Panika před úsvitem - kapitola 4

Mám vylovit Krakeny?

Rozhodnutí činíme na základě svého vnímání situace. Naše pozornost ulpívá pouze na malé části reality, a to není vše. Některé námi pochybně vnímané vjemy vyhodnocujeme špatně, protože nejsou tím, čím se zdají být, a navíc jsou za vším, co vidíme, obrovské prostory neviděného.

Mé úzkosti samozřejmě nemizí a já se už půl roku plácám na místě. Ještě stále si píši deník, protože nemám s kým hovořit o svých myšlenkách. Když se do svého deníku podívám, vidím pouze bláboly, které se mění podle toho, jak se mi právě přeskupila data v hlavě. Připadám si jako počítač, ve kterém probíhá defragmentace. Jenže při defragmentaci se veškerá data seskupují účelně, což přináší zjednodušení a zvýšení výkonu. Můj centrální počítač je víc a víc rozsalátovaný, žádná data se smysluplně neskládají, o efektivitě netřeba vůbec mluvit.

Před pár dny jsem se hodně lekla sama sebe, protože mě napadlo, že už mě nebaví žít. Ztratila jsem veškeré zájmy. Nečtu, nemaluji, nesleduji nové filmy. Téměř se nesměji, humor někam zmizel. Občas něco veselého lehce zaregistruji, ale pramálo se čímkoli nechám pobavit. Jen procházky v přírodě mi zůstaly, ale i to kochání ztratilo na intenzitě. Začíná mi být jedno, jestli ještě někdy uvidím přelévající se masy vody při přílivu. Jestli znova uvidím palmy, hory nebo třeba ledovce. Mám pocit, že kvůli těmto hezkým vjemům a příjemným okamžikům nemá smysl prožívat to ostatní. Udělám-li bilanci pomocí srovnávacího seznamu pozitiv a negativ, řekla bych, že se to nevyplatí. Lekla jsem se toho. Nezačala jsem uvažovat o sebevraždě, jen jsem se trochu začala bát toho, že jsem ztratila vůli a chuť k životu a že by to mohl být nezvratný stav.

Když mě něco nezajímá, tak to neprovozuji. Takovou už mám povahu. Chtěla bych, aby mě život zajímal a provozovala jsem ho dál. Přeji si mít zase radost z vůně čerstvě rozkrytého kompostu, z pohledu na hvězdy a z nalezení krásné houby. Chci někde najít zázemí a dožít svůj život, aniž bych já sama zkrátila délku svých dnů. Vnímám to jako povinnost, ale začínám v duši cítit těžký nezájem. Toto není dobrý život, nemusím na něm nijak lpět, protože každá radost je vyvážena mnoha bolestmi, které nemusím mít třeba ani já, stačí když je vidím.

V okamžiku, kdy mi došlo, že už mě nebaví se tady pachtit, napadla mě jediná věc, totiž vyhledat odbornou pomoc. Nemyslete si, že hned běžím k doktorovi, i k tomu psychiatrovi mě dohnala situace. Tento stav mě však leká, protože sebevraždy nejsou v pořádku a nezájem o život je podle mého názoru dobrý důvod k hlubšímu zamyšlení. Už na to nestačím sama, protože mé myšlení mě není schopné k ničemu dovést. Třeba se pletu, ale zpětná vazba od někoho jiného mi pravděpodobně může pomoci.

Především musím s někým probrat svůj rozvod. Rozvádět se a nevědět proč je opravdu divné, zejména když jsem to já, kdo to k rozvodu dohnal. Kdysi mi říkali, že jsem inteligentní. Moc se mi to nezdá, nic tomu nenapovídá. Stále mlátím jen prázdnou slámu, tahám nahoru balvan jak Sisyfos, ale nikam to nevede. Zdá se, že toho budu muset hodně přehodnotit a já se pro tentokrát pokusím vsadit na autority.

Přijela jsem tedy do Prahy, řekla jsem manželovi o svém plánu navštívit manželskou poradnu a on s tím souhlasil. Prý je ochoten se také zapojit. Hledá si sice za mě náhradu, ale nemůžu se divit, protože už půl roku jsem pryč. Říká také, že zatím prý o mě stojí, moc se mi ale nelíbí způsob, jakým se vyjádřil, i když na to má právo. Naše rozhovory jsou přátelské, ale bezpečně cítím, že nejsem zralá na návrat. Nejde to, jen nevím, proč je tu tak mocný blok. Mám ho ráda, ale přede mnou je velká překážka. Je mohutná třeba jako čínská zeď. Ba ne. To je ještě moc malé a zemské. Je tu blok veliký jak Mléčná dráha. Ta je pro mě také obrovská, přitom nepochopitelná či neviditelná. Vůbec netuším, proč se nelze vrátit, ale není to prostě možné.

