Panika před úsvitem - kapitola 5

O beruškách a ptácích s nemocnými křídly

Jak se žije ptákům a beruškám, když nemají zdravá křídla? Špatně si shánějí potravu, lásku a ještě jim ostatní nadávají. Nakonec i oni sami uznají, že jsou ničemní. Že byla beruška přišlápnuta k zemi tvrdou botou, o tom se moc nemluví. Že pták si rozbil zobák, protože spadl vyčerpáním, to se špatně říká komukoliv.

O zkušenosti se skupinovou terapií bych se ráda rozepsala, je tu však jeden zádrhel. Jde o slib diskrétnosti ohledně všeho a všech ve skupině. Bylo to jedno z pravidel účasti ve skupinové terapii, a protože nechci nikomu ublížit, všechny informace o ostatních účastnících si nechám pro sebe. Tato záležitost však do mého příběhu neoddělitelně patří, takže napíši to, co si myslím, že mohu, a co se přímo vztahuje k mému problému.

Na počátku všeho jsem rodině stručně vysvětlