17. kapitola - Toho dne byl bratr poněkud nervózní. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Skaven tvrdě udeřila těžkou ocelovou kulatinou do prasklého betonu. Hrotem kulatiny se celkem dobře trefila do pukliny, která se táhla po celé délce betonové desky. Popraskané pláty betonu se jen trochu zachvěly, bylo tedy nutné zaútočit na stejné místo znova. Kulatina je orezlá, asi metr dlouhá, na konci je hrot. Není úplně jednoduché se opakovaně trefovat na stejné místo, protože nástroj je těžký, ale celkem jí to jde.

Dívám se z boku na to, co tu otec s bráchou vytvořili. Je to betonová náhrada za schody. Takový mírný nájezd, na kterém se lépe jezdí se sekačkou a neklouže to. Staré schody bývaly po dešti klouzavé, málem jsem se tu jednou sama přizabila. Kuriózním způsobem jsem sama sebe praštila sekerou do hlavy. Vzpomínka je celkem úsměvná. Vidím, že Vendule potřebuje nabrat dech.

"Teď jsem si vzpomněla, že jsem se tu jednou málem zabila. Jeli jsme sem někdy na Vánoce, já a Míla. Máma chtěla poslat bráchovi nějaké navařené jídlo, a tak jsme se pro to u ní zastavili. Ona nám dala tašku plnou salátu, řízků, buchet… prostě něco pro bráchu, a mně vnutila teplé bačkory, že si je musím vzít na chatu, že prý je tu zima od země. Nechtěla jsem je, ale bylo mi blbé ji poslat do háje i s bačkorama, tak jsem je s sebou na hory vzala, aby už o tom nemluvila.

Když už byly bačkory na horách, tak mi přišla myšlenka, že si je můžu vzít. Možná mi byla zima na nohy, už nevím. Tak jsem si je tedy obula. Pak jsem šla pro velkou sekeru do dílny. Vzala jsem ji do ruky. Vzorek na podrážkách bačkor nebyl vůbec žádný a ukázalo se, že na sněhu strašně kloužou. Právě na těchto schodech se stalo, že jsem hned uklouzla, nějak jsem upadla, ruka mi vylétla i se sekerou a praštila jsem se (naštěstí) tupou stranou prudce do čela. Byla to taková řacha, že bych se snad sama zabila, kdybych sekeru držela obráceně. To by byla divná sebevražda. Za chvilku jsem se vrátila do chaty a bývalý manžel nechápal, proč mám na hlavě dokonale kulatou velkou bouli. Byla jak z kresleného filmu."

Ještě chvíli přemítám nad tím, že jsem tu mohla ležet se sekerou zaseklou do čela a nikdo by možná nevěděl, co se tady stalo. Anebo bych mohla mít sekeru zaseknutou jen málo a běhala bych s tím tady po chatě, než by mě odvezl někdo do nemocnice. Případně bych mohla řídit i sama, jestli bych se s tou sekerou vešla do auta nějak pohodlně, abych mohla sedět u volantu.

Střídám Skaven v rozbourávání betonu. Zdá se, že brzo uvidíme vnitřek, ale kopat hluboko nebudeme. Jak se ukazuje, beton není jednolitý ingot. Uvnitř je štěrk, cementu je docela málo, takže za chvíli sundáme kus roztříštěného betonu a podíváme se trochu hlouběji.

Slabě mží, žádní chataři okolo nás nejsou. Celoročně tu asi nikdo nebydlí. Když jsem tu sama před 13 lety žila, nikdo tu nebyl, nebo snad jen jeden horal, který měl na práci protahování silnic. Ale ani ten už tady asi není.

Beton povolil, vyházely jsme trochu štěrku, ale nic podivného nevidíme. Trochu jsme ještě rozmlátily beton, který byl zhotoven před pár lety a měl nahradit dřevěné schody do chaty. Ani tady asi nic není. Kdybychom chtěly udělat důkladnou prohlídku, musel by sem přijet malý bagr, nebo něco takového a musel by to vzít pořádně, až do země. Ale tak daleko nezajdu. Když děda betonoval chajdu na zahradě, kam uložil zastřeleného psa, dělal to víc pořádně. Tahle práce je ve srovnání s tamtím betonem odfláknutá. Kdyby sem narval mrtvolu, asi by to udělal masivnější.

Jdeme se podívat na betonovou placku, kterou udělali v místě, kudy kradli elektrický proud. Deska není moc silná, nicméně brání dostatečně v tom, aby se tu někdo jen tak šťoural. Místo napojení je prý v rohu u dílny. Dílna se rohem dotýká veřejné cesty, která není asfaltovaná, jsou to jen kameny a tráva. Prohlížím terén. Elektrikáři asi pokládali kabel přes den a nejspíš do nějaké větší hloubky. To znamená, že děda s bráchou sem museli někdy v té době přijít, asi v noci, vyházet zeminu a připojit se do kabelu. Pak to zaházet. Další možnost je prokopat se skrze boudu. Kopat z dílny jako krtci, až by se prokopali ke kabelu a ten z boku napíchnout. Pod dědovým vedením, protože on byl elektrikář. Otázka je, jestli to dělali, když byl kabel pod napětím, nebo právě využili dobu, kdy kabel byl teprve nově položený a zasypaný a ještě nebyl celý nový okruh zapojený. Takové detaily nevím. Každopádně chlapi měli dobrodružství a máma také.

Donutila jsem před pár lety otce, aby celou tu jejich zlodějinu nějak zabezpečil, aby se nikomu nemohlo nic stát. Poslechl mě. Tenkrát se už chata začala rozpadat, ale on byl jakžtakž při síle, takže jsem ho požádala, aby dráty, které vedly do dílny a neměly tam vůbec být, odstřihl a zaizoloval, aby to jednou někoho nezabilo. Udělal to, asi se nechtěl se mnou hádat, nebo mi odporovat, ale bez mého nátlaku by to asi neudělal, bylo by mu to nejspíš jedno. Ale mně to jedno nebylo. Bála jsem se, aby se něco nestalo. My tu třeba už nebudeme, někdo bude chtít chatu demontovat a postavit novou a může to někoho zabít, protože by neočekával živé dráty tam, kde být vůbec nemají. A to si na svědomí nevezmu, i když já to nespáchala. Bohužel to už vím, takže jsem se k tomu musela nějak postavit.

Kvůli těm zlodějům je chata neprodejná, bude tady hnít, až se úplně rozpadne. Brácha bude bydlet u našich, pak se o něj postará stát a bude mu to všechno ukradený. Jsem nasraná, jen když na to pomyslím. Má důchod, skoro celý život si hraje na počítači, nemá žádné starosti, kde sehnat na chleba. Na dceru alimenty také neplatil, cálovala je prý babička, aby o vnučku nepřišla. Brácha možná zaplatil párkrát někdy na začátku, než se zase na někoho urazil a pak to převzala ona.

Ani nechci kvůli tomu svinstvu tady zdědit chatu nebo její polovinu, brácha si to tedy pochcal celé, stalo se to jeho územím. Tygrielovo hnijící království. Už chápu, proč ho naštvalo, že nás děda finančně zdánlivě bezdůvodně podporuje. Sám je takový parazit na rodičích, že nelibě nesl skutečnost, že se tu objevil jiný parazit. Nenáviděná ségra vlezla do stejného kožichu, kde parazituje on. Samozřejmě, že to velkého uhnízděného parazita sere, že se tam objevil parazit číslo dvě a finanční prostředky tečou i tam. Kdybych nebyla v nouzi, nikdy by mi to vlastně nedošlo.

Střecha chaty se už částečně zbortila a propadla do míst, kde dříve spávala Skaven. Když jsme otevřely dveře do chaty, abychom se podívaly, jestli se dá ještě něco zachránit a odvézt, bylo vidět, že se začaly sypat i cihly od komína do kuchyně. I tam už byla díra a dovnitř vtékala voda. Na dřevěných stěnách je slabý povlak plísně. Jen jedna stěna vypadá celkem dobře, je na ní polička s pár hrnky, které tedy odvezeme. Z kuchyně bereme klasická stará kuchyňská míchadla, vidličky, nože, lžičky a pár naběraček. Jinak není nic, co by stálo za záchranu, všechno je vyřízené. Zde už nikdo být nemůže, snad jen kuny, myši a nějaká drobná havěť.

Je mi to líto. Kdyby tady nekradli, prodala bych barák, který máme, a postavila bych si tady novou chatu. Není to tu úplně ideální a podle mých potřeb a představ, ale dalo by se tu žít. Opravdu se mi líbí žít na horách, toto místo mám ráda od dětství. Těší mě ta vůně bylin, louky na horách voní jinak než v údolí. Mám ráda hluboké lesy, pořádné majestátní stromy, pohled dolů, plastickou krajinu, jiný vzduch. V létě tu není takové vedro, je tu málo lidí, v zimě je příjemná ta čistota, křupavý sníh. Líbilo se mi tu, ale už zde být nemůžeme. Možná jsem se přijela rozloučit a vzít si něco na památku. Po mé hodnější babičce, ve které byla nějaká vlídnost, zatímco ve zbytku naší rodiny nebylo nic takového k nalezení.

Jdeme ještě do dílny, bereme nějaké nářadí, které se nám může hodit. Starou sekačku, nějaké kabely a sekery různých velikostí. A to už je úplný konec. Zamykáme dílnu, protože to je poslední část stavení, která je víceméně použitelná, a odjíždíme. Mrtvoly jsme nenašly, ani jsme je víc nehledaly. Rozloučily jsme se s chatou a opravdu jsem z toho měla pocit, jako když něco v mém životě umřelo. Prostě jsem to místo a život zde měla ráda. Bylo to lepší než jinde. Kdybych mohla, zůstala bych tu, ale brácha s otcem to podělali. I ta symbolika kradení energie končí. Jsou to zloději energií.

Jedeme dolů z hor. Na jednom místě, kde je pěkná vyhlídka do kraje, jsem ještě na chvilku zastavila a dívala se dolů. To mi bude chybět.

Během cesty zpátky jsem navázala na vyprávění o bráchovi, které jsme na chvilku přerušily.

"Že to je vážný a že s ním něco fakt mlátí, jsem poznala až později. To už měl brácha diagnózu. Tehdy asi četl Bibli a mám pocit, že ji šel pálit někam na pole a snad mluvil i o mimozemšťanech, nebo létajících lodích. Tenkrát jsem to nebrala moc vážně, prostě jen jako krátkodobý blud. Přijela jsem k našim autem, a dost mě zděsilo, když jsem ho najednou viděla na vlastní oči. Moc se to nedá popsat. Prostě šílenství v očích. Naprosto rozesranej člověk, u kterýho fakt nevíš. Nutil rodiče sedět na židlích u skříně, chodil po pokoji jako tygr a něco v něm strašně bublalo. Máma mi pak myslím říkala, že spává s nožem. Myslím, že se tam s ním oháněl i tehdy, když jsem přijela. Také mě posadil k rodičům a měl nějaký přednášky. Jako psychopat je tam držel, nutil je spolupracovat a odpovídat, ani jsem hned nepochopila, jak dlouho už tato situace trvá.

Pak se mi podařilo nějak se z té situace dostat a šla jsem volat policajty a také do Bohnic na psychiatrii. Tam mi řekli, že nemůžou nic dělat, když brácha zatím nikoho nepobodal. Že nám vyhrožuje, nebyl ještě žádnej čin. Už si to moc nepamatuju. Nakonec tam sanita přijela, ale brácha odmítl injekci, a tak zase museli odjet, protože nikomu fyzicky nic neudělal. Zajímavé bylo, že brácha úplně vytěsnil, že jsem je zavolala já. Ve své mysli si to přeorganizoval jinak. Já to prostě z jeho pohledu nebyla, protože by mě musel možná ignorovat nebo ztrestat a já byla v té době někdo, komu momentálně trochu věřil, nebo ke komu měl nějaký respekt.

Naučila jsem se s ním jednat. Bylo potřeba hodně dlouho poslouchat, vžívat se do situací, které popisoval, naladit se do logiky, kterou používal a nořit se s ním do bludu, který prostě zrovna prožíval. Jak jsem zmiňovala předtím, to někdy trvalo hodiny, někdy dny. Když to s ním zrovna třískalo, nespal, byl jako nakopnutej nějakou drogou, ale droga to nebyla."

"A jak dlouho třeba nespal?"

"Nevím přesně, ale myslím si, že několik dní jel tahem a pak na něj začala padat únava, ale až za dlouho. Mám pocit, že už někdy předtím šla máma za doktorkou a ona jim dala nějaké kapky, které se oni pokoušeli dávat mu do jídla nebo do pití. Jenom aby se utlumil a přestal být tak akční. Ale on to v podstatě správně odhadnul nebo vyčuchal. Jak byl paranoidní, předpokládal, že mu něco dávají do pití. Jestli se nepletu, dali mu něco do krabice s džusem už tenkrát. On pak ztratil ten elán něco řešit a pak dostal nápad, že by se mohl natáhnout, no a tím se přerušil ten tok, ve kterém se nacházel. Když se pak probudil, jeho přirozená lenost a vyčerpání z toho všeho začaly působit a on už neměl zájem někde lítat a něco zase řešit. Přemýšlel sice nad tím tématem dál, ale už to nemělo ty grády a pak dokonce začal pochybovat, jestli to všechno byla pravda, nebo co to vlastně bylo. V tomto okamžiku jeho aktuální epizoda většinou skončila a pak zase nastal relativní klid. Vrátil se k počítači a byl nějakou dobu od větších úletů pokoj."

Zastavuji na benzínce. Skaven šla koupit nějaké pití a chce jít na WC, protože nerada zastavuje někde u lesa. Je to úsměvné, já zase raději chodím do lesa, ale je to tím, že jsem v mládí viděla mnoho strašlivých hajzlů a nechci pokud možno už nikdy zažít něco podobného. Dnes už to snad k vidění tak často nebývá.

Skaven mi koupila kokosovou tyčinku, protože moc dobře ví, že sladkostí nikdy nemám dost.

"Díky." Rozbaluju tyčinku a pokračujeme v jízdě.

"Pak už mám s bráchou jen dva zážitky, ale ty byly dost nepříjemné. Ten první zážitek měl ještě předehru. Jednou jsem byla na výměně brzdových destiček. To jsme měli děsnou šunku, ale zatím jezdila. Destičky mi sice vyměnili, i když to byl značkový servis na velmi drahá auta u nás v ulici, ale zavolal si mě k sobě majitel firmy a oznámil mi, že auto je pro mě životu nebezpečné, protože nemá žádnou podlahu. Prý všechno zrezivělo a zmizelo. Někdo tam prý kdysi navařil desku, to byl jistě bývalý majitel - povoláním svářeč, která ovšem konstrukci auta nedrží pohromadě, protože i to místo sváru prostě mezitím uhnilo. Prý to auto mám nechat sešrotovat, protože stačí údajně větší díra v silnici, nebo blbější přejezd a auto se může roztrhnout v půli a já pak zůstanu sedět na přejezdu. To byla dost děsivá představa. Poděkovala jsem za informaci a on mi domlouval, ať to hned vyhodím. Působil na mě nezvykle starostlivě. Prý by mě ani neměl pustit ze servisu pryč s tímto křápem, ale pustil.

A zrovna tehdy já musela jet za bráchou, protože mi zavolal, že chodí okolo baráku své malé dcery Sáry, která bydlela v paneláku a už tam asi tři dny dělá dusna. Tenkrát bydleli v Ústí. Bylo jasné, že má zase epizodu a bude problém. Prý ji rodiče (máma a její manžel, tedy nevlastní otec) sexuálně zneužívají, dělají s ní orgie a on chce svou dceru unést do Německa, aby ji zachránil. To už vypadalo na větší průser než jindy. Musela jsem tam jet. Nebyl nikdo jiný, kdo by to v tu chvíli mohl zastavit. Z řeči bráchy jsem pochopila, že už byl i na policii, ve škole, prostě všude, aby všichni věděli o těch zvrácenostech, co s jeho dcerou dělají. Také ji asi mučí nebo bijí, prý viděl modřiny."

"Kde ji viděl?" Ptá se Skaven. "Oni Sáru k němu pouštěli, nebo za ním jezdila?"

"Už nevím, jaký to mělo začátek. Osobně jsem varovala mámu a tátu, ať brácha nikdy není se Sárou sám. Děda neříkal nic, babička mi to starostlivě odkývala, ale pak na to zase zapomněla a začala situaci znova podceňovat. Brácha se vídal se Sárou na chatě. Ale v zimě asi ne. Jen v létě, když ji tam zvala babička s dědou. Sama cestovat do hor určitě nemohla. Aha, už asi vím. V té době hodně sledoval dětské porno. To si pamatuji. Bylo to divný. Jednou mi ukazoval u sebe v boudě, že sleduje ruské servery s dětským pornem a že prý s nimi nějak bojuje. Prostě mi to předložil skoro tak, jako by sbíral materiál proti nim. Zdálo se mi to divné. Z jeho řeči jsem pochopila, že už na to čumí měsíce. A navíc mi jedno nebo dvě videa jako ukázky rozklikl. Nějaké holčičky běhaly mezi břízami a hihňaly se. Pak tam byl nějaký hnusnější záběr, ale ukázal mi to jen letmo. Také mi ukazoval obrázek, který týdny, možná až měsíc vypiplával v Photoshopu. Byla to mladá krásná dívka, ale také dost nezletilá, spíš krásná holčička. Vlastně všechny ty holky, co kdy maloval, byly spíš děti než ženy.

Myslím si, že si namlouval, jak bojuje s ruským pornem, ale ve skutečnosti na tom ulítával. Proto asi podezíral matku Sáry a jejího partnera, že dělají se Sárou strašný orgie, protože sám měl takové myšlenky. A když se mu objevila tato epizoda, myslím, že to bylo zrovna jaro, začal je pronásledovat, chodil pořád okolo baráku, vyhrožoval a oni se schovávali. Měli strach. Policie zase nic neudělala, protože jen bláznil a nikoho nezranil.

Abych to zkrátila. Tenkrát tam pár dní lítal okolo a najednou mi zavolal, že potřebuje HELP. V té době mi ještě věřil a rozhodl se, že se mi svěří a že bych to s ním mohla konzultovat. Totálně vyděšená jsem jela večer ke Krušným horám tím autem, které se mohlo kdykoli rozpadnout. Dávala jsem pozor na díry, jela jsem na přejezdech opravdu pomaličku, ale jela jsem. Brácha na mě čekal vedle telefonní budky u náměstí, tak jsme byli domluveni. Nabrala jsem ho do auta a on začal chrlit. Navrhla jsem, že si všechno vyslechnu, ale nejdříve pojedeme na chatu a tam mi všechno poví. On souhlasil. Cesta trvala asi půl hodiny, není to tak daleko. Když jsme byli už na chatě, udělali jsme si kafe a on mi začal všechno podrobně vyprávět.

Byl to samozřejmě blud. Myslel si, že Sára trpí, oni ji mučí, natáčí s ní porno, všichni šukají jak o život a on ji musí zachránit, takže ji unese do Německa. Rozebírali jsme to hodně hodin. Postupně, jak jsem zpochybňovala některé části toho bludu, začal brácha připouštět, že to možná tak úplně dokonale nesedí. Asi jako dneska. Nenašly jsme žádné mrtvoly, ani zakopané dámské kabelky, nic nepotvrzuje, že děda nebo brácha je vrah. Může být, ale už to není v tuto chvíli tak hrozné jako včera, když se to zdálo jako možnost docela pravděpodobné. V určitém momentu se ta fakta seskládala k sobě způsobem, že to tak vypadalo.

Když jsme s bráchou diskutovali, pořád jsem po něm chtěla slib, že jestli znova neuvidí na Sáře žádné modřiny, už žádnou další akci nebude provozovat a uzná, že se asi mýlil a viděl špatně. On na tom pořád trval a chtěl burcovat celý okres a unášet ji pryč.

Druhý den jsme jeli do školy. Tam už předtím otravoval, takže učitelkám se ulevilo, když viděli, že brácha jde tentokrát s doprovodem. Bylo zajímavé, jak všichni okolo chápali, že jde o setkání s magorem a tak nějak doufali, že mu domluvím a celé se to zklidní. Ředitelka školy, nebo nějaká zástupkyně, nechala zavolat na požádání bráchy Sáru. Bylo mi jí líto, odvolali ji z hodiny a vzali někam do sborovny. Před bráchou měla ukázat ramena, protože trval na tom, že viděl modřiny. Žádné tam nebyly. A protože mi brácha opakovaně slíbil, že nepřítomnost modřin pro něj bude znamením, že orgie se nekonají a vše odvolává, přestal dělat dusno a vše zastavil. Pak jsme jeli na policii, kde dovysvětlil situaci a pak jsme byli myslím i na sociálce. Už nevím detaily. Ještě jsem ho zpracovala, aby se omluvil mámě Sáry, že je tam děsil a že už je děsit nebude.

Všechno se tedy uklidnilo. Už pak nikam nejezdil, nikoho neunášel a přestal mámě Sáry a jejímu partnerovi vyhrožovat. Ale užili si své. Tenkrát brácha lítal okolo baráku, někteří lidi ho znali z dřívějška a nevěděli, co mají dělat. Brácha asi okázale ukazoval, že je zase nějak ozbrojený, bylo to o nervy. Pár dní si v tom takhle pochodil.

Když jsem z chaty odjížděla, byl už uklidněný, pochyboval o svém bludu, nebyl si jistý a začala na něj padat únava z toho všeho vzrušení, které pár dní nepřetržitě prožíval. I já jsem z toho byla vyčerpaná, ale ne tolik. Zatím se to netýkalo mě osobně, byla jsem tam jenom jako konzultant a spojka. Neútočil osobně na mě. To jsem zažila až potom a to byl hodně hnusný zážitek.

"Takže on nejí, nespí, je totálně vybuzenej a pořád chce řešit, zatímco ostatní odpadávají únavou a potřebují si odpočinout. On ty potřeby dlouho nemá." Konstatuje Skaven na závěr.

"Bohužel. Je potřeba se vžít do jeho situace, do jeho stavu. Do všeho, co má aktuálně na srdci. On se postupně odhalí, odkope, vidíš to tam pak docela pěkně naskládaný a můžeš to vzít z nějakého konce a začít rozmotávat. Jen to chce čas a tu ochotu se do toho vžít. Subjektivně prožívá celou tu bludnou záležitost strašně intenzivně, ty pocity má autentický, jako když je všechno pravdivé a skutečné. Takže říct mu třeba… brácha, ty jsi debil… prostě nic nevyřeší. Já jsem vždycky mluvila tak, aby viděl, že chápu jeho situaci, ale dívám se na to ještě i jinak. Nabízela jsem vlastně možnosti, asi jako terapeut. Zkuste se na to podívat i jinak, třeba se Vám to bude zamlouvat a pasovat do Vaší situace takhle. Vysmát se jeho myšlenkám v tu chvíli nikam nevede. Vždycky jsem s ním jednala s respektem. Nikdy jsem ho neshazovala, brala jsem vážně jeho důvody a teorie, prostě všechno. Léta mě kvůli tomu bral a mohla jsem pomoct v těch situacích. Dal na mě. Jenže to se jednoho dne změnilo a já to nevěděla.

Když jsem se dostala do skutečné krize já a začala jsem mít úzkostné paniky, které jsem předtím neznala a byla jsem z nich hotová, tak jsem šla po půl roce do manželské poradny, protože jsem začala mít krizi ve vztahu a našla si Honzu, tvého tátu.

Jeden rozhovor se mnou, tedy bez manžela, stačil té psycholožce k tomu, aby řekla, že toho mám určitě víc a že to nebude jen problém s partnerem. Tenkrát měla nápad, že bych třeba mohla odjet někam na samotu, kde budu mít klid. A tam bych měla možnost bez nátlaku a ovlivňování popřemýšlet, kam mě srdce táhne, co vlastně cítím a jak dál. Já jí odpověděla, že máme starou chatu v horách, takže mohu odjet tam a dát si od všeho takovou pauzu. Připadalo mi to také jako dobrý nápad, ale zapomněla jsem na bráchovy jarní epizody. Byl myslím zrovna únor. Jeho čas.

Manžel mi řekl, že mě tam odveze autem. Sbalila jsem si věci, vzali jsme psa a vyrazili do hor. Vůbec mi brácha na mysl nepřišel, protože když jsme tam jezdívali o Vánocích, byly dny, kdy jsme ho vůbec nepotkali. Byl zalezlý u sebe. Nevnucoval se, případně byl sám odtažitý. On nehraje na dny a noci, spí, kdy chce, takže člověk nikdy neví, jestli on zrovna spí, nebo bdí. Když se objevil, často ani nepozdravil, pak chvíli čuměl do lednice nebo do skříně s jídlem a zase pak zmizel u sebe v boudě. Většinou jsme tedy měli klid. Když měl náladu si povídat, tak zasedl ke stolu a poznala jsi, že se hodlá družit s lidmi. Ale zrovna tentokrát to bylo úplně jinak.

Ihned po našem příjezdu se brácha nahrnul za námi do chaty. Jen jsme položili bágly na zem, už tam byl i on. Podle očí bylo jasné, že v tom zase brácha lítá, jen jsem nevěděla, jaký je obsah jeho bludu a s kým má problémy právě nyní. Bylo divné, že pes okamžitě zajel pod stůl a měl strach. Jindy se tak nechoval. Byl úplně smotaný pod stolem, jako kdyby viděl nějakou strašnou hrůzu.

Brácha si hned sednul na židli ke stolu a začal mi okamžitě vyčítat nějaký pravěký křivdy, kterými jsem mu ublížila. Jako kdyby zrovna před minutou nad tím přemýšlel. Byly to blbosti, zase si vzpomněl, že jsem mu šlápla na čáru z mouky, kterou udělal jako hranici mezi námi, když jsme byli děti, a pak ještě nějaký maličkosti, který vnímal jako strašný. Bylo však jasné, že tentokrát jde po mně. Nepamatuju si, co všechno řekl, ale nenáviděl mě. Dokonce snad možná řekl, že jsem "Satan", slovo ďábel myslím nepoužil. Jako antikrist se cítí on sám, takže mě asi tituloval "Satanem". Fakt už nevím, ale bylo mi v tu chvíli jasný, že musíme okamžitě pryč, protože jsem ho v takhle děsivém stavu ještě nikdy neviděla.

Když mě brácha okázale obžalovával, Míla strnule seděl a také koukal. Mám pocit, že se do toho chtěl také trochu vložit a zastat se mě, ale brácha ho stejně neregistroval. Ani směrem na Mílu neviděl, sledoval jen mě a já stála u dveří do kuchyňky. Já jsem šla instinktivně pár metrů od bráchy a řekla, že zatím udělám kafe, ať dál v klidu mluví, že to kafe připravím. To mu připadalo normální, tak kývnul a dál popisoval, co jsem za strašnou bytost.

Dívala jsem se na něj z kuchyňky, ani jsem nezačala topit, přitom topení byla vždycky úplně první věc, kterou jsme po příjezdu řešili. Já jen stála u linky, poslouchala jsem, niterně jsem se chvěla, nohy nejisté, a čekala, až začne vařit voda. Pak jsem zalila tři hrnky vařící vodou a odnesla ten bráchův na stůl. Bráchovi planuly oči, začal mi vyčítat i současné záležitosti. Co si to dovoluji… přijet na chatu, jak se mi zlíbí. Vyčetl mi, že chodím na terapii, což bylo dost také dost divné. Všechna obvinění říkal jen krátce, v takových bodech. Skoro jako kdyby to měl sepsané.

Já se ho najednou dost tvrdě a důrazně zeptala, jestli je to už všechno, nebo tam ještě něco má. Tím jsem ho na chvilku nějak zmátla, protože už nevěděl, na co si má stěžovat. Možná ho i zmátlo, že mu vůbec neodporuji a že mu došly křivdy. A jak ztichl, tak jsem mu řekla dost přísně, autoritativně, jako by byl malý dítě, ať si sebere ten svůj hrnek a jde si to vypít k sobě do boudy. Mám pocit, že jsem to podpořila i gestem a máchla rukou směrem k jeho boudě, aby táhnul právě tam. A on byl najednou tak rozhozenej, že si vzal ten hrnek s horkým kafem a odpochodoval podivně vzorně a beze slova do své chajdy. A tenkrát jsem řekla Mílovi, že musíme vypadnout pryč, a to hned. Myslela jsem si, že jsem ho jen na chvíli zmátla nebo oblbla, ale pak mu dojde, že jsem s ním jednala jak s malým frackem, naštve se a vrátí se. Jak šel tím sněhem s horkým hrnkem v ruce, byl na to soustředěný a vůbec mu nedošlo, že se věci dějí jinak, než asi chtěl. Ale bylo jasný, že tohle jeho zvláštní omámení bude jen na chvilku. "

"To je děsivý." Podotkla Skaven.

"To bylo děsivý. Já měla strach jít okolo jeho boudy, kudy jsme přišli. Běžně jsme chodili touhle pěšinou ke studni, také od parkoviště jsme přišli touhle trasou. Všude byly závěje, ale v podstatě bylo jedno, kudy se rozhodneme jít, protože nikde to nebylo pořádně prošlapaný. Myslím, že sněhu nebylo moc, žádný třímetrový hromady tam nebyly, ale málo ho také nebylo. Brácha cestičky ve sněhu neprohazoval, na pití si rozpouštěl sníh, na tahání čisté vody ze studny kašlal.

"To on za celou zimu vůbec nevycházel?"

"Když neměl důvod, tak ne. Ten sníh si rozpouštěl v kýbli, nevadilo mu, že je částečně špinavej. Z toho si vařil a zaléval tou vodou kafe. Nějaké zásoby na zimu měl možná u sebe, ale většinu na chatě u našich. Takže občas šel do chaty pro jídlo. Nechci kecat, možná si do studny pro vodu občas zašel, ale mám pocit, že s tím brzo přestal. Namáhavý."

"A záchod nezalejval jako v naší chatě?" Pokládá Skaven logickou otázku.

"Ne. To ti popíšu někdy jindy, ale pak už to nikdy nedostaneš z hlavy, takže to raději nechtěj vědět. Určitě tu nechci teď blejt. Já ten záchod viděla jen jednou a bylo to horší než cokoliv, co jsem kdy viděla předtím." Uzavírám téma.

"A on má ten záchod ve své boudě, nebo někde zvenku, v nějaký tý kůlně, která je připojená k tý jeho boudě?" Snaží se Skaven lépe si přestavit celou situaci.

"Ta bouda je stejná jako stavební buňka na zahradě u dědy. Asi 6x3 metry. Hajzl je normálně s keramickou mísou v malinké místnosti hned u vchodu. Takže tam vlezeš. Po pravé straně máš malinkou místnost s mísou a jdeš dál, kde brácha bydlí. Takže mezi jeho místností a hajzlem je sádrokartonová přepážka normálně s dveřma, který byly pootevřený, když jsem ten záchod tenkrát viděla. Od určité doby jsem tam už nechodila, takže nevím, jak ve finále ten hajzl vypadal."

"Docela jsem zvědavá. Povídej. Popiš mi to." Rozhodla se Skaven.

"Já ti to pak povím, teď se nechci pozvracet během jízdy. Takže zpátky. Protože jsem se bála jít okolo jeho boudy, vzali jsme to jinudy, aby nás nepřekvapil. Bála jsem se ho v tu chvíli fakt dost. Byla tma, sníh vrzal, vzali jsme to od chaty směrem k poli, tam je sníh více odfoukaný, takže je ho méně, lépe se tam jde. Touhle oklikou jsme se vrátili na parkoviště k lesu. Auto mělo ještě teplý motor, hned po startu začalo topit a hned jsme odjeli. Brácha nikde. Když jsme trochu sjeli z hor, asi pět kilometrů, zastavili jsme na jednom místě, vylezli ven z auta a dali si cigáro. Míla byl totálně v šoku. Nikdy takhle bráchu neviděl. Prý se ho strašně bál. Prý si nikdy dříve nepředstavoval, že by brácha mohl vypadat takhle, když to s ním tříská. Prý by mě nepustil, abych za ním jezdila, kdyby věděl, že je v takovém, nebo podobném stavu. On z toho měl hororový zážitek, který znal jen z filmů. Ale i pro mě to bylo dost hororové, protože takhle tvrdě proti mně brácha šel jen tehdy, když jsme byli děti. Posledních patnáct až dvacet let se to nestalo. Byla jsem dost vyděšená. Byla jsem si jistá, že mě zachránilo jen to, že tam byl přítomný Míla. Kdyby mě odvezl jen na parkoviště s tím, že se hned vrátí do Prahy, byla bych v maléru. A pak bylo zvláštní to, jak jsem na něj promluvila. Samotnou mě to překvapilo. Jako bych měla nějakou zkušenost, že tohle bude v tu chvíli jediné, co zabere, aby nedošlo k něčemu horšímu. Z mého pohledu byl brácha zrovna posedlý něčím nebo někým, kdo mě nenávidí. A to opravdu dost. Těžko se to popisuje.

Míla se také úplně třásl, nemohl se z toho sebrat. Oznámil, že koupíme flašku, a že se musí ožrat, protože vůbec neví, co s tím zážitkem má dělat. Když jsme přijeli domů, vypili jsme flašku whisky, protože ji měl rád. Pamatuju si, že usnul a já v pokoji dál seděla a přehrávala si to stále dokola. Těžko říct, jestli jsem měla moc bujné fantazie, nebo neměla, ale já si byla svým způsobem jistá, že kdybych tam zůstala sama a brácha by proti mně takhle šel, zavřel by mě násilím do toho malého sklepa na brambory, na sklepní poklop by přistavil křeslo, na to křeslo by si sednul a mučil by mě úplně stejně, jako když jsme byli děti. Nadával by mi, dělal by mi kázání, že mě převychová a až budu převychovaná, tak mě možná pustí.

Nemohla jsem to dostat z hlavy. Byla jsem si prostě jistá, že by to tak dopadlo. Samo se to nabízelo. Nikde nikdo, jen on a já v horách, na chatě, kam nikdo nepřijde. A zrovna je tam v podlaze takové víko od malého sklípku, kam mě mohl hodit a byla bych tam stejně smotaná, jako když mě narval v dětství do peřiňáku a nechal mě tam za trest. Nikdy jsem to už nedostala z hlavy. Jsem si jistá, že by za takových okolností došlo k převýchovné proceduře. Věřím tomu, ale nestalo se to.

Chtěla jsem tam jet na týden, nebo dva a mohlo se to zvrhnout v nějaké peklo, kdyby k tomu došlo. To těžké křeslo by položil na víko, seděl by tam a říkal by mi, jaká jsem strašná a nejhorší ze všeho a jak potřebuju převýchovu. To byl nejvíce ohrožující zážitek s ním, protože tenkrát planul opravdu jako posednutý a ta jeho nenávist směřovala přímo proti mně. Byla to ta nejhorší schizofrenická epizoda, co jsem kdy u něj viděla.

Potom už se mnou mluvil jen párkrát, už nikdy nic bližšího. Spíš se pak bavil s někým jiným a mnou buď pohrdal, nebo mě nějak vytěsnil, protože žádné debaty už se mnou nepotřeboval vést. Možná se mi i vyhýbal. Dával mi najevo, že ho nezajímám. Od té doby jsem ho neviděla v žádné jeho epizodě.

"To je hrozný."

"Třeba to přeháním a neskončilo by to tak blbě, ale odmalička mě dusil. Pak byl pár let klid a chvíli měl možná pocit, že jsme spojenci. A pak najednou tohle. Navíc si do té osobní nenávisti promítl i ty náboženský věci, takže se mu to nějak spojilo a bylo to podle mého dost nebezpečně nakombinovaný. Mohl klidně uvěřit, že musí svět zbavit toho zla, které zosobňuju, mohlo se mu v tom stavu nastěhovat do hlavy cokoli podobného. Vypadalo to tak. Nikdy jsem to u něj ještě neviděla."

Cesta utíká, silnice jsou prázdné, vlastně se jede docela dobře. Kupodivu mi nevadilo o tom všem mluvit, jsou témata, která v autě řešit nemohu, protože pak dělám moc chyb a ohrožuju nás. Jednu dobu jsme se musely se Skaven dohodnout, že nebudeme v autě mluvit nikdy o jejím otci, mém bývalém partnerovi, protože jsem dělala při řízení příliš mnoho chyb. Tentokrát to bylo v klidu, jako kdyby řídil automat. Nezadrhávala jsem se.

Chvíli ještě přemýšlím nad hnusným okamžikem, který se odehrál na tom poli, když jsme šli tím zledovatělým sněhem k autu. Pole bylo vyfoukané, sněhu opravdu o poznání méně, bylo zataženo, nebyla jasná noc. Sotva jsme se viděli. Najednou jako kdybych dostala pěstí do břicha, až jsem měla problém dýchat. Tím, že jsem nemohla chviličku nabrat dech, dostala jsem se do nějakého zoufalství a začala jsem brečet. Šla jsem v té tmě, štkala jsem, kousek ode mě si prošlapával cestu Míla a před námi byl pes. Ani nevím, jestli mě Míla slyšel. Vůbec nechápu, kde se vzala ta bolest. Možná mě jen prudce zabolela oblast žaludku, nebo těsně nad ním, ale ohnulo mě to, jako kdybych dostala tvrdou ránu na solar. Celá tato akce byl hnusný zážitek, jeden z nejhorších v životě.

Skaven po chvíli zaujatě říká:

"Zrovna tady čtu… budu to překládat z angličtiny tak nějak svými slovy. Je to popisek k videu od jedné psycholožky, která formou krátkých videí na Facebooku informuje o tom, jak se projevují různá traumata… když máš dítě, které se odpojí od vlastních emocí, aby přežilo, začne jakoby spoléhat na intelekt, aby se orientovalo ve světě. Jenže potom je z něho dospělej, kterej se stane emočně nedostupnej… až moc nad vším přemýšlí – overthinkuje – je úzkostný a cítí se osamělý. Tahle autorka, Caroline Michele Middelsdorf se jmenuje, to tady ještě víc rozvádí a píše, že tohle přehnané přemýšlení a šťourání se ve všem není jenom zvyk, ale je to strategie přežití, kterou si tvůj mozek vyvine, když se život začne zdát neurčitý a příliš zahlcující nebo moc přetěžující.

Postupně si myslíš, nebo začneš věřit, že když zanalyzuješ každý detail, přehraješ si každou konverzaci, nebo budeš předpovídat každý možný důsledek, scénář nebo závěr… udrží tě to jakžtakž v bezpečí.

Je tady ještě napsáno, že pravda je ale taková, že místo toho, aby to člověka chránilo, tak ho to přehnané přemýšlení nad vším uzamkne v mentálním bludišti, kde každé zahnutí v těch záhybech vede k více starostem, více výčitkám a většímu odpojení.

Prý si taková osoba stále přehrává třeba nějakou hádku. Pořád dokola a dokola a snaží se vymyslet, co mohla říct lépe, nebo odlišně a tahle smyčka v hlavě se zdánlivě může jevit jako kontrola, ale ve skutečnosti je to forma intelektualizování, racionalizování vlastních emocí. Místo toho, aby ten dotyčný cítil ublížení, zranění, nebo vztek, tak to stále analyzuje, rozebírá a rozbíjí na jednotlivé kousíčky a tohle člověka odpojí od vlastních emocí. A po nějakém čase to člověka nechává v pocitech úzkosti, je zaseknutý v pocitu osamění, protože to zároveň způsobuje odpojení od ostatních.

Takže to, co původně vzniklo jako metoda ke zvládání a vypořádání s nějakým problémem, nakonec nefunguje a ještě víc to člověku ublíží a izoluje ho to od sebe samotného i od ostatních."

"To je zajímavé. Dobře vysvětlené." Říkám na to a přemýšlím, jestli jsem ten typ, co se stále vrací k tomu, co proběhlo. Do určité míry ano, ale jen do té doby, než to pochopím. Když jsem začala chodit na terapii, přístup ke svým pocitům jsem neměla žádný. Byla jsem pořád jen v nějakém módu pozorování něčeho a snažila jsem se to všechno jen posuzovat. Chtěla jsem pochopit, ale nešlo to. Protože se k tomu nešlo dostat rozumovými procesy bez pocitů. Byla to jen teorie. Je to stejné, jako když člověk nemá čich. Může o vůních a smradech teoretizovat celý život, ale je to marnost. Může toho vědět třeba i hodně, může o tom debatovat, ale vůni růže stejně nikdy neucítí.

Vzpomněla jsem si na jednu kolegyni z práce, která neměla vůbec čich. Neznala vůni lesa, květin, voňavého vyvětraného prádla, ale ani smrad hoven a spáleného masa. Jednou dobíhala tramvaj, nastoupila do ní a sedla si na poslední sedačku. A pak si všimla, že v druhé půlce vagonu, tedy v zadní části vozu, je úplně sama a všichni se drží jen vepředu. Lidé stáli, drželi se tyčí a divně se na ni dívali, jako kdyby byla odporná. Pak si teprve všimla, že sedí hned vedle majestátního hovna, které je pouze malý kousek od ní. Asi takhle se nyní cítím já. Lidé se na mě mohou dívat jako na exota, protože jsem nepoznala, že něco u nás smrdí. Zbavila jsem se, nebo byla jsem zbavena toho pomyslného čichu a neumím rozlišovat to, co je běžné pro jiné lidi. Ale už to není tak zlé, už to rozlišovat začínám.

Blížíme se už k naší vesnici. Stavíme se znova u Buje něco nakoupit. Už je tma, ale mívá otevřeno do osmi hodin večer, což teď zdaleka ještě není, je teprve po páté.

Zastavila jsem na parkovišti, najednou jsem si uvědomila, že bych jim to nejraději všechno řekla, protože je mám ráda a cítím, že oni mají rádi nás. Najednou jsem pocítila strašnou bolest z toho všeho a začala jsem brečet přímo u volantu. Skaven seděla vedle mě a viděla, že nemůžu nic říct. Chtěla se zeptat, co se děje, ale nešlo mi mluvit, a tak čekala, až přejde ten náhlej strašnej nával bolesti s nezadržitelným pláčem a štkaním. Nikdo okolo nás na parkovišti nebyl. Nad námi byla lampa, vedle auta ztichlá samoobsluha a obchod toho hodného Vietnamce byl pár metrů přes ulici. Teprve za pár desítek vteřin jsem byla schopná vypravit ze sebe pár slov. Nejdřív trhaně, ale během další minuty se to už zklidnilo a šlo trochu mluvit.

"Ať už mi dají konečně pokoj. Ať už mě nechají být. Ať už mě ti kreténi nechají být." Chvilku jsem ještě brečela, než se to zastavilo. Pak jsem utřela nudle a slzy z obličeje, zklidnila jsem dech a vylezla z auta. Nebyla jsem si jistá, co přesně způsobilo, že právě v tento okamžik se tato bolest uvolnila a přišla reakce na to na všechno. Myslím, že pouhá myšlenka a představa o přítomnosti lásky. Ten kontrast, že na světě existuje i láska a přijetí, laskavost s vlídností, pochopení a soucit… to vše bylo nesnesitelně kontrastující s tím vším hegešem, který jsem zažívala předtím.

Těm milým Vietnamcům jsem nic neřekla, s jazykovou bariérou by nešlo vyprávět takový příběh, který popisuji zde. Musela bych to zkrátit a jen říct, že je mám ráda a že mám radost, že na světě jsou i lidé, jako třeba oni. Slzy se mi draly opakovaně do očí, ale už jsem se držela, protože jsem naše přátele nechtěla uvést do zmatku, co se nám stalo, aby si nedělali starosti. Sama jsem nevěděla, co si se sebou počnout.

Za chvilku jsme přijely domů. Cítila jsem docela únavu, ale šla jsem se umýt a potřebovala jsem na WC. Když jsem čůrala, viděla jsem mezi cihlami ten cementový šourek, který jsem chtěla už tolikrát ulomit nebo zničit. A teď přišla ta správná chvíle. Odpochodovala jsem rovnou k nářadí a hledala, který nástroj bude ten nejlepší, abych to konečně dostala z té zdi pryč. Přede mnou byly pilníky, šroubováky, rašple, škrabky a majzlíky. Ale viděla jsem i pořádné těžké kladivo, popadla ho, pořádně a pevně ho uchopila a tu hnusotu jsem konečně umlátila a dostala ze zdi pryč.

Pokračování příběhu zde