Košík
0
0,00 Kč
Nekromancie a riziko falešného kontaktu. Vyvolávání duchů. Tušení mrtvého v naší blízkosti.
01.07.2024
Nekromancie (z řeckého νεκρομαντία, nekromantía, ze slov νεκρός – nekrós – mrtvý a μαντεία – manteia – věštění) je forma magické evokace. Jde o cílené vyvolání duše zemřelého se záměrem získat od něj nějakou informaci, případně duchovní ochranu.
V dobách, kdy lidé ještě chodili naškrobení a velmi se nudili, protože neměli internet, mobily, počítačové hry a filmy, podstatně více četli a pak diskutovali. Rádi si vyprávěli strašidelné věci a také se snažili spojit s tak zvaným záhrobím. Lidé po celou dobu moderních dějin vyzvídali, nebo se pokoušeli vyzvídat, jaké to je po smrti a také často chtěli nějaké osobní informace od zemřelých.
Dnes již není módní záležitostí vyvolávat duchy s přáteli, ani lidé nechodí do spiritistických kroužků, protože se dívají na horory a nejsou až tak lační po těchto zážitcích. Přesto se dále děje mnoho událostí, které mohou být velmi matoucí, možná i strašidelné.
Jak uvedl v září 2023 Náboženský infoservis, z nedávno publikovaných výsledků ve Spojených státech vyplynulo, že více než polovina (53 %) dospělých Američanů tvrdí, že je někdy navštívil mrtvý člen rodiny
ve snu (46 %) nebo i v jiné formě (31 %). Ve výzkumu 34 % respondentů uvedlo, že posledních 12 měsících "pocítilo přítomnost" mrtvého příbuzného, 28 % vyprávělo zemřelému příbuznému o svém životě, přibližně šestina Američanů se setkala s tím, že s nimi mrtvý člen rodiny komunikoval. Celkem 44 % dospělých Američanů uvádí, že v uplynulém roce mělo alespoň jednu z těchto tří zkušeností – častěji ženy (53 %) než muži (35 %). /výňatek z wikipedie/
Co je k tomu možné napsat?
Z duchovního světa není možné podávat zprávy, protože by to mělo vliv na náš život zde a naší roli, kterou zde máme a se kterou jsme souhlasili. Ti, kteří zemřeli, dostávají se po smrti těla do oblasti, ze které se nesmějí vrátit zpátky do těla. V případě, že někdo umírající má zážitek smrti, neprošel ještě skutečnou smrtí, pouze stavem předcházejícím smrt. V tomto stavu se naplňují jeho očekávání. Očekávání většinou úzce souvisí s kulturou, ve které člověk vyrostl. Něco jiného čeká školený budhistický mnich, něco jiného vyděšená hříšnice z kostela, něco jiného ateista, který je vůči duchovním představám třeba uzavřený. Ale ani ateista není bez vlivu toho, co za život zažil. I takový člověk podléhá nějakým očekáváním, o kterých třeba vůbec neví a promítnou se mu během tohoto zážitku.
Protože se v předsmrtném stavu odehrává naše očekávání, není a nebylo možné a povolené, aby do této situace zasahovaly bytosti, které zde zemřely a měly by chuť podávat svědectví o svém zážitku. Už nyní tím, že lidé slyšeli o vidění světelného tunelu, jsou očekávání mnoha a mnoha lidí spojená s tímto tunelem.
Kdybychom byli informováni různými duchy, kterým věříme, o tom, co se děje po smrti, vznikl by celkem chaos, protože každý duch má své poslání, umístění, prožitý život a vyhodnocení při posledním soudu. Kdybychom se nechali ovlivňovat vším, co by kdo ze záhrobního života přinesl, náš život zde by postrádal svůj smysl. Tento smysl totiž spočívá i v tom, že projdeme tímto životem bez ovlivňování tím, jestli existuje po smrti to či ono a co přesně se tam děje. Zde jsme proto, abychom si vybírali mezi dobrým a zlým, zobrazovali následky svých voleb a získali poučení o těchto věcech bez toho, aby nám to z vnějšku nějak vysvětlovali, dále nás ovlivňovali, nebo dokonce oblbovali. Přesto bylo dovoleno, aby různé projevy z duchovního světa pronikaly a my jsme věděli, že existuje něco víc, než je tento život. Máme tedy naději, že něco dalšího existuje, ale nemáme návody, jak postupovat. Existují i návody jak postupovat, například v "V Tibetské knize mrtvých", ale tuto četbu většina lidí nezná a nevyhledává. Kdysi jsem tuto knihu četla a smysl mi z mé aktuální pozice stejně nedávala. Nevím, jak bych ji vnímala dnes, ale nemám potřebu to zkoumat.
Představte si, kdyby bylo možné normálně komunikovat s mrtvými. I zde, v našem prostoru, kde se vídáme, se naprosto všude běžně lže a není proti tomu skoro žádná obrana. Kdyby se nám tu objevovaly nějaké nebeské nebo pekelné celebrity a vyprávěli nám to či ono, všechno by bylo úplně jinak. Musíme se tedy během našeho života bez kontaktu se zemřelými obejít a je potřeba počkat, až tento život budeme mít za sebou.
Proto, jestli se někdo uchyluje k vyvolávání ducha někoho blízkého, riskuje situaci, že se mu někdo rád na takové volání ozve. Nebude to však dotyčná osoba. V případě, že duch, který se dostaví a má potřebné informace, které se zdají být důkazem - jde pouze o falešné předstírání. Negativní duchové z nás dokáží vyčíst spousty potřebných informací pro své triky. Z jejich pozice znají hodně záležitostí k tomu, aby nás to zmátlo.
Netvrdím, že ti, co zde zemřeli a odešli, nemohou být někdy přítomni. Asi leckdy mohou, ale nesmí Vám dát přímé důkazy o ničem. Také mívám někdy tušení a pocity, že se mnou vstupují do nějakých interakcí. V mém případě nejčastěji ve snu. Někdy mívám pocit, že se o mně a mou dceru zajímá moje matka, která již pár let nežije mezi námi.
Obrázek od kreslíře jménem Shawen Coss