3. kapitola - Svatá pravda letní noci. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem" 

Už je skoro tma. Zalévám ještě pár rostlin na zahradě a mlsám veliké třešně přímo ze stromu, které jsou zatím nejlepším ovocem, které jsem tu zasadila. Procházím naší dlouhou zahradou, okna domu svítí. V pokojíku nemají zatažený závěs. Tuto místnost v domě nazýváme Pentagon, důvod možná vysvětlím později. Vidím přes okno dědu z profilu. Soustředí se, hlavu má skloněnou nad stolek, ale jen mírně. Z dálky slyším nějakou hudbu. Jde o kapelu, která začíná hrát v místní hospodě na zábavě. Nevím, jak se ta písnička jmenuje, ale byl to hit před třiceti lety. Vítr přinesl zvuky hudby a s nimi i řev zpěváka, který je dost falešný.

"Co je to za sklo? Co tak jistě dělí nás? Ta průhledná, studená pevná hráz… co s tím sklem, co dělí nás? Co s tím sklem?" Pamatuji si, že zamlada jsme trsali na zábavě a tato píseň byla největší šlágr.

Vůbec se mi nechce jít znova dovnitř, ale jdu. Pes se mi opět vrhnul k nohám a pak hned parkuje u dědy, protože děda bezmyšlenkovitě psa drbe a pes si libuje. Nejde mi do hlavy, že můj otec mohl zabít malého psa, štěně, a pak ho zabetonovat do sklepa. Kdyby to ten psík tehdy věděl, možná by se s dědou na procházku nehrnul.

Uslyšela jsem mohutné prdnutí. Fuj. Já jsem zapomněla, že to děda dělá a nehne při tom ani brvou. Nesnáším to. Vždycky jsem jeho prdění nesnášela, ale asi jsem mu o tom nikdy neřekla. Nebo možná jo? Asi jo, řešila jsem to. ALE MÁLO.

Jdu zase ven do tmy zahrady. Je krásný teplý večer, táhne mě to z baráku ven. Sedám si do hamaky pod jabloň a poslouchám další hit, který právě hrají. Déšť zatím nepřichází.

"Svatou pravdu, pravdu mám, svatou pravdu mám…" line se z dálky.

Možná mi ten alkohol momentálně i chybí. Představa, že jsem na podobné zábavě, dívám se na lidi, je mi dobře, v hlavě mám naváto a nemám žádné starosti… je zajímavá. Nemám už takové kamarády, ani už nechodím mezi lidi, ani na této zábavě nechci být. Jen ta hudba mi dělá dobře a vyvalily se mi vzpomínky s ní spojené. To je už pryč. Není to nostalgie. Výborná melodie i rytmus. Tuhle kapelu jsem tady ještě asi neslyšela. Dotyčný zpěvák by si měl najít možná jiného koníčka, ale je to asi srdcař. Zaštěkal náš pes a další psi z ulice. 

Přichází Skaven. Už asi dohráli a děda se šel natáhnout.

"Tys to slyšela, viď?" Ptá se dcera, která hlasitě dýchá od toho, jak rychle sem přišla.

"Co jestli jsem slyšela? Tu písničku? Jo, to je dobrý. Svatou pravdu, pravdu mám. Ta se mi líbí." Odpovídám aktivně.

"Ne, vůbec nevím, o čem mluvíš. Jakou svatou pravdu? Myslím to dědovo prdění. Teď si sedl, dával kočkám a psovi tu tvou pálivou klobásu, i když jsem mu říkala, ať to raději nedělá. Jinak dobrý. Zahráli jsme si, děda se najedl a teď se zase natáhne. Nechceš se podívat na rodinné fotky? Ty se teprve půjdeš koupat, nebo už jsi byla?" Zajímá se Skaven.

"Byla jsem, ale jen chvíli. Něco s tou vodou je. Tohle jsem ještě nezažila, je to čistý, ale nějaký žravý."

"No, já jít nechci, ale děda by se asi rád vykoupal. Už říkal, že si vzal plavky." Dostávám informaci.

"Tak to nevím. Bála bych se nechat ho lézt po těch schůdkách. Sotva chodí. Kdyby nám spadl, tak je malér. Možná by to šlo, kdyby se tady něco postavilo, pořádná pevná konstrukce z klád, nebo něco podobného. Pak možná. Klády máme z těch topolů, ale i tak se mi do toho moc nechce." Uvažuji si spíše pro sebe.

"Minule už děda neplaval, protože prý nemůže víc zvednout nebo zaklonit hlavu, aby mohl při plavání prsou dýchat. Mohl by plavat jen na zádech, ale to už nedá." Připomíná Skaven a dobře dělá, protože jsem na to už zapomněla.

Další vzpomínka. Děda se šel minulý rok do bazénu jenom odmočit a to mě úplně nenadchlo, protože s tím bylo spojeno mnoho různých menších dramat. Nebavilo mě poslouchat, že se mu konečně zas rozmočila kůže a že se mu pěkně valchuje. Ani jsem nikdy neslyšela to slovo, co použil. Ale myslel tím jev, kdy jde po rozmočení v teplé vodě krásně rolovat stará kůže a ta pěkně do té vody odpadává. Vlastně takové loupání kůže na vlhký způsob. Fuj.

Děda si lebedil, protože tyhle krásné procesy s kůží už asi nedělává. Doma se ve vaně již nekoupe kvůli strachu, aby neuklouznul. To je další drama. Když jsem mu chtěla pomoct s rekonstrukcí bytu a s úklidem, aby mu tam udělali sprcháč a děda si mohl hygienu nějak obstarat, tak to prý můj brácha zatrhnul. Nechápu to. Takže se nyní nekoupe ani jeden z nich. Děda by rád, ale bojí se a brácha na to těžce kašle asi tak nějak dlouhodobě, nebo ani nechci vědět detaily.

Moc se mi ta představa o dědově koupání v bazénu nezdá. Bylo by lepší, kdyby sám nechtěl riskovat a držel se jen na zahradě. Raději s hůlkami. Tady se všude procházet může, a kdyby chtěl, může tu i cvičit.

"S tím jeho prděním, to je fakt neuvěřitelný. On ani brvou nehne. Jen si tak poposedne, aby mu to šlo pěkně ven. Vůbec žádný promiň, ani slovo, nic. Já to nechápu." Skaven vrací znechuceně téma do placu.

"Jo, já to jeho hlasité, mlaskavé, hnusné, vlezlé, nechutné, naprosto neurvalé prdění taky nechápu. Brácha dělal to samý. Možná někdy ještě hůř. Jo, myslím, že vítězil. Fuj, ani si to nechci připomínat. Já nevím, proč to dělaj." Nesnáším to odmalička, máma to také myslím neprovozovala.

"Zase řešil ponožky a záda a různý neduhy. Doloval v paměti, odkdy není schopen si sám obout ponožky. Já už si ho tak pamatuju od dětství. Jak babička u něj poklekla a natahovala mu ponožky. Vždycky mi to nějak vadilo a přišlo mi to zvláštní." Rozmluvila se dcera.

"Přemýšlím. To jsem si neuvědomila, že babička poklekla a dávala mu ponožky. Viděla jsem to určitě vícekrát, ale přišlo mi to normální, protože stejně o tom pořád mluvili. To, že se přeci děda neohýbá, jsem slyšela třeba stokrát. A kdo jiný by to udělal? Vzpomněla jsem si, že jsem loni měla namazat dědovi záda nějakým gelem a hnusilo se mi to. Mazala jsem mu jenom kousek zad, ale nějak jsem se ho štítila. Také ten gel se mi hned zprotivil, protože jak hned schne na ruce, taky ta konzistence."

"To si pamatuju. Já to měla horší, donutil mě ostříhat mu nehty na nohou. No, nedonutil, ale pořád o tom mluvil a dal mi hned po příjezdu peníze, jakože dárek pro puboše, tak to se pak těžko cokoli odmítá." Šklebí se Skaven.

Když to slyším, taky se šklebím. Nejde to nějak zastavit. Je to nechutný celý. 

Vstup Skaven:

Proběhla mi hlavou velmi nepříjemná vzpomínka na dědova hodně zvláštní slova, která před rokem pronesl, když u nás byl v létě na pobytu.

Pokud si dobře vzpomínám, tak krátce po příjezdu k nám mě děda zavolal do svého pokoje, ve kterém se právě začal zabydlovat. Oznámil mi, že pro mě něco má a najednou mi podával, nabízel tisícovku. Překvapilo mě to, ptala jsem se, proč nebo na co mi to dává. Nevybavím si jeho přesná slova, ale z jeho reakce jasně vyplynulo, že mi to dává úplně jen tak, že to je prostě dárek a ať to utratím, jak chci. Opakuji, podotýkám, že v tu chvíli to byl dle slov dědy DÁREK, JEN TAK. Byla jsem trošku zaražená, nečekala jsem to, ale tento dárek jsem s poděkováním přijala a udělalo mi to radost.

Díky této tisícovce od dědy jsem měla dohromady už dostatek peněz na to, abych si koupila airsoftovou zbraň (tedy kvalitnější kuličkovou napodobeninu reálné střelné zbraně), po které jsem už nějakou dobu toužila. Našla jsem na internetovém bazaru inzerát, ve kterém někdo nabízel právě tu zbraň, kterou jsem si přála. A tak jsem ji objednala.

Nesmírně jsem se těšila. Když airsoftová zbraň poštou konečně dorazila, byla jsem z ní velmi nadšená. Pokoušela jsem se sdílet svou radost s dědou, protože vím, že má ke zbraním také určitý vztah. Jestli se nemýlím, chvíli střílel sportovně, dlouhé roky pracoval u policie a také například rád hraje různé střílečky. Jak je však obvyklé, žádné větší konkrétnější reakce jsem se od něj nedočkala.

Jak dny plynuly, děda pomalu začal vytahovat téma, že by potřeboval, abychom mu ostříhaly nehty na nohou, protože on se přeci nemůže ohnout, aby to udělal sám. A z nějakého neznámého důvodu, když věděl, že k nám pojede, se rozhodl, že mu nehty ostříháme my namísto toho, aby šel k pedikérce. Podle jeho dřívějších řečí na stříhání nehtů někam běžně chodíval. A najednou dával najevo, že jako by rád, abych mu ty přerostlé nehty na nohou ostříhala já.

Samozřejmě jsem se z toho moc neradovala, hodně se mi do toho nechtělo, upřímně řečeno mám k takovým věcem odpor. Dokonce je pro mě osobně noční můra, že bych měla pracovat kupříkladu jako lékařka, zdravotní sestra nebo něco podobného. Cítím, že pro mě takové povolání prostě není, nemohla bych se takhle starat o lidi dennodenně, nemám na to žaludek a upřímně obdivuji ty, kteří toho jsou schopní. Já mám prostě předpoklady a vlohy pro jiné věci, bohužel však opravdu ne pro tohle.

Kdyby děda požádal, že ode mě potřebuje laskavost v podobě ostříhání nehtů, tak ok, to se dá, to je v pořádku. I když mi to není sympatické, udělala bych to. Brala bych to tak, že prostě děda potřebuje pomoct s tímhle, jsem jeho vnučka, tak přeci mu vyjdu vstříc a udělám to pro něj, ačkoliv z toho nejsem vyloženě "happy"… To by bylo vlastně v pohodě.

Jenže on to v určitém okamžiku dost zarážejícím způsobem divně propojil s těmi penězi, které mi věnoval hned po příjezdu k nám. Pronesl nějakým nenápadným, trochu nepřímým způsobem, že to přeci musím udělat, když už mi za to ostříhání jako předem zaplatil tou tisícovkou, přeci teď nebude chodit k pedikérce. Ty peníze do toho zapletl velmi divně, ale přitom vůbec nemusel, protože bych to stejně udělala.

Už tehdy jsem to vnímala jako velmi zvláštní a značně nepříjemné. Působilo to na mě jako takový divný zvrat a podraz, těžko se pro to hledají slova. Když mi ty peníze dával, uváděl to jako dárek, který mi dává úplně jen tak, a najednou ty peníze byly platbou za stříhání nehtů? Proč tohle řekl? Něco mi na tom už tehdy nesedělo. Cítila jsem se velmi nekomfortně, možná trochu poníženě a tak jako divně zneužitě z toho, jak téma nehty najednou takhle prazvláštně propojil s darovanými penězi. Ale neměla jsem pro své pocity tehdy slova a nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Vyhecovala jsem se, ty velmi nesympatické žluté přerostlé drápy na nohou jsem mu obtížně ostříhala, i když to opravdu nebyl zrovna příjemný a pěkný zážitek, a tím se tato epizodka dědovy nehty prozatím uzavřela.

(Nemůžu si pomoct, ale s časovým odstupem pár let mi to, co jsem právě popsala, připadá jako dost ujetá, nechutná manipulativní sračka. Pardon za takový výraz. Nyní se nedivím tomu, že jsem se tehdy cítila divně zneužitě a poníženě, pokud to jsou vhodná slova. Předpokládám, že jsem do určité míry nevědomě vnímala, že v dědově chování něco hodně smrdí, něco je hodně špatně a že jsem byla využita pro nějakou křivou, divnou manipulativní "zábavu".

Vybavuji si, jak mi už tehdy proběhlo hlavou s náznakem jakéhosi vzteku, že bych ty peníze nejradši dědovi vrazila zpátky. Nešlo o ty nehty jako takové, to bych udělala tak jako tak, spíš mě tyto jeho divné řeči dost podráždily z principu, protože jsem nějak asi vnímala, že to je křivá manipulativní zhovadilost, jen mi to nedocházelo přímo. Ale i kdybych tak opravdu chtěla učinit, nemohla jsem, protože ty peníze byly už utracené za onu airsoftovou zbraň.)

Vstup Sofie:

Chvilku jsme se odmlčely. Skaven chodí nervózně okolo, já pořád sedím pod jabloní. Snažím se zapomenout na ty nehty, o kterých ona mluvila. Pamatuju si to, vím, že se něco takového stalo. Když sem začal jezdit, změnil se, byl víc komunikativní. Nemíval ve zvyku strkat vnučce peníze jen tak na přilepšenou, nebo jako dárek. Asi jsem měla i radost, že najednou pro něj něco znamenáme. Nešlo o ty peníze, ale jakoby on s námi počítal, myslel na nás. Uvažoval o nás. Bylo v tom něco neobvyklého. Jakoby až po smrti babičky začal projevovat jakýsi zájem. To mi připomnělo jeho dnešní a včerejší slova. 

"Slyšela jsem, jak tam děda říká 'žena moje milovaná'. Zdá se mi, že to najednou zmiňuje nějak často." Odbočila jsem trochu od těchto nechutných témat.

"Jojo, říkal to teď asi dvakrát za sebou. Mimochodem s tou Sárou to bylo šílený. Takže tvoje vzpomínka na podivné poceníčko, co ti náhodou z hlavy nezmizela, protože to bylo hodně divný a cítila ses hodně blbě, byla asi k věci. A vida, ono se něco takového stalo také Sárince a ta už si chtěla hrát… nebo si už dokonce hrála s dědovým… jak to řekl? Ptákem."

"Myslela jsem, že řekl pinďourem."

"Ne, řekl ptákem."

Fuj. Jaký je v tom vlastně rozdíl? Pták se objeví, vyleze nebo vyskočí, zatímco péro vypruží ven. Pinďour zní spíš jako něco menšího, malého. Pták zní možná víc hustě. Už mi i pták připadá hnusnej. Ale je dost rozdíl i mezi ptákama. Kanárek je něco jinýho než třeba tukan. Ne, v tomhle případě je to fuk. Má si to vyhonit sám.

"Nikdy by mě nenapadlo, že někdy povedu takovou diskuzi se svou dcerou. Tedy jestli děda řekl, že jeho druhá vnučka si hrála s jeho ptákem, nebo pinďourem, protože je prej divná. To je tak absurdní. U nás je to celé absurdní." Povzdechla jsem při vzpomínce na mou dřívější psychoterapii, při které terapeut jednou pronesl, že je to celé absurdní. Často si na to vzpomenu. Ano, je to tak.

"Asi se dědovi občas přihodí, ačkoli se k holčičkám chová celkově chladně a neumí projevovat vřelost, cit, náklonnost a nic takového…"

V krku mám hnusně teplé sliny, které naznačují možnost zvracení, ale dokončím svá slova.

"Tak se mu najednou nějak stane, zrovna když je nějaké holčičce v rodině okolo 4 let… prostě najednou má děda tendence s tou holčičkou ležet v posteli a být velmi hravý, žertovný a zároveň až násilný. To je taková ta divná hra, kdy začínáš brečet. Nevíš, proč to divné a rádoby žertovné… je tak nějak podivné, přepjaté, upocené, pitomé… a to zvláštní rozrušení, to něco neobvyklého… to… co trvá jen chvíli. Pak zase přijde chlad, který je asi ještě větší, než byl ten chlad a nezájem předtím, protože tam může být už pocit viny, znečištění, poskvrnění, nebo jen ohrožení… nebo taky… ta protivná malá holka mě zase možná strhla k tomu něčemu nepěknému." Mluvím pomalu a možná budu blejt.

Uvažuju pro sebe. Ano, pravděpodobně to spousta takových lidí hodí na tu malou holku. To ona za to může, je divná. Já vůbec nejsem kretén. To je šílený. I kdyby neměl pocity viny, nechce se dál dívat na objekt a důkaz svého selhání. Možná je to také dehumanizace. Odpor k té, která za to jako může. Hnus. Takové myšlenky se mi honí hlavou.

"Tak mě napadá, nevypadá snad zabití mého psa v tomto novém světle už trochu jinak? Možná tyto dvě záležitosti spolu souvisejí. A to stále ještě uvažuju jen o tom, že si ten chlap s danou holčičkou jen tak nějak pohraje, aniž by ji znásilnil, aniž by ji penetroval, aniž by jí narval penis tam, kde to jeho péro fakt být nemá a kam v žádném případě nepatří."

"Myslíš, že to tak se Sárou opravdu bylo, nebo spíš lhal?" Pokládá otázku Skaven.

"V čem, jestli lhal?"

"No, myslím to tak, jestli ona po něm vyjela sama, nebo jestli ji k tomu on nabádal a pak to hodil takhle na ni." Dovysvětluje ona.

"Myslím, že tím něco sledoval. Proč by to dělala ona sama? Musel by jí to ukázat můj brácha, což je dost pravděpodobný, že se o to pokoušel, nebo to dělal. Možná zašel ještě dál. To je děsný, já teď nevím, kterej z nich je větší prase. Taky nevím, jestli se nepobleju."

"Je ti blbě?"

"Nic mi není, nic mě nebolí, jen mám slabý pocity na zvracení z toho tématu."

Zatím se snažím věřit té lepší variantě, že nedošlo k ničemu horšímu a děda se nenechal zlákat nějakým chtíčem. Cítím, že se moje mysl snaží uhnout a pořád mi to nejde do hlavy. Zatoužit po vzrušení a pak oblbnout a obelhat malou holku… a… zneužít ji nějak pod peřinou, zatímco jí nakecá něco o tom, že ona musí ležet… nesmí se ani pohnout… ani ruka nesmí vůbec vylézat ven. Pamatuju si to horko pod peřinou. Jak mi otec držel nohy a ruce svýma nohama a rukama. Nemohla jsem se hýbat, bylo mi horko a nebyla jsem nemocná. Nechápala jsem, proč mi to opakuje. Jindy mu bylo ukradený, jestli jsem nemocná, nebo ne.

"Nechce se mi tomu věřit, ale přitom to říkal on sám. On sám začal žvanit o tom, že Sára je divná a vyjela mu po tom jeho ptákovi. A jak se opakovaně pletl s těmi jmény… zajímalo by mě, jestli si toho sám všiml." I pro Skaven je problém něco takového přijmout.

"Třeba to tak bylo a děda nelže. To by v tom byl děda potom nevinně. Probereme si to. Děda nic, děda není prase. Děda jakože normální chlap." Navrhuju jiný pohled na věc.

"Dobře, jakože nic."

"Jednou, tak nějak 'náhodou', si čtyřletou vnučku, malou holčičku, vezme na výchovu do postele, a to za účelem urychlit její vypocení z nemoci, protože mu záleží na jejím zdravotním stavu. Pak to zase už nedělá, ale dejme tomu, že zrovna jednou to udělal. A holčička, která už si také pod peřinou s někým hrála, s někým jiným, si tedy začne hrát s dědečkem. Ona, malá holčička, automaticky předpokládá, že bude zase ta postelová hra s těma pinďourama, nebo jak to zrovna nazval ten, či onen úchyl."

Začínám být docela nasraná. Šla bych si to s dědou vyříkat, ale obávám se, že to zatím nemá cenu. Nějak by se vylhal. Počkáme, jak se věci odkryjí.

"Já vůbec nevím, jak jste se v autě dostali na téma pedofilů. Jen jsem čerpala benzín, zaplatila a vzala zmrzliny. A když jsem přišla, děda začal s tím svým zpoceným bříškem." Vzpomínám si nejistě.

"A proč to vůbec takhle říká? Jak se v tom vyžíval. To přece není normální, že začnu lidem oznamovat, že mám třeba zapocenou prdel a kde všude jsem celej… fuj." Rozčiluje se Skaven.

"Nechtěl k nám jet. Když u nás byl loni na pobytu, tak jsme se letmo tématu sexu dotkli. Otevřeli jsme to. Pamatuju si to. A děda byl takovej hodně opatrnej, když šlo o téma sex. Možná se mu to rozleželo v hlavě a začíná mluvení na to téma považovat za nebezpečné, protože se celý život musel hlídat a dávat pozor. Teda za předpokladu, že udělal něco, co bylo přes čáru."

"To zatím nevíš, jestli ti něco udělal."

"To nevím."

Začíná pršet, musíme jít domů, protože žádný zahradní přístřešek zatím nemáme. Bazén od Mountfieldu byla zatím největší stavba na našem pozemku.

"Podíváme se na ty fotky, ještě jsem je neviděla. Jsem zvědavá na dědu zamlada a na babičku. Viděla jsem tam i nějaké fotky z tvé svatby, asi s tím prvním manželem, tím Robinem. Ale má tam ještě docela krátký vlasy." Drmolí na mě Skaven během útěku ze zahrady.

"Byl zrovna po vojně, od té doby už se určitě nikdy moc nestříhal. Musí mít háro, je to fanatický pravověrný metalista."

Hned při vstupu do domu vidím dědu. Stojí u kuchyňské linky. Právě má silně zakloněnou hlavu, pije z petlahve limonádu. Na stole má položenou majonézu, tlačenku a chleba. Vidím to, co nechci, ale už to nejde vrátit zpátky. Mastnými prsty od tlačenky zajel do sklenice s majonézou, nahrábl si trochu na prst a ten olíznul. Asi to nedělal poprvé. Ačkoliv nejsem moc čistotný člověk vyžívající se v úklidech, tohle je na mě trochu moc. Cítím odpor a není to jen proto, že on je starý a že majonéza s tlačenkou je divná kombinace. Je v tom něco víc. Opět jsem si vzpomněla na terapeuta, když se mě ptal, jaký mám pocit. Odpor prý znamená týrání. Snad si pamatuji správně. 

Pokračování příběhu zde