Nejdříve jsem vyhledala na internetu nejbližší manželskou poradnu a pak jsem si trochu prohlížela své věci. Bylo příjemné být zase doma, u svého stolu, obklopená vším, co tvořilo můj domov. Už dlouho se cítím z domova doslova katapultovaná. Vykořeněná není správné slovo, protože kořeny zde mám, ale jsem z nich odervaná jakousi odstředivou silou. Kořeny jako by zůstaly zde, ale mě to urvalo a poslalo na oběžnou dráhu. Dneska mám samé vesmírné příměry, doslova kosmické. Neměla bych si přečíst kosmické písně? Není v těch mých myšlenkách nějaké vodítko? Na chvilku mi to připadá úsměvné, ale co když ty kosmické příměry souvisí s osudem, nebo posláním, nebo karmou? To je ten důvod, proč se můj život dostal do víru, který mě někam unáší?

Přemýšlím, co v manželské poradně řeknu, a tak záměrně rozjímám dál. Mám ráda náš domov. Své knihy, květiny, vlastní obrázky, propisky, bloky, povlečení… Je mi doma příjemně, ale nepříjemné je mi být vedle manžela. Proč ale? Jako s člověkem je mi s ním fajn, nemůže být ale mým manželem. Něco vlastně vím. Je to skvělý kámoš, špatně ale snáším jeho doteky. Prostě už to nejde a v tom je to zašmodrchané. Mohla bych s ním žít třeba jako s bratrem či kamarádem? Snad mi pomohou dotazy někoho jiného, protože já nevím, jak se k pravdě dobrat.

Konzultaci v poradně jsem domluvila za dva dny. Obložila jsem se knihami, dala si nohy na stůl a pročítala vše, co by mi mohlo vysvětlit příčiny odosobnění. Moc mi to se mnou dohromady nejde. Nenašla jsem dost informací, zatím to však vypadá na potlačování problémů nebo zakopání hrůzných či bolestivých vzpomínek. Dívám se na naši lednici, kterou jsem hladila, když jsem byla začátečník v úzkostných panikách. Dnes už nemám potřebu ji hladit. No vida, posun. Ještě pár let a budu zase normální.

Poradna je přímo v naší ulici. Čekárna je zaplněna podivně hutným zelenohnědým světlem, které se jen těžko dere malým oknem, vedoucím do dvora. Jediná květina na parapetu lační po slunečních paprscích, její vybledlé poloprůsvitné listy se zoufale lepí na sklo, aby z toho chabého světla získaly co nejvíc. Chuděra. Je to sice stínomilný filodendron houslový, který normálně roste někde v šerém podrostu pralesů, ale takhle zoufalé podmínky nečekal snad ani ve snu.

Interiér je celkově příjemný. Vkusný a pohodlný starší nábytek, nic, co by připomínalo psychiatrii. Je to tu opravdu rodinné, skoro jako v obýváku. Ještě nikdy jsem neviděla tak zvukotěsné, silně vytapecírované dveře jako jsou zde. Že by za těmi dveřmi bývaly hlasité hádky bojujících manželských párů? Možná. Čekám na svoje "pojďte dál", protože vše jsem si už prohlédla.

Dveře se otevírají, pomalu z nich vychází starší, asi šedesátiletý pán. Má na sobě kabát, šálu si jen ledabyle přehodil okolo krku. Za ním je žena, ke které jsem nejspíš objednaná, protože ta na sobě žádný kabát nemá, ani nic podobného v rukách nedrží. Teď už se spolu loučí ve dveřích, pán spěšně odchází. Paní se mě ptá na mé jméno a poté, co se ujistila, že jsem to já, prosí ještě o chviličku strpení. Vypadá sympaticky.

Snažím se zatím odhadnout, kolik hodin denně sem svítí slunce. To je taková má úchylka – sledovat podobné jevy. Okno je na východ, ranní slunce sem nepronikne kvůli protějšímu domu. Myslím, že paprsky mají šanci mezi devátou a desátou. Je leden, od jara do podzimu bude i ta troška slunce zacloněna mohutným jasanem, který je nyní holý. Dívám se z okna, jak velká výseč nebe mezi střechami domů zůstává, ale vrznutí dveří přerušilo mé zkoumání oblohy.

Jdu do ordinace, nebo jak se to tady jmenuje, a napadá mě zase, že nejspíš matu svým zjevem. Působím asi klidně a vyrovnaně, pravděpodobně budu hovořit plynně a zdvořile. Pozná, že můj klid je pouhým sebeovládáním? Kdoví jestli mi bude věřit, že mám akutní pocit blížícího se zhroucení. Potřebuji od ní pomoc. Potřebuji jeden pevný bod, kterého se chytím, a od něj budu odvozovat další a další. Prosím Bože, jen ať mi dá alespoň jeden pevný bod.

Ona dáma prý není doktorka, je to psycholožka. Je jí odhadem asi padesát a necítím se v její přítomnosti nijak špatně. Po několika úvodních formalitách se mě ptá, co mě přivádí. Její tvář je příjemně hezká a nepřikrášlená. Trošku delší vlasy má sepnuté takovou tou rychlosponou, která dobře drží prameny vlasů. Na krku vidím měděný šperk, který není nijak nápadný, a myslím, že se k ní opravdu hodí. Nevidím detaily přívěsku, na dálku tvarem připomíná slunce se zeleným středem. Hnědě žíhaná halenka na ní vypadá dobře. Kalhoty má volné, jejich kaštanová barva ladí se žíháním halenky.

Představuji si, že má ráda přírodu, dřevo, knihy, pohodlí a svoji skromnost. Řekla bych, že je se sebou vyrovnaná. Napadne mě to jen u málokoho, ale u ní bych věřila tomu, že se snaží pěstovat moudrost, provozuje meditaci nebo obojí dohromady. Hned mi naskočila představa, že večer sedává v pohodlném ušáku u lampičky a je ochotná rozjímat nad básněmi, stejně jako pročítat nudné statistiky.

Mohla by mít ráda čaj a víno. S marmeládami se asi ani přes lásku k přírodě nepatlá. Nevím, proč jsem si o ní vytvořila takový obraz, možná mi jen někoho připomíná. Také nevím, proč mě napadly ty marmelády, k ní by mi seděl spíše med. Ruku má položenou na svém pracovním stole, jednoznačně je to její zateplený kouteček. Vzpomněla jsem si, že naposledy jsem viděla ženský pracovní stůl u nás v kanceláři. Jedna kolegyně měla nad stolem korkovou nástěnku plnou mužských hereckých idolů. Byli tam všichni fešáci, svalouši a zachránci světa z amerických filmů. Bylo by komické, vidět podobnou nástěnku zde.

Začínám vyprávět, co mě přivedlo až sem. Zeptala se mě na zdravotní problémy předtím, a tak mechanicky mluvím o posledním roce a prodělaných chorobách v nedávné minulosti. O operaci žlučníku, o imunitě, ochrnutí, ohluchnutí, o záhadných a nečekaných panických úzkostech, jejichž zdroj jsem doposud nenalezla, ačkoliv jsem se snažila. Zajímá ji mé spaní a chce vědět více o mých hororových snech. Vyprávím jí svůj poslední, shodou okolností právě o manželovi.

"Má podle vás manžel dvojí tvář?" ptá se hned poté, co jsem jí kousek toho zmatku ze snu vylíčila.

"Nemyslím si. Nikdy mě nenapadlo, že by se přetvařoval nebo měl dvojí tvář," říkám po krátké úvaze.

"V tom snu je na jednu stranu v pohodě, velice příjemný, tak jak ho znáte. Pak se choval jako někdo jiný. Byl bezohledný, vysmíval se vám, poškleboval se vám. Ve snu byl bezcitný až krutý a vy jste z toho byla bezradná, bezmocná a zoufalá," shrnuje psycholožka to, co slyšela.

"Proto mi ten sen tak uvízl v hlavě. Protože jsem byla otřesená a opravdu vyděšená. Nemohla jsem ten pocit ze sebe setřást. Ale můj muž je u lidí oblíbený, je příjemný společník. Nesedí mi to k němu. Opravdu nevím."

"Když jste s ním, tak se takhle necítíte? Jako v tom snu?"

Chvilku přemýšlím. Je to divné. Já vlastně takové hluboké prožitky mívám pouze ve snech. Jako by to byl alternativní život. Ve snech se mi dějí hrozné věci a také vše silně prožívám. V reálném životě nic tak hrozného nepociťuji. Tedy až poslední dobou se to nějak zvrtlo. Že bych ve dne měla emoce odpojené, ale když spím a sním, jsem s nimi ve spojení?

"Ne, když jsem s ním, tak se takhle určitě necítím," odpovídám, ale nejsem si momentálně ničím jistá. V hlavě mi zablikalo výstražné světlo. Nevím proč, ale měla bych si tento moment zapamatovat. Myslím tedy tu úvahu o snech a emocích. Snažím se to rychle uložit do paměti, protože mi to přijde důležité, ale jak to uložit? Potřebovala bych poznámkový blok, který nemám. No nic, musím si pamatovat, že emoční trápení prožívám pouze ve snech, v bdělém stavu pouze myslím nebo cítím jen jakousi lítost, případně potěšení.

"Jak byste popsala vztah s vaším novým partnerem?" změnila téma psycholožka, zatímco si něco poznamenala.

"Zatím nevím. Pere se to ve mně," říkám upřímně a stále doufám, že se zde dočkám nějakého vodítka, dobré rady nebo nějakého objasnění.

"Co vás k němu přitahovalo?"

"To asi nejsem schopna přesně říct. Pokusím se vysvětlit, jak k tomu všemu došlo." Jen letmo si uvědomuji, že na takto jednoduché otázky nemám žádnou odpověď.

"Musím to vzít trošku zeširoka. Žili jsme si doma spokojeně, večery jsme trávili u videofilmů nebo jsme šli do kina. Nechtěla jsem děti, vymlouvala jsem se na obtížnost doby, ale možná v tom bylo víc. Měla jsem celá léta gynekologické problémy a mně to vyhovovalo. Nesnažila jsem se je řešit a myslela jsem, že za daného stavu děti mít ani nemohu.

Miluji přírodu a zahradu. Jednu máme a já na ní chtěla postupně stavět dům. Peněz jsme měli relativně dost, po kouskách by to postavit šlo, zejména když by se jednalo o skromný projekt. Manžel ale není ten typ, jemu se nechtělo do ničeho. Nesnášel změny a nikdy mě v tomto smyslu nevyslechl. Ve všem viděl především hromadu problémů.

Podobně negativistický byl, když jsem chtěla svůj malinkatý byt vyměnit za větší. Stejné to bylo, když jsem nebyla v pohodě a začala jsem marodit. Choval se nepříjemně. Nevím proč. Třeba měl o mně starost, ale nedával to najevo. Když mi bylo nejhůř, ještě mi v té krizi svým chováním přitížil. Bála jsem se mu říct, že musím okamžitě do nemocnice, když jsem nedávno ohluchla a ochrnula mi půlka obličeje. Byl jako dítě. V krizi žádná opora. Stále jsme jezdili o víkendech ke tchyni a tchánovi. Na tom také nehodlal nic měnit. Začala jsem mít problémy se sexem."

"Nespala jste s ním?" zeptala se okamžitě ona.

"Spala, ale postupně jsem přestávala mít potřebu," odpovídám také hned, i když ta formulace není asi úplně přesná. Pozorně se na mě dívá, ale dál se na to neptá.

"Jak jsem vám říkala, že jsem začala často marodit, nasbírala jsem hodně zkušeností s jeho nepřiměřenými reakcemi a nejspíš se to na vztahu podepsalo. Po všech těch nemocích jsem měla užívat klidu, tak jsem začala jezdit na zahrádku. Koupila jsem pěknou mobilní buňku upravenou jako chatu. Bylo potřeba ji celou naložit, odvézt a jeřábem posadit na místo. Při té příležitosti jsem se poznala s tím novým chlapem, musela jsem s ním komunikovat ohledně celé té akce s převozem.

Pak došlo k nějakým problémům během transportu, během manipulace byla také poškozena střecha. Pozorovala jsem ten dramatický výjev a všimla jsem si, jak je ten muž coby zaměstnanec ochotný. Zachraňoval, co se dalo, a možná jsem v něm viděla chlapa, jak má být. Silného, neohroženého, akčního, zdvořilého a přitahoval mě fyzicky. V tu chvíli jsem si to neuvědomovala, ale asi jsem ho po očku více sledovala. Když to skončilo a já celou tu akci platila, vzal si na mě telefon kvůli fakturaci. Pak mi napsal esemesku, že mi rád pomůže spravit to, co poškodil. Že prý to umí. Já jsem to hned přijala, protože poničená chata byl aktuální problém a hned se nabídlo řešení co s tím.

No a pak se to rozjelo, sešli jsme se, abychom se dohodli na opravách. Několikrát jsme se viděli, já mu stále vykala, on mně také. Asi jsem se toho bála, prosila jsem i manžela, aby někdy jel se mnou, ale neposlouchal. Řekla jsem mu, že mám asi ctitele a že ten ctitel ani nevěří, že jsem vdaná. Manžel řekl, ať to ten jeřábník spraví, když to rozbil, a pak ať vypadne. Mezitím doma vesele hrál na PlayStationu. Nechová se takhle běžně, bylo to v podstatě neobvyklé chování.

Takže nějakou dobu jsem se v duchu i v srdci bránila, jak jen mi to šlo, ale moc to nešlo. Během pár rozhovorů na sebe ten dotyčný vysypal všechno. Kromě životních karambolů popsal také své touhy, v nichž jsme si doslova notovali. I on toužil po domě a přírodě. Chtěl také tvořit a různě experimentovat, chtěl vybudovat zázemí pro mnohé zájmy. Má rád stejné knihy, líbily se mi jeho názory, zaujal mě myšlenkami atd.

S manželem to bylo najednou nesrovnatelné. Manžel byl jako klidný stojatý rybník, bezpečná voda. Tenhle člověk byl jako tekoucí zurčící řeka, která si prodírá koryto drsnou přírodou. Proto mě to asi nadchlo. Manžel měl všechno zabezpečené, pojištěné, a ještě jednou pojištěné. Tenhle chlap o všechno přišel, nemá nic a tuším, že život s ním je jako jízda v nejistých vodách.

Když jsem s ním nakonec i spala, úžasná změna byla v tom, že jsem neměla sexuální bloky jako s manželem. Možná proto, že mi zatím ničím neublížil. Jenže výčitky byly kruté. Má morálka se stala mým soudcem. Bylo to opravdu silné kafe. Zamilovanost se mnou sice mávala, ale byla silně zahlušena výčitkami. Tady ale předbíhám.

Pak to vzalo rychlý spád, a to z několika příčin. Zjistila jsem, že jsem těhotná s manželem. Podle lékařů mělo být dítě poškozené kvůli práškům, které jsem užívala. V tu samou dobu mě už také drtily neznámé panické úzkosti a já na ně užívala další prášky. Měla jsem tak strašný strach z těhotenství končícího nějakou katastrofou, že jsem zvolila přerušení. Pak už to šlo rychle. Táhlo mě to od manžela pryč a jakési zázemí jsem našla u nového partnera. Uvažovala jsem o tom, že se odstěhuji na chvíli do hor, na chatu rodičů, ale stejně bych tam asi nevydržela a hledala bych cit nebo útočiště u nového přítele. Půl roku se v tom potácím a teď jsem vyhledala vás. To je zhruba všechno." Odvyprávěla jsem to téměř jedním dechem a vůbec netuším, co si asi psycholožka myslí.

Mluvila jsem jakoby nic, ale teď mám co dělat, abych se soustředila na kladené otázky. Ptá se mě ještě na rodiče, a ještě jednou na spánek. Dochází mi najednou, že se mi chce strašně moc spát. Poslední dobou se potřebuji pomocí spánku odpojit často, zejména když s manželem rozebíráme náš vztah. Cítím se vždycky během chvíle úplně vycucnutá. Začínám pozorovat přímý vztah mezi mou potřebou spát a psychickým přetížením. Také mě napadá, že se manžel choval necitlivě, ale jen v tom snu to bylo hodně zjevné, zatímco v běžném životě to tak jasně nevidím.

"Říkáte, že vůbec nevíte, co máte dělat. Pravda je, že váš vztah trval dlouho a takovéto zamilování může přinést smutné rozčarování. Doporučovala bych vám, vzhledem k vaší situaci, abyste nedělala žádné zásadní rozhodnutí teď. Jestli to tedy je na vás. Manžel zatím stále má zájem, tak třeba ještě posečká, než se dáte trochu dohromady. Z toho, co jste mi zde řekla, soudím, že těch problémů máte daleko víc. Že to zdaleka není jen volba mezi dvěma muži.

Celý život špatně spíte, máte hororové, úzkostné sny. Začala jste v posledních letech hodně marodit, celkově jste se začala sypat a těch několik let nepracujete. To vyústilo v úzkosti, které prostě nelze přehlédnout a neřešit. Asi toho budete mít od dětství hodně v sobě, ačkoliv jste tomu nedávala žádnou váhu. Jestli je to možné a nemusíte do práce, tak si udělejte čas pro sebe. Máte možnost někam od všeho odjet a udělat si takovou menší dovolenou? Abyste byla jen se sebou a svými myšlenkami a pocity? Bez mobilů, bez SMS zpráv, bez ovlivňování a bez nátlaku?" zakončila svoji řeč psycholožka.

"Asi ano, mohla bych vzít psa a odjet k našim na chatu v horách. Teď tam rodiče nejsou a já tam jezdím moc ráda, zejména v tomto období."

"Tak to udělejte. Uvažujte sama. Zkuste denní i noční fantazie a pozorujte, kam vás srdce táhne. Na co a na koho myslíte a proč. Třeba sama zjistíte, co a jak. Ale možná to nepůjde a v tom případě vám doporučuji, abyste vyhledala jedno z těch středisek, kde nabízejí skupinovou terapii. Mohlo by vám to pomoci se v lecčem zorientovat a zjistit více o sobě, o lidech a vašich vztazích. Jestli odjedete na pár dní do ústraní, dejte mi vědět a já se zatím sejdu s vaším manželem. Až se vrátíte, tak zavolejte a vrátíme se k tématům, která tu dnes zazněla. Dnes už musíme končit. Chcete se ještě na něco zeptat?"

"Myslím, že ne. Teď mě nic nenapadá. Tedy napadá mě spousta otázek, ale asi nic zásadního. Musím to všechno nějak vstřebat."

"Co například potřebujete vstřebat? Zasáhlo vás něco?"

"Ano. To, že naznačujete, že mám asi víc problémů než jen tento, a také to, že teď nemám nic rozhodovat. Cítím se nekompetentní, nesvéprávná, překvapená. Doporučujete mi terapii, to mě zaráží."

Už raději nic neříkám, opravdu potřebuji nějak vstřebat vše, co jsem slyšela. Čekám na vlastní reakci, ale ta zatím žádná není.

Rozloučily jsme se s tím, že se zhruba za dva týdny ozvu a zatím se budu snažit hledat své odpovědi bez ovlivňování. Jsem totálně grogy. Chtěla jsem o všem přemýšlet, ale nejdřív musím vypnout. Je ještě ráno a já jdu znova spát. Vracím se po našem rozhovoru jako zkouřená a zároveň praštěná pytlem písku po hlavě. Tak strašně moc potřebuji vypnout, zjevně jde o silnou reakci na to vše. Zbývá mi ještě několik minut chůze a odpojím se z tohoto těla, protože to spojení už jen tak tak držím. Kdyby to šlo, spala bych za chůze, ale už jsem skoro doma.

-----

Po dvou týdnech jsem se opět stavila u paní psycholožky. Stručně jsem jí sdělila, že výlet nevyšel. Zajímalo ji to, a tak jsem jen krátce vysvětlila, že jsem se dostala na chatě do potíží s bratrem, který žije ve vedlejší boudě, a pak jsem raději neprodleně odjela. Psycholožka se ještě trošku poptala, ale nakonec mi doporučila, abych někde zahájila terapii, protože takové věci už nejsou záležitostí její manželské poradny. Opět mi dala kontakt na skupinovou terapii a doporučila mi, ať raději neotálím. Tímto jsme naše setkání ukončily, protože já se rozhodla, že ji poslechnu a budu pokračovat někde jinde.

Jak jsem slíbila, neotálela jsem, jenže představa, že příčiny mých problémů je třeba vylovit z hloubky, ta mě zneklidňovala. Nebála jsem se zatím toho, co odhalím, ale celkové doby, jakou to může zabrat, než se k něčemu dostanu, a tím pádem se mi uleví.

Pohovor před skupinovou terapií

Prohlížím si další čekárnu, protože jsem kontaktovala jedno z center, kde je možné navštěvovat skupinovou terapii. Budova se nachází mezi vysokými paneláky, mezi betonovými monstry zůstal dostatek prostoru i na zahradu se školkou a střediskem pro psychoterapii. Obrázky na zdech jsou opět lidová tvořivost, vypadají dost infantilně, ale oproti mým patlaninám jsou úžasné.

Měla bych mít zhruba hodinový rozhovor s člověkem, který vede terapeutickou skupinu. Jde vlastně o přijímací pohovor, což mi přijde samo o sobě směšné. Asi bych měla zaperlit, aby mě přijali, ale já mám nějakou hořkokyselou náladu. Chci tu přijímací zkoušku opravdu složit?

Vybavilo se mi, jak jsem kdysi dávno byla u psychiatra, protože měl napsat posudek, jestli byl můj mladický výstřelek náhodný, nebo jsem antisocialisticky zaměřený člověk, a jsem tím pádem pro ně diagnóza.

Tenkrát jsem seděla u psychiatra ve vysokém křesle potaženém koženkou. Na sobě jsem ten den měla dlouhý kožený kabát. Po zádech mi volně splývaly dlouhé vlasy, a jak jsem se nepokojně vrtěla, vlasy se mi skřípaly mezi koženku křesla a kůži kabátu. Znáte to, kůže na kůži, to je silné spojení. Musela jsem si ty vlasy pořád popotahovat, takže jsem dělala takový pravidelný divný tik.

Doktor se na mě vždycky podíval a pak si něco poznamenal. Jsem si jistá, že neodhalil pravé příčiny mého tiku, mimochodem, on mi připadal vytikaný více než já. Vyšetřením ale zjistil, že jsem za svůj čin zodpovědná a mohu přijmout spravedlivý trest. Poslal mě pak na IQ testy, stále ještě tu byla možnost, že jsem svůj čin spáchala proto, že jsem úplně blbá. Testy IQ mi také nepomohly, ale výsledek mi lékaři tenkrát neprozradili. Bylo to tajné. Musím se smát té debilitě, kterou někdy ukáže systém okolo nás.

Ze dveří vychází mladá slečna, hned za ní jde hodně vysoký muž. Oba jsou mladší než já a mají celkem sympatický zjev. Myslela jsem, že řeknou "pojďte dál", ale místo toho mě směřují do nějaké jiné místnosti hned za rohem.

Mám možnost vidět prostor, kde se skupinovka bude scházet po dobu tří měsíců. Je zde hodně oken s květinami, záclony a spousta stejných křesílek, která jsou téměř po celém obvodu místnosti. Další lidová tvořivost v podobě obrázků a lepených papírových modelů je umístěna na parapetech a na zdech. Koberec jako ve školce, hned vedle dveří je malinká kuchyňka s hrnky, rychlovarnou konvicí a odpadkovým košem. Po pravé straně stojí botník s pantoflemi a věšák na kabáty. Je zde pouze jediný malý stolek, k němu si v té velké místnosti sedáme všichni tři.

Hodně vysoký psycholog má bujné vlasy, ale nezdá se, že by je měl proto, aby si je nervózně čechral rukama. Asi si vzpomene na holiče jen občas. Možná až když do něj manželka hučí, že vypadá jak zdivočelý básník. Kostkovaná flanelová a volná košile se značně uvolněnými manšestráky mu skýtají maximální pohodlí. Zatímco nasávám atmosféru, řekl mi psycholog své jméno a představil mi pomocnou terapeutku, která je prý účastna po celou dobu skupinové terapie a všech skupinových aktivit.

Nic vůči ní necítím. Tak ani tak, možná jsem jen trochu ostražitá. Je mladá, hezká, hnědé vlasy, pěkný obličej, štíhlá figura. Je trochu vláčná a na pohled vypadá unuděně. Dala si nohu přes nohu, vidím, že má pohodlné papuče. Přinesla si čaj v keramickém hrníčku s proužkovanou glazurou v několika pastelových barvách. Všechno je tu takové pastelové. I ti dva terapeuti jsou oděni v pastelových barvách. On je laděn v modrých odstínech, ona v béžové, hnědé a zelené. Jenom já jsem v barvě černé a šedivé, v jiných barvách chodit ani neumím.

A je to tady zas, opět sypu svůj příběh a důvod, proč vyhledávám odbornou pomoc. Protože už to melu poněkolikáté, beru to čím dál stručněji a nejspíš to vypadá ještě více odosobněně, než jak to ve skutečnosti je. Doktor se mě ptá, jaké si do skupiny přinesu téma. Nerozumím. Nenapadlo mě, že bych si měla připravit nějaké téma, které tady budu obhajovat nebo nějak kázat. Co to je za divnou otázku? Vysvětlil mi tedy jednou větou, že každý má svůj problém nějak pojmenovaný a přináší ho do skupiny jako své téma.

"V tom případě moje téma je, že si připadám jak UFOUN," vypadlo ze mě bez rozmyslu.

"No, abych pravdu řekl, připadám si už taky trochu jako ufon," řekl pobaveně doktor, rozmáchl se svýma dlouhýma rukama a říká své závěrečné resumé.

"Skupina začne fungovat za dva týdny, v pondělí 4. dubna v devět hodin ráno. Budete docházet každý den kromě soboty a neděle. Tady je rozpis programu od pondělí do pátku, potom se na to podívejte. Na tom dalším papíře jsou pravidla skupiny, která je záhodno dodržovat.

Budete-li potřebovat neschopenku, obrátíte se na našeho lékaře. Můžete se na něj obrátit i kvůli medikaci, kdybyste potřebovala prášky nebo se objevily nějaké nové problémy. Já jsem vedoucí terapeut. Budu s vámi denně v kontaktu, ale některé hodiny povede tady kolegyně. Tyto materiály si doma pročtěte a za čtrnáct dní na shledanou. Vezměte si s sebou bačkory a svačinu, čaj nebo kafe si tady můžete uvařit. Chtěla byste se ještě na něco zeptat?" zakončil otázkou.

"Ano," vyhrkla jsem, "chtěla bych se zeptat, jestli jsem podle vás zralá na skupinovou terapii." To jsem řekla pěkný blábol, napadlo mě s vteřinovým zpožděním. Kdybych nebyla zralá, asi by mě nepřijal do skupiny.

"A co si myslíte vy?" zeptal se mě nečekaně on a tvářil se přitom docela vážně, téměř přísně. Možná se mi to ale jenom zdá.

"Nevím. Hledala jsem informace na internetu i v knihách, ale stále nevím, v čem mám problém, a také nevím, jaké problémy řeší skupinová terapie," odpovídám už trochu podrážděně, protože si připadám jako blbec, který se navíc někam vtírá, a ještě potřebuje ujištění, že je vítán. Je to až hloupé, přece mě nebudou plácat po rameni a říkat: "No jo, vy jste krásnej šrot, tady jste u nás dobře, my vás tu dáme do kupy."

Oba terapeuti mi podali ruku a já zase mizím. Samozřejmě mi neřekli, jestli jsem v havarijním stavu a jestli jsem u nich ve správném servisu.

Jedu domů, tedy do bytu. Má mysl se brání tomu, aby to nazývala domovem, protože jsem čím dál víc bezdomovcem. Nemohu bydlet s manželem po celou dobu skupinovky. Jedná se o tři měsíce, které musím strávit v Praze, ale s ním bydlet prostě nebudu, potřebuji se uchýlit někam na neutrální půdu. Jednak kvůli sobě a také kvůli němu. Nechci, aby si dělal plané naděje, že dilema skončilo a já jsem zpátky.

Musím se zašít někam, kde budu mít klid a už to mám. Nastěhuji se do boudy na zahradě. Sice občas uvidím rodiče, ale bude to minimálně. To je ono. Bydlet budu na zahradě, intenzivně se pokochám jarem, večer budu přemýšlet u táboráku o hlubších souvislostech. Problémem budou jenom peníze, protože zatím žádné nemám, ale mohla bych zrušit spořící pojistku, prodat pár knih… nějak to prostě zvládnu.

V hlavě mi uvízlo, co dnes říkal ten terapeut. Že záleží jen na mně, kolik si toho ze společného dění ve skupině odnesu, zda vzniklé situace zhodnotím nebo ne. Nevím přesně co, ale pokusím se zhodnotit vše. Sama sebe si představuji, jak aktivní budu, i když zatím nemám ani nejmenší tušení, co se bude dít. Viděla jsem samozřejmě pár filmů s takovými sedánky psychopatů, neurotiků či alkoholiků, jenže teď mi to připadá jen jako kousek filmu a nic víc. Je to stejný rozdíl jako vidět operaci srdce v televizním seriálu z prostředí nemocnice a stav před skutečnou operací vlastního srdce… To se opravdu nedá moc srovnávat. Zdá se, že nemá význam půjčit si nějaký další film nebo se snažit vypátrat něco na netu. Čeká mě tedy hledání souvislostí a uvidím pak třeba tam, kam nyní nemám šanci nahlédnout. Jsem zvědavá, co bude dál, a doufám, že výlov Krakenů nebude mou situaci ještě více zhoršovat.

chcete-li pokračovat ve čtení, můžete kliknout zde