Jak jsem v Praze zažila ozbrojené přepadení

Dramatická ukázka z knihy Panika před úsvitem. 

"Vlastně už ani nevím, proč jsem tenkrát práci ve vrátnici vzala. Celkově byla ta doba podivná. Předtím jsem chvilku prodávala květiny na svou živnost, ale nešlo to až tak dobře, a tak jsem nastoupila k jednomu podnikateli. Bohužel okrádal lidi tím, že za drahé peníze nabízel totálně nekvalitní zboží, a na to já neměla žaludek. Pugéty za tisícovku mi vadly pod rukama, protože jsme prodávali staré zboží, které bylo udržované při údajném životě jen díky chlaďákům. Bylo to nepříjemné, na něco podobného nemám nervy a nechci to ani podporovat. Ale to je z jiného soudku.

Tenkrát jsem také často jezdila k rodičům, brácha měl zrovna období těžkých úletů, ale i já byla zmatená a nevěděla jak dál. Bráchovy potíže mě dost vtáhly, bylo to prostě náročné, a proto jsem hledala práci, která by poskytovala dostatek volného času. Z ničeho nic se objevila možnost práce na určitou dobu, jen asi na půl roku, a to přímo vedle v baráku.

Do vrátnice jsem chodila na 24 hodinové směny, po nich jsem měla tři dny pauzu. Byla jsem tam asi měsíc, když mě věčně ožralý kolega při střídání poprosil, jestli bych nevzala směnu v sobotu, protože prý mají rodinnou oslavu. Já ho znala jen ze střídání a musím ti čistě pro zajímavost popsat, jak vypadal.

Byl pajdavý, shrbený, s delšími mastnými a řídkými vlasy. Pleš mu prosvítala mezi tím zbytkem porostu, tvářil se úlisně, křivě, prostě člověk jak z katalogu bezcharakterních křiváků. Řekla bych lehčí odvar Quasimoda ze Zvoníka od Matky Boží. Chlastal, pokaždé byl nadraný a očima slídil, co by kde ukořistil. Tedy nevím, od které hodiny chlastal, ale večer jsem ho při procházkách se psem vídala v dost dezolátním stavu. Neříkám, že byl věčně zlitý, to bych na tu práci asi nekývla, ale já ho předtím neznala.

Když mě požádal o mimořádnou sobotní službu, hned mi intuice přihrála neurčitý pocit či myšlenku, že něco neklape, nebo dokonce něco hodně smrdí. Bohužel jsem na intuici v té době vůbec nedala. V sobotu jsem tedy šla do práce, ačkoli jindy byly služby plánované tak, aby o sobotách byl na místě právě on. To mělo svůj důvod, protože sobotní noc byla jediná v týdnu, kdy se nepracovalo a vrátný mohl v klidu celou noc spát.

Souhlasila jsem tedy, vzala jsem si knihu na čtení a převzala směnu ve vrátnici. Večer, ještě před osmou, vzal bývalý manžel našeho psa na procházku a stavil se u mě s večeří. Něco jsme probrali, za chvíli se zvedl a šli zase domů. Ani nevím, proč jsem si tam nenechala psa. Myslím, že mě to i napadlo, ale z nějakého důvodu jsem to zavrhla.

Když jsem zamkla dveře a zkontrolovala vše, co jsem zkontrolovat měla, vrátila jsem se do vrátnice a začala číst. Čekala mě dlouhá noc, venku už byla tma, byl právě konec října nebo začátek listopadu. V budově bylo hrobové ticho, když najednou někdo zaklepal na dřevěné dveře vedoucí k vrátnici. Šla jsem k nim, ale neodemkla jsem.

Pro účely případné komunikace byly dveře opatřené malým okénkem s mříží a já jej otevřela. Neviděla jsem toho moc, ale stačilo to. Spatřila jsem obličej mladíka, který měl na hlavě čepici, jeho tvář se mi zdála sympatická. Velice jasně a slušně mě poprosil, jestli bych byla tak hodná a natočila mu do PETlahve vodu, protože je prý v úzkých. Říkal, že se mu u škodovky vyvařila veškerá voda v chladiči, takže potřebuje dolít, aby mohl jet dál.

Kdybych dříve nebyla v situacích, které byly podobné té jeho, asi bych tomu šmejdovi neotevřela. Už se mi ale stalo, že jsem žebrala o vodu stejně jako on, navíc jsem ve voze měla naloženého papouška, psa a činčilu. Tím to ale nekončí, auto se uvařilo v okamžiku, kdy jsme na střeše měli windsurfing z půjčovny. No, to je jedno, prostě i já zažila dramatické nouzové situace, kdy jsem žebrala o vodu u cizích lidí."

"Tak co se stalo?" nedočkavě se ptá Mája.

"Jo, v pohodě, já se k tomu už dostanu. Takže ten chlapec, co mě žádal o vodu, samozřejmě doufal, že budu blbá a hodná. Ukázal mi PETlahev, kterou mu mám jako naplnit, ale co se nestalo, láhev prostě neprošla mříží. Takže on se tvářil překvapeně a omluvně, jako že je blbý a obtěžuje. Já zase udělala rozpačité gesto, že mu ráda pomůžu, ale petka bohužel neprojde. Promiň, musím se podívat na malou," říkám náhle a mizím z kuchyně do pokojíku.

Cítím úzkost, potřebuji chodit. Pomůže mi snad, když odbočím jinam a přestanu o tom mluvit? Proč mám potřebu vynést i tuhle příhodu na světlo a s někým ji sdílet? Může mi nějak pomoci sestřenice? Asi ne, ale z nějakého důvodu se k tomu musím vrátit. Na terapii jsme to nikdy neřešili, asi jsem se o záležitosti s přepadením zmínila jakoby nic a neproběhlo tam to, co terapeut hledal. Vracím se do kuchyně,

"Malá dobrý, já se chci ale zeptat, jestli si nekoupíme víno. Ještě je čas skočit do večerky pod barákem, protože mají otevřeno do deseti. Dala by sis? Já docela jo, začíná to se mnou nějak cvičit," přiznávám barvu.

"Je ti blbě?" ptá se hned Mája.

"Trochu. Začíná mi být zle od žaludku, ale i tak už cítím úzkost a motá se mi hlava. Buďto si vezmu prášek a nebo si dám víno bez prášku a přejde to."

"Já si víno dám, ale vypiji tak dvě skleničky a budu mít dost." Zahlásila Mája a já se hned zvedám k odchodu.

Odcházím z bytu, chodníky stále sálají naakumulované teplo, ale v ulici to žije. Nedávno se zde střílelo, vlastně jen několik metrů od místa, kde došlo k mému přepadení. Že by to místo bylo nějaké divné? Asi ani ne, v obou případech šlo o prachy. Beru láhev vína a nejistě se rozhlížím po lidech, kteří postávají v ulici mezi naším domem a nočním klubem.

"Už jsem tu. Pokusím se to říct zkrátka, nedělá mi to dobře. Když se ale ptám sama sebe, jestli to chci říct, tak asi ano," rozvažuji nahlas, zatímco zápasím se špuntem láhve.

"Takže. Otvírala jsem naivně dveře, když náhle z druhé strany prudce zabral on. Do dveří rychle vpadl člověk v černé kukle, hned za ním další, stejně maskovaný. Okamžitě se na mě vrhli a snažili se mě zpacifikovat. Já jsem bohužel jednala pudově, snažila jsem se utéct a bránit se. To byla blbost, měla jsem se nechat hned spoutat, ale to mě nenapadlo, protože nebyl čas na uvažování. Během chvilky na mě naskákali, a protože mám značnou sílu i za normálních okolností, tentokrát jsem ji měla mnohonásobnou. Měli co dělat, aby mě přemohli, ale povedlo se jim to.

Bohužel když mě srazili na podlahu, jeden z nich mě drsně kopnul do hlavy, zatímco druhý mě přitlačil k zemi, aby mi znemožnil pohyb. Byl to mžik, jen jsem věděla, že mi stáhli ruce za záda a omotávají je lepící páskou. Hodně mě bolel ten kopanec, ale i ramenní klouby, protože mi ruce před spoutáním řádně zkroutili. Hned potom mi omotali lepenkou i nohy a pořád na mě něco řvali. Pak mě spoutanou odtáhli kousek dál, asi mi chtěli narvat hlavu pod křeslo, ale to nešlo, protože bylo moc nízké.

Vnímala jsem, že zamykají a kontrolují vchody. Hned potom vytrhli telefonní přípojku ze zdi, mezitím už zhasli všechna světla. Když zajistili to nejnutnější, co měli v plánu, jeden z nich zaklekl vedle mě a položil mi ústí zbraně na spánek. Po tom kopanci do hlavy mám chvíli mlhu, bylo to jako záblesk a hrom v hlavě a nevím, jestli jsem neměla pár vteřin výpadek vědomí. Jestli ano, dlouho to nebylo, protože sled událostí, tak jak si ho pamatuji, dává logiku. Když jsem si začala plně uvědomovat situaci, vnímala jsem tu zbraň na spánku a to, že někdo lítá okolo a zuřivě něco hledá.

Nejdříve se mě vyptávali, jestli může někdo přijít. Okamžitě jsem si vzpomněla na manžela a možnost, že by mohl vzít psa a zničeho nic se tu objevit. Doufala jsem ale, že nepřijde, protože přes noc jsem tam už párkrát byla a on neměl potřebu mě v pozdějších hodinách navštěvovat. Nevěděla jsem, co udělá v sobotu večer, ve všední dny si prostě šel lehnout kvůli rannímu vstávání. Měla jsem ale strach, a tak jsem začala na útočníky mluvit a sjednávat situaci.

"Pane jo, to je jako z detektivky," říká Mája a já vypila na ex první dvojku vína.

"V tu chvíli jsem se už soustředila na to, co se děje. Řekla jsem jim, že pracovně by neměl nikdo přijet, ale že to nevím určitě, protože v sobotu jsem tu poprvé, ale jindy je tu šrumec celou noc. Vysvětlila jsem, že by se mohl nečekaně objevit můj muž, ale že to předem poznají podle toho, že velký bílý pes bude skákat na dveře a štěkat. Dala jsem si záležet, abych všechno dobře a jasně zmínila, aby pak nedošlo k nějakým zmatkům a předešla jsem případným nebezpečným situacím.

Zdálo se, že mé informace jim stačí a tak přistoupili k akci. Zatímco jeden z nich stále držel zbraň na mém spánku, někdo jiný cosi zuřivě hledal. Začali na mě pokřikovat, ať jim řeknu, kde jsou klíče od skladu. Všechny klíče byly zavěšené v malé prosklené skříňce kousek ode mne, ale něco nenacházeli. Jejich vztek se stupňoval, bála jsem se, že mi rozbijí hubu, protože jsem jim nedala odpověď, kterou potřebovali. Jeden na mě hrubě a sprostě řval, cítila jsem z něj něco jako šílenství. Neviděla jsem nikoho, ale byl hodně nasraný, možná byl i na drogách.

Ten, co mě hlídal, byl klidnější, třásla se mu však ruka se zbraní. Ne moc, ale zhoršovalo se to pokaždé, když přiběhl do vrátnice ten poděs a začal mi vyhrožovat. Podle zvuků zevnitř areálu bylo jasné, že se někdo někam dobýval. Byly slyšet rány, neurotické nadávání, občas hlučně spadlo nějaké větší železo na betonovou podlahu."

"Jak dlouho to celé trvalo?" přerušuje mě Mája nedočkavě a nalévá si druhou skleničku, stejně tak mně.

"Minimálně hodinu a půl, maximálně dvě. Hodinku trvala ta fáze, kdy se nemohli dostat do skladu. Pak necelou hodinku nakládali. Ale jistá si nejsem, je to odhad. Abych to zkrátila, nevím jestli byli dva nebo tři. Jeden mě neustále hlídal a mám pocit, že ten sklad řešil další člověk. A další byl ten, co pobíhal mezi skladem a vrátnicí a dělal dusno. Ale možná to tak není a celé to zvládli ve dvou. Každopádně, za chvíli mi můj dozor oznámil, že otevřou vrata do areálu a dovnitř vjede nějaké auto. Prý si naloží věci ze skladu a já mám držet hubu. Ptal se mě, jestli vše proběhne OK, nebo mají čekat nějaký problém. Řekla jsem, že nevím o žádné překážce.

Za chvíli jsem slyšela otevírání vrat a hned potom hluk motoru. Od té chvíle do vrátnice nikdo nechodil, nikdo už neřval, klíče už nepotřebovali. Můj hlídač byl stále se mnou, i on měl uši nastražené. Chvilkami si stoupl nebo tichounce odešel, aby mi pak nečekaně zase položil zbraň na spánek. Musela ho bolet ruka, asi to nebylo moc pohodlné," zamýšlím se znova nad celou situací a upíjím trošku vína.

"Pak jsem byla nějakou dobu ticho, horečnatě jsem uvažovala, co bude dál. Bála jsem se, že mě zabijí, ale bála jsem se i toho, že mě tam nechají spoutanou tak, jak jsem, a odjedou. V budově bylo všechno zhasnuté, pouliční osvětlení ale vrhalo do místnosti dost světla na to, abych si všimla, že špatně vidím. Absolutně nic jsem neviděla na levé oko, vše jsem obzírala jen tím pravým. Nevěděla jsem, co se s levým stalo. Bolest oka, tváře i hlavy byla neurčitá. Jestli jsem ho měla zraněné, vyteklé nebo cokoliv jiného, to jsem v tu chvíli neuměla odhadnout.

Šlo o přežití a já nevěděla, jak si stojím. Doufala jsem, že jsou to jen zlodějíčci, kteří nemají zájem mě zabít, ale jistá jsem si nebyla ničím. Možná mě potřebovali živou, abych mohla fungovat do té doby, než sklad vykradou. Ptala jsem se v duchu, co bych měla dělat, ale nic mě nenapadalo. Jen to, že se mám pokusit mluvit a vyjednávat, dokud je čas.

Zezadu byly slyšet zvuky nakládání, jinak byl klid, a tak jsem usoudila, že je čas na mluvení. Bylo to dost chaotické, ale řekla jsem svému hlídači, že se nemusí bát a nemusí ani používat zbraň, protože ode mne mu žádné nebezpečí nehrozí. Reagoval jen tím, že mi přitiskl zbraň víc k hlavě. Já ale neskončila a zeptala se ho, jestli mě chtějí zabít.

On neodpověděl, ale slyšela jsem, že rychleji dýchá. Ani nevím proč, řekla jsem mu, že věřím v Boha a že každý skutek jednou přinese své následky. Pak jsem dodala, že ty krámy, co kradou, mě nezajímají, že jsem nic neviděla a nevidím, takže jim nejsem nebezpečná a nemusejí mě zabíjet.

Nereagoval, jen se mu třásla ruka se zbraní a teprve za chvilku mi řekl, ať držím hubu. Řekl to ale dost nepřesvědčivě, cítila jsem, že můžu mluvit dál, protože to není debilní hovado, ale obyčejný vyděšený člověk, i když třeba trochu zmetek.

Na moment jsem ztichla, aby se můj hlídač necítil pod tlakem a měl chvilku pro své myšlenky. Pak jsem opět zdůraznila, že není potřeba, aby mě zabili, protože ve skutečnosti nic nevím a nejsem jim nijak nebezpečná.

Zatímco z útrob budovy se ozývaly stejné zvuky, můj hlídač dostal nejspíš nové instrukce nebo nějaký signál. Už si nevybavuji, jestli jsem něco slyšela na chodbě u vrátnice, ale najednou řekl, že za chvilku budou odjíždět a že mám držet zobák. Usoudila jsem z toho několik věcí. Za prvé to, že akce končí, a pak to, že mě neplánují zabít.

To mě uklidnilo, ale chtěla jsem ještě víc. Napadlo mě, že s ním zkusím vyjednat, aby dříve než odjede, přeřezal pouta. Představa, že tam budu ležet asi deset hodin, byla šílená stejně, jako kdyby mě odpráskli hned. Zkusila jsem to. Řekla jsem, že budu mít pekelné trápení až do rána, jestli zůstanu spoutaná, a že mě to opravdu hodně bolí.

Opět nereagoval, zase jsem měla zbraň více přitlačenou ke spánku. Pak ještě chvíli naslouchal, slabé a dunivé zvuky z budovy jasně dokazovaly, že se stále ještě nakládá. Najednou mi řekl, že dobrá. Prý mi pomůže, ale musím dál ležet naprosto stejným způsobem, a to dokonce tak, jako bych ty pouta stále měla. Slíbila jsem, že jestli mi přeřízne pouta před jejich odjezdem, že neudělám nic, čím bych prozradila jeho vstřícný akt.

Chvíli ještě váhal, pak mi řekl, že sice pomůže, ale že má jednu podmínku. Prý jestli přeřízne pouta z lepenky, musím slíbit, že nebudu hodinu a půl volat policii. V případě, že nedodržím slovo a půjdu volat policii dříve, postarají se o mne hned poté, protože vědí, kdo jsem, jak se jmenuji a kde bydlím.

Krátce jsem o tom uvažovala, ale stejně jsem nic nevěděla. O tom, že oni vědí o mně, o tom jsem nepochybovala. I kdyby ne, nebyl by problém to zjistit. Řekla jsem, že s podmínkou souhlasím, hodinu a půl nebudu nikam chodit ani hledat jiný způsob, jak oznámit přepadení. Teprve potom ano.

Chvíli bylo ticho, oba jsme napjatě poslouchali a odhadovali, co se asi děje v budově. Zbývaly minuty, možná jen sekundy. Raději jsem mlčela a vyčkávala, jak bude můj hlídač reagovat. On mi přitlačil bouchačku víc k hlavě a pak zopakoval, že o mně vědí dost, aby mi zavřeli hubu včas. Opět jsem požádala o přeříznutí pout a řekla, že stejně nemám policii co říct, protože jsem měla hlavu téměř pod křeslem a nic jsem neviděla. A on, v mžiku mi rozřízl chumel lepenky na kotnících a pak i na zápěstích.

Řekla jsem jen dík a pak se rozplizla po špinavé podlaze. Bolest kloubů byla po té době tak šílená, že mě pramálo zajímalo auto, které se přiblížilo k vratům areálu. Můj hlídač mě naposledy varoval, že musím hodinu a půl držet hubu a pak zmizel. Dodávka vyjela na ulici, někdo z nich zavřel vrata, aby nebyla podezřele otevřená, a pak se můj dozorce ztratil v noční Praze i s lupem.

Ještě pár vteřin, možná minutu jsem ležela dál na svém místě. Nechtěla jsem nic riskovat a nevěděla jsem, jestli už jsou opravdu pryč nebo šlo o nějakou fintu. Potom jsem se posadila a napínala sluch. Když se stále nic nedělo, troufla jsem si zvednout se ze země. Nohy v pohodě, sundala jsem jen lepenku a vše fungovalo. Ruce bolely jak čert, ale nejvíc mě zajímalo mé levé, nevidoucí oko. Nejdřív jsem ovšem šla zamknout vrata a zkontrolovat dveře. Pak jsem rozsvítila, abych se podívala do zrcadla, co se se mnou děje.

Překvapením jsem zatajila dech. Levá půlka obličeje byla tak nateklá, že jsem v ní oko vůbec neviděla. Vzala jsem tedy svůj ručník, namočila ho ve studené vodě a začala chladit. Nezůstala jsem ve vrátnici, našla jsem si takové malé schůdky vedoucí kamsi z hlavní chodby a na ty jsem si sedla. Přikládala jsem si na tvář ledový ručník a pak čekala, až uplyne potřebný čas. Byla jsem si jistá, že vědí, kdo jsem, a že vše bylo předem důkladně naplánované. Neměla jsem náladu na hrdinství, rozhodla jsem se prostě počkat, jak jsem slíbila, a byla jsem ráda, že se mi podařilo ukecat mé uvolnění z pout.

Už jsem se nebála, měla jsem pocit, že kalamity jsem si pro ten den vybrala. Celou hodinu a půl jsem tam seděla, jen jsem si chodila namáčet svůj ručník. Když skončil limit, vyšla jsem na ulici a zamířila ke komerční bance, která byla skoro vedle. Přišla jsem ke skleněným dveřím a zaťukala na ně tak, aby si mě ochranka všimla.

Chvíli jsem jim přes dveře vysvětlovala, že potřebuji zavolat policii, což nakonec udělali. Ta přijela hned a já jim stručně pověděla, co se stalo. Za chvilku tam byla nejen výjezdovka, ale i kriminálka. Když se vyptali na to nejdůležitější, dovolili mi zavolat manžela, který byl minutu od nás. Pak usoudili, že nejnutnější informace už mají a já bych měla navštívit nemocnici. Takže jsme já a můj manžel jeli v noci na Bulovku, abychom zjistili, jestli mi není něco vážného.

Policajtům jsem řekla, co jsem věděla, nic jsem nezamlžila, ale stejně toho bylo málo. V podezření byla rodina vrátného, konkrétně jeho syn se svými kumpány, ale nevím, jak to dopadlo, protože k soudu mě nikdy nikdo nevolal a policie mě předvolala k doplňujícímu výslechu pouze dvakrát.

"Co tam tedy ukradli?" nedozvěděla se zatím Mája.

"No jo, já zapomněla. Ukradli prý hodně telefonních karet, jízdenek, ale hlavně si naložili drahé cigarety, a proto tam museli s dodávkou. Jak se ukázalo, firma si sklad tohoto zboží teprve zajížděla. Policie jim hned vytkla, že je to téměř nelegální, a slyšela jsem, že to neměli zajištěné z žádného hlediska.