O negativních silách - 7.část O duchovní válce, létajících dronech, které bojují za negativní stranu velmi účinným způsobem. Ukázka z knihy Panika před úsvitem.

V této duchovní bitvě je mnoho používaných zbraní a mnoho bytostí mezi námi má negativní funkci nebo misi. Jako příklad uvedu své dvě tetičky, které fungují trochu jako výzvědné drony a nesbírají jen informace, sbírají i energie. Zdá se to směšné. Jak by mohla být taková tetička fyzickou nebo duchovní zbraní? Když mě tetička začne vytáčet, bzučím jak transformátor, protože to funguje podobně asi jako transformátor - kdy já jsem jedna cívka a ona druhá, s jiným výstupem elektrického proudu. Nejsem elektrikář, možná to není vhodné přirovnání, možná se pletu, ale cítím to dost podobně. Když se nechám vtáhnout do jejích provokací a dám do toho konečně své emoce, tetička se mými energiemi nakrmí, stáhne si ty energie k sobě a pak je spokojená. Spokojené jsou také entity, které jsou s ní spojené a které především pasou po těchto energiích.

Obě dvě tetičky dokázaly posledních přibližně 55 let kroužit aktivně ve svém teritoriu. Jedna z nich objížděla hlavně hřbitovy, kostely a pohřby v nejmenovaném okrese v oblasti jižní Moravy. Svými kecy otravovala hodně lidí, a když potkala stejnou bytost, jako je ona sama, vyměnila informace strategického významu. Co jsou ty informace? Například obyčejné drby.

Při drbání se ona nestaví do pozice, já jsem blbá, tomu já nerozumím a raději se tomu vyhýbám. Nasajou – nakopírují si informace od jiných dronů v okrese, aby byly informované, kdo se rozvádí, kdo chlastá, kdo je nějaká ta divná kurva… aby mohly kolektivně házet rýpavé poznámky, aby se mohly blbě dívat, až dotyčná osoba půjde třeba pro rohlíky. Rády si přisadí, rády se pohoršují, rády se informují. Když takové drony zrovna operují v baráku nebo na ulici, člověk raději ani nechce jít ven. Tím samozřejmě neříkám, že jsou takové všechny dámy a paní ve starším věku. Některé v tom naštěstí nejedou.

Jeden takový dron létal u nás v baráku, když jsem ještě bydlela v činžáku v Holešovicích. Dron se lačně schovával za vchodovými dveřmi, nic netušící lidé vstoupili do domu a hned byli ze zálohy překvapeni. Cesta k výtahu zabrala několik desítek vteřin a pak bylo nutné čekat na výtah, což tento útočný dron vždy aktivně a chytře využíval. Někdy dron čekal u popelnic, které byly zamčené v jedné temné místnosti baráku. V těchto situacích se nedalo zdrhnout. Když se člověk snažil této bábě utéct a zavřít před ní dveře svého bytu, někdy odvážně a rozhodně strkala nohu v pantoflích mezi dveře. A zase ta naše slušnost. Kolik z nás si dovolí těmi dveřmi nakonec třísknout, aby si dron příště tolik nedovoloval? Nikdy jsem jí dveře nepřibouchla, ale byla bych ráda, kdyby zmizela jako pára nad hrncem. Ona ale nikdy nezmizela.

Jednou jsem dron sledovala kukátkem skrz dveře a bylo vidět, že se v domě orientuje podle zvuku. Bába-dron polétávala u výtahu, ten byl otevřený a tím pádem zablokovaný, aby bába okamžitě mohla reagovat, když zaslechla nějaké zvuky v domě. Když tedy někdo přišel do přízemí, a čekal na výtah, ona překvapivě přijela a hned byla na něco zvědavá a něco potřebovala komentovat. Když se někdo potřeboval dostat dolů a ona podle zvuků odhadla, kam by měla jet, přifrčela výtahem nahoru za ním, aby mohla zapřádat hovory. Možná by jí vyhovovalo dělat obsluhu výtahu pro všechny nájemníky, do hotelu by jí kvůli této práci asi nevzali. Zejména období, kdy po baráku chodila v punčocháčích a zapomínala si vzít sukni nebo kalhoty, bylo celkově náročnější.

Plížili jsme se po chodbách jako za války, já se často vracela i do bytu, abych ji nemusela potkat, protože jsem ji na chodbách vytušila. Nejlepší šance na průchod domem byly okamžiky, když baba odchytla někoho jiného, kdo se nedokázal jejího obtěžování zbavit. V ten moment se dalo rychle proběhnout okolo a hezky nahlas pozdravit. Baba se většinou stihla jen nadechnout, ale nestihla nic vymyslet, aby mě také vtáhla do hry. Vše muselo proběhnout rychle. Celkově vzato, děsila nás v jednom domě zhruba 30 dospělých lidí plus nějaké ty děti. Nevšimla jsem si, že by se jí někdo uměl zbavit a dokázal ji rychle setřást.

Moje druhá tetka operuje po celou tu dobu hlavně v Praze, kde je báječně vysoký počet obyvatel. Obě dvě tetičky potkaly statisíce lidí a oslovily možná tisíce spoluobčanů ročně, hlavně ta pražská tetička. Obě dotírají, nemají ostych začít obtěžovat většinu lidí okolo, ať už jsou to známí nebo úplně cizí. Pražská teta donedávna často navštěvovala knihovnu kvůli internetu, několikrát týdně fitko, plavečák, několik církevních spolků, jídelny pro důchodce, kam chodí jíst, asi nějakou charitu, obchody se slevami, dále ráda chodí do "outůčka" k telefonnímu guruovi či co… Ti guruové ji už také musí nesnášet, ale naštěstí, nebo naneštěstí, ona může ty pobočky střídat a potěšit vždycky někoho jiného, nového. Jakmile narazí na hodnýho ochotnýho člověka, určitě ráda zajde zas a znova, až se z toho ochotného člověka stane něco mlčícího. Tato tetička v rámci velkého města operuje jinak, je to jiný typ dronu, s jiným programem.

Osobně se domnívám, že ona miluje stanice hromadné dopravy, protože člověk před ní nemá kam utéct. Možná tramvajové stanice jsou úplně nejlepší, protože často jde jen o malý proužek asfaltu, ze kterého opravdu není kam uhnout, maximálně pod automobily. Dovedu si barvitě představit situace, kdy teta postává ve fitku, sleduje, kam by asi tak šla a mezitím pouští jiné sportovce k různým strojům na cvičení. Pak si položí ručník na místo, kde to bude někoho znervózňovat, ale ona ráda ten ručník odstraní pryč a ještě se omluví, že zdržovala. Přitom se jich trochu poptá, jak to ona má dělat s tím nářadím, a co by jí tak poradili. Prostě to stále dělá, cíleně navazuje hovory všude a pořád a nemůže se od těch lidí odtrhnout.

Myslím si, že když si teta kupovala svou roční permanentku do fitka, určitě z ní personál radost neměl, protože už ji nutně znal. Možná by ten zaměstnanec rád řekl, že žádné permanentky prostě nemají, ale mají, takže jí to prodat museli. Kolik klientů jim tetička odežene svým obtěžováním, je otázkou. Je to jen má domněnka, třeba tetě křivdím, protože jsem už alergická. Obávám se však, že moc nepřeháním, ani moc nekřivdím.

Když jsme měli v období podnikání s Honzou večerku, často se tam zastavila, obtěžovala prodavačku za pultem klidně i celé hodiny a nahazovala řeči se zákazníky. Ona tam ráda postávala a uhýbala lidem, aby si mohli vytáhnout z chlaďáku plechovku nebo flašku s limonádou. Bylo mi trochu líto i prodavaček, které tam dělaly, protože ji neměly odvahu vykázat, jelikož šlo o tetičku šéfové. A já jsem byla většinou někde úplně jinde, nebo jsem spala, nebo jsem tam raději jakože nebyla. Na to já už nemám nervy, okolo sebe jsem před ní postavila pomyslný plot.

Druhá teta, která operovala především na hřbitovech a po kostelích, ráda si zaplakala. Má sestřenice, tedy její dcera říká, že si to teta zvláštně užívá, jako kdyby pouze při těchto příležitostech mohla řádně povolit uzdu svým slzám. Možná proto existovaly a existují pohřební plačky. Osobně jsem ji při tom neviděla, nevím tedy, jak bych její pláč vnímala. Tahle tetička má také velmi silné narcistické rysy v chování, a to zcela ukázkové.

O Vánocích se sjede u této tetičky celá rodina, přesněji řečeno její dcery a synové, vnučky, zeťáci a snachy… ti všichni dostávají jako vánoční dárky staré haraburdí z baráku, co kde teta vyhrábne. Svým dcerám dá klidně starou halenku, nebo podprsenku, kterou měla léta někde ve skříni, nebo ji i nosila, nebo to někdy od někoho dostala. Jako kdyby byla o 100 let zpátky, kdy každá vyrobená věc měla stále svou hodnotu a atraktivitu, protože všichni chudáci byli v bídě a nějaké předměty navíc prostě nemívali. Pak i starý popelník ze skla měl hodnotu, nepotrhaná halenka měla hodnotu atd. Tohle je však jiný problém, nejde o bídu, nebo je ta bída úplně někde jinde. Všichni dostanou nějaký blbosti a všichni to pokaždé opakovaně nechápou. Tato hra se rok po roce znovu hrála a stejně tam příbuzní znova jezdili, protože jsou přece ty Vánoce. Když všichni zase pěkně přijeli, tímto způsobem si je teta všechny znova namazala na chleba.