Je vhodné, aby zdravotně handikepovaný pomáhal s léčením jiným lidem?

Co víme o těch, kteří nám pomáhají? Někteří jsou báječní laskaví lidé, za které bychom dali ruku do ohně, ale zdaleka to tak nebývá pokaždé. Lékař v bílém plášti je pro nás někdo, kdo se těší respektu a většina lidí je poslouchá, protože očekává, že ve zdravotním personálu jsou lidé kvalifikovaní. Co když kvalifikovaní jsou, ale nemají zájem o Vaše léčení, nebo nemají zrovna dobrý den a vozí se po pacientech podobně jako náladová učitelka, která se za blbý den mstí svým žákům. 

Osobně jsem zažila ve zdravotnictví hromady kurziozních až šílených selhání zdravotního personálu. Neodsuzuji je, jen konstatuji. Sama také nejsem v nejlepší kondici, takže ostatní lidi omlouvám z jejich přehmatů, ale některé stojí za vyjmenování.  Co si tak namátkově pamatuji, stalo se mi:

Narodila jsem se s rozštěpem měkkého patra, naštěstí si nepamatuji většinu zážitku s tím spojených. Když mě ve 3 letech operovali, zvládli to. Tehdy se teprve učili tyto operace provádět. Vzpomínky na další a další lékařské kontroly mám velmi nepříjemné. Trauma ze zubařů a lékařů jsem nechtěně přenesla na svou dceru.

Když byla těhotná a myslela jsem si, že jsem těhotná, tvrdili že to není pravda.

Když jindy tvrdili, že jsem těhotná a vystrašili mě mimoděložným těhotenstvím, nebyla to pravda.

Později se domnívali, že mám jednu kost navíc, která je přirostlá na mém žebru a ta kost je špičatá a míří na srdce, což by mi mohlo způsobit problém při autonehodě.  Neprokázáno.

Dále jsem měla velmi rychle umřít na problém se slinivkou. Neprokázáno, dalších 20 let žiju.

Tvrdili mi, že budu mít okolo padesátky endoprotézu kyčle ale ještě před tím bolesti a problémy. Nic takového se nestalo, nemám s tou kyčlí vůbec žádné problémy. Přesto jsem se na operaci v mládí připravovala, protože mi jí doporučili. Nakonec jsem se rozhodla zákrok nepodstoupit, což se ukázalo jako správná volba. 

Podezřejní z tetanu. Neprokázáno.

Při kontrole u doktrora mi lékař začal tvrdit, že mě musí zhypnotizovat a chtěl, abych ležela bez podprsenky. Zíral mi do očí, zatímco jsem ležela na lehátku. Když jsem nepodlehla síle jeho myšlenky, našval se a šek napsat recept. Později se oběsil. 

Jednou jsem ráno v 7.30 přišla k zubařce, kam jsem byla objednaná. Během deseti minut se ze střízlivé osoby stala totálně ožralá žena, která nebyla schopná stát, ale odvážně nasazovala vrták do zubařské vrtačky. V tu chvíli jsem byla nucena zdrhnout.  Doufám, že šla na léčení, protože s tím měla opakované problémy. Během chvilky do sebe hodila pár panáků lékařského lihu, nebo měla poblíž nějakou jinou lihovinu, která páchla jako čistý špiritus. 

Při operaci žlučníku na Bulovce v Praze, zažila jsem překvapeních hned několik, protože kolegyni z pokoje uřízli málem špatné prso. Další kolegyně z pokoje se hodiny po operaci dávila kvůli hadičce v krku, což jí značně vyčerpávalo, ale nebyl nikdo, koho by to zajímalo. Protože byla krátce po operaci žlučníku, každý dávivý pohyb jí způsoboval velké bolesti a měla hadičku zbytečně, jak se později ukázalo. Přestože jsem byla také po operaci, nebylo možné zavolat pomoc, protože v pokoji tehdy nebylo nic na přivolání personálu. Ač to zní neuvěřitelně, stalo se to.  I já sama měla problémy.  Do břicha jsem měla zavedenou hadičku pro odvod tekutin, ale na konci hadičky byla místo nádoby přivázaná operační rukavice. Ta samozřejmě nedržela, takže když jsem se ploužila na záchod, za mnou zůstávala krvavá stopa po celé chodbě i na WC. Nemohla jsem najít personál, raději jsem krev uklízela sama, aby na ní někdo neuklouzl a nějaký pacient to neodnesl. 

Jednou jedinkrát se stalo, že si dcera postěžovala na bolesti břicha, nebylo jí celkově dobře a pro jistotu jsem tenkrát jela večer na pohotovost. Dětské oddělení řídil jistý primář a zrovna měl službu. Za chvíli nás vpustili do budovy a pozval nás do malé místnosti s počítačem a lehátkem nebo postelí. Byl pohledný, ale nepůsobil zrovna přátelsky, spíš byl ve špatném rozpoložení. Dcera měla vyjmenovat co jedla a při té příležitosti vyšlo najevo, že asi měsíc nejí moc maso. To je pravda, několikrát si nevzala maso, protože měla vegetariánské tendence kvůli zabíjení zvířat. Nic jsem jí nevnucovala, měla jsem tušení, že toto období ji nepoškodí a nebude možná trvat dlouho. Doktor, jakmile uslyšel, že si dcera něco určuje, nebo já jsem jí to nezakázala, obořil se na mě, že si ona nemá co vymýšlet a nemělo by jí to projít, protože takovýhle lidi když jsou velký, pak střílejí spolužáky v americe na univerzitách. Tím své poučování ukončil a my jsme odešly, protože žádné zdravotní problémy u dcery nebyly zalezeny.  To bylo velké překvapení i pro dceru, protože ona rozhodně není typ, který by drze reagoval na lékaře. To bylo její první významnější setkání s lékařem jiným, než byla její dětská lékařka. Primáře časem vyhodili, ale kdybych ho potkala, řekla bych mu, že moje dcera zatím žádnou školu nevystřílela a že by udělal lépe, kdyby mlčel.  

Když zemřela matka na chodbě nemocnice v Neratovicích. lékařský personál zatloukal, že v nemocnici vůbec byla. Dozvěděli jsme se, že zemřela, ale nezjistili jsme, jak se zbavili její mrtvoly. Tvrdili, že u nich nebyla, nemají s tím nic společného a měli jsme z nemocnice raději už odejít a nezdržovat. Tohle jednání mě už trochu nadzvedlo a požádala jsem dceru, aby mi podržela kabelku a bundu. Dcera se lekla, že chci mladé slečně v recepci nemocnice dát přes hubu, ale to jsem neudělala, jen jsem prohlásila, ať matku nějak najdou, nebo udělám bugr. Po této hrozbě přišel primář a omluvil se. Přiznal, že matka zemřela na chodbě dříve, než jí oficiálně přijali a pomohl najít její mrtvé tělo, které leželo na patologii v jiiném městě. Tam už to šlo celkem snadno. Přijeli jsme v pátek těsně po poledni. Patologii nám zavřeli před nosem, ale šla jsem bušit na okénko, zatímco z klimatizace se na vchodové dveře valil pach mrtvol, ve kterém se nadalo stát. Uprosila jsem je, aby mi vydali potřebný úmrtní list, i když jejich pracovní doba skončila před 3 minutami. Byli velmi vstřícní, papír mi vydali a mohli jsme jít zařídit pohřeb. Mám jenom já takové zážitky, nebo je to naprosto běžné?

Mohla bych psát další minipříběhy, ale pro ilustraci to stačí. Kde je chyba? Chceme od doktorů a sester příliš? Když upadne těsto v pekárně a vyválí se na zemi, mělo by se vyhodit, ale není to žádná velká škoda ani věda. Když udělá chybu lékař nebo setra, protože je roztržitá, nebo má blbou náladu a nemá zájem sloužit lidem, tak co s tím? Měly by existovat nějaké motivační testy, které by ukázaly, komu na pacientech záleží, nebo něco podobného? Co kdyby těmi testy prošel jen málokdo a nebyl by personál, který by péči o obyvatelstvo zvládnul? Jaké máte zkušenosti vy? 

Obrázek vytvořen umělou inteligencí na stránce Crayon.