A co naše děti? Skutečně se jim to líbí, opravdu se smějí tomu, čemu se smějí dospělí? Báli jste se dětského komika Jedličky? Umíte se štastně smát na povel?

Nedávno jsem po mnoha letech narazila na pana Jedličku, kterého za minulého režimu rádi dávali do dětských vysílacích časů a očekávalo se, že děti budou šťastné a budou se smát. Některé se možná i smály. Pamatuji si, že jeho zvuky vyloudily nějaký smích i u mě, ale spíše mi jeho scénky připadaly trapné až nechutné. Jeho prasečí chrochtání bylo až zlověstné a právě v něm se velmi vyžíval. Říkávalo se, že sám pan Jedlička děti nesnášel, ty na něho často různě pokřikovaly a chrochtaly, takže antipatie byla asi vzájemná. Pro připomenutí si můžete kousek pustit z Arabely. 

Pamatuji si z dětství, že jsem se občas dívala na grotesky Charlieho Chaplina, protože ho často dávali v televizi. Zase se mi stalo, že jsem se i rozesmála, ale ve skutečnosti mi to připadalo strašný. Většinou se lidé mlátili prknama do hlavy, nebo na sebe házeli dorty jako idioti, nebo padali za zem pořád dokola. Bylo to stupidní. V podstatě tam bylo hodně bolesti, tuposti a utrpení naráz, jen to někdy působilo směšně. A když se jiní smějí, působí to nakažlivě, takže se také člověk začne smát a jde proti vlastnímu citu i proti vlastním dojmům. Když jsem viděla kus filmu, kde Charlie Chaplin byl v továrně a bylo tam znázorněno, že už blbne z práce u pásu, bylo to ještě v pohodě. Jakmile jsem však viděla, že stroj toho dělníka už vcucnul a on projížděl mezi ozubenými koly obrovského stroje, bylo mi spíš blbě, než abych se smála. Vlastně jsem z toho byla vyděšená, ale lidé se smáli. Stroj ho měl rozdrtit a zabít. Běžně takové stroje lidem trhají ruce a nohy, nebo je kompletně rozdrtí, ale byl to současný humor. 

Člověk těžko rozlišuje mezi realitou a filmem. Vžijeme se do situací, jako kdyby byly skutečné. První promítání v kinech probíhalo tak, že lidem bylo na plátno promítáno, jak přijíždí lokomotiva. I když lidé věděli, že jde o pouhé obrázky na plátně, tedy nic existujícího, co by je reálně ohrožovalo, přesto utíkali z kina a byli vyděšeni. Dnes už je situace jiná. Po více než sto letech filmu jsme už jinde, ale stejně ten princip dál působí. Jen neutíkáme z kina, když jede vlak. Vrátím se však k dětem.

Následující video je nějaká tvorba pro malé děti. Tvůrci si myslí, že to je báječné, barevné a úžasné pro ty nejmenší. Je známé, že děti šáhnou po barevné hračce, většinou upoutá jejich pozornost, ale neznamená to, že tato "veselá barevná cosi" je ta pravá zábava pro malého člověka. Dítě vlastně neví co s tím a co si o tom myslet. Ta barevná osoba se chová hodně jinak. Připomíná něčím maminku, ale takovou trochu šílenou. Když k tomu připočítáme šišlání a divné mluvení, dítě neví, proč se to odehrává a protože tuší, že se má smát, nebo být jakože šťastné, tak to pro jistotu udělá, protože kdoví, co by se stalo, kdyby "šťastné" nebylo. Pak by se tahle barevná věc mohla chovat ještě divněji. 

To vše působí na psychiku a tímto vším se přizpůsobujeme tomuto nenormálnímu životu. Jsme den po dni transmogrifikováni, přivykáme, posouváme své nastavení k něčemu jinému. Hodina za hodinou, den po dni, rok za rokem.. Stále nás to někam posouvá. Někoho tento život vylepšuje a stává se pak lepší bytostí, z někoho dělá většího joudu, kterému pak všechno přijde normální, protože to samé se děje i s ostatními lidmi. Převezme pokřivené hodnoty tohoto světa a cpe je pak svým dětem. Pak se uchyluje k různým tvrzením, že dříve bývávalo tohle a bývalo to lepší než něco jiného dnes. Vojna udělá z člověka chlapa... dnes mládež neví to, či ono...  za komunistů byly Spartakiády a lidi byli zdraví... musíš se víc smát a nepřemýšlet... a další a další klišé.  

V následující ukázce jsou dospělí lidé, kteří mají tyto výrazy na obličeji a snaží se vyvolat atmosféru pro natočení šťastné veselé písničky pro děti. Jejich výrazy mluví samy za sebe. Udělali barevný domeček, všude dali barevné velké kytky, velké včely nebo vosy a nutí tam pár dětí tancovat. Asi se snaží vydělat nějaký peníz a očekávají, že lidé, kteří koukají do svých mobilů a nemají náladu na děti, jim tyto báječné písničky budou pouštět a všichni budou spokojení. To chování ale není normální.

Na dětech je vidět, že se tomu snaží přizpůsobit, ale nejsou schopny nahodit tyhle ultra šťastné vysmáté obličeje, i když se chvílemi fakt snaží. Občas je na jejich tvářích znát nejistota a obavy. Tohle se teď dělá, natáčíme, takhle se to musí. A tak se tančící děti k tomu nějak postaví a situaci se podvolí. Rodič, který asi čeká opodál, potom řekne: "To bylo prima, ne? To natáčení... Nebo se ti to nelíbilo?" Co na to má dítě říct? Rodič očekává, že se mu to bude líbit. Jsou tam přece ty barvičky a domečky a všeličky. Dítě si vytvoří přestavu, že tyhle výrazy jsou normální u takových situací. Takhle to má vypadat, když se ždímá štěstí z malých dětí. 

Také jsem dělala chyby a nevěděla jsem o tom. Před časem mi dcera říkala, že medvěda, kterého jsem jí pověsila do postýlky, se tak trochu obávala. Mně se líbil, něco jsem si tím sama řešila, ale jí se nelíbil a připadal jí divný, trochu ošuntělý a nevěděla, proč se na ní ten medvěd kouká a má ho v postýlce. Vůbec mě nenapadlo, že by ho mohla vnímat negativně. Prostě jsem jí tam dala plyšáka podle svého výběru, ale pro ni byl tehdy divný a ještě se blbě koukal přímo na ni. 

Na chatě jsme měli nějaké dekorace po babičce, nikdo to nevyhodil. Byla tam jakási Madona s Ježíškem, nebo možná běžná žena s miminem. Já k tomu vztah neměla žádný, bylo mi to lhostejné, sama bych si něco takového nekoupila, ani bych to na zeď nepověsila. Ale bylo to tam. Když dcera usínala, Madonu pozorovala, protože se na ni Madona jakoby dívala, a připadalo to dceři divné, což se vlastně nedivím, jen mě to tenkrát nenapadlo. Zeptala jsem se jí, proč to nikdy neřekla, že bych to odstranila, ale ona to zdůvodnila tak, že děti mívají své myšlenky a nutně to neznamená, že všechno chtějí ventilovat, všechno odstranit a v každé situaci chtějí hned zachránit. Asi ji to neděsilo tak moc, jen se jí to nezdálo a bylo to trochu znepokojivé. Na tu Madonu se musela dívat každý den při usínání, ale neřekla ani slovo. Vlastně se nedivím, děti skutečně všechno neříkají a žijí se svými myšlenkami, o kterých nikdo z nás neví. 

Každé dítě je inkarnovaná duše spojená s lidským tělem, které přijala na pár desetiletí (většinou). Zpočátku má kontakt se svým pravým Já, se svou duší a duchem. Příchod na svět je těžký a začátek existence v tomto těle je nepříjemný a svazující. Dítě je zcela závislé a bezmocné, cítí nepohodu. Jeho niterný kontakt s pravým já rychle mizí a do pár let je dítě přivyklé na tento svět natolik, že vliv duchovního světa už přestává pociťovat a vnímat. Stává se lidským tvorem se vším, co je mu překládáno a vnucováno jako normální a běžné. Směje se věcem, kterým by se jinak třeba nesmálo. Nebo pláče nad něčím, nad čím by neplakalo, kdyby nemuselo. A nebo na lidské nátlaky a očekávání kašle a jde cestou individuality a stále naráží na to, že je divné. Ale divný je ve skutečnosti tento svět. 

Umělé úsměvy jsou úplně všude. Na všech stránkách, skoro ve všech pořadech. Lidé ze sebe ždímají úsměvy, zdánlivou spokojenost, úspěch, srdečnost, zájem, někdy ušlechtilost. Pak si člověk sám připadá jako vadný, když něčím takovým ve svém nitru nedisponuje a všichni ostatní ano. Závěr je - jsem asi divný. Musím to utajit, jsem jiný, jiná. Není pak divné, že má člověk ve svých pocitech poněkud zmatek a neví, co má dělat, jak se má cítit a komu tyto úsměvy věřit. 

Obrázek dětí pochází přístupného videa z internetu. Obrázky vysmátých celebrit také.