi.

Když přijel domů a vyspal se po cestě, určitě si zapne svůj počítač a spustí také Youtube. Když my dvě naklikáme pod jeho účtem různá témata zabývající se pedofilií, mělo by se mu to doma také začít zobrazovat, a to pro něj bude něco jako překvapeníčko. Třeba to pomůže k tomu, aby se sám přiznal. Třeba se mu objeví nějaké svědomí, když to bude mít na očích. Nemám mstivou povahu, ale tomuto pokušení nešlo odolat.

Zapnuly jsme tedy Youtube, kde byl přihlášený ke svému účtu a vyhledávaly pak videa s malými holčičkami.

Nejdříve jsme našly malou holčičku s tmavými vlasy jako já, která je sama v nemocnici, čeká na sestřičku a smutně pláče s plyšovým pejskem, kterého mačká v náručí. To mi připomnělo, jak jsem nasraná na tetu Slávku a celé jsem to odvyprávěla Skaven, protože ona o útěku mojí matky a tety Slávky z nemocnice ještě nevěděla. Potom jsme se zase vrátily k tématu dědy.

Shodou okolností si také pamatuji, jak mi po zabetonování psa bylo pořád smutno, a tahala jsem po bytě plyšového pejska na provázku. Hrála jsem si s ním, jakože je to Punťa. Jenže Punťa už byl v betonu, zatímco fotr se válel na gauči, ruce složené pod hlavu a přemýšlel si. Možná nad pejskem, možná nad kundičkama a možná nad tím, jakej je chytrák.

Pak jsme našly pár rozhovorů o zneužívání dětí. Hezky jsme to všechno olajkovaly. Bylo celkem jisté, že se děda nebude orientovat v tom, proč se mu najednou tyto věci zobrazují.

Video tanečky pro malé holčičky jsme daly do oblíbených a ještě do adresáře přehrát později.

Nevíme, jestli se pak děda u svého počítače divil, proč se mu zobrazují takové věci. Možná, že se to u něj nepromítlo, ale spíše ano. Každopádně jsme se tím pár hodin zabavily a dost se nasmály.

Svítící rybišky, betonování psů, šukání a obelhávání dětí se stalo naprosto ústředním tématem celé naší pitky. Nejčastěji jsme opakovaly slova, že Sára si chtěla hrát s jeho ptákem, vlastně to byla Sofie, ale vlastně to byla Sára. Tak kdo to doprdele vlastně byl a kdo koho vlastně vošukal?

Z naší chlastačky jsme se řádně vyspaly, ale téma nebylo ještě dořešené. Následovala výprava na chatu, abychom prozkoumaly, zdali betony na zahradě neskrývají nějaké tajemství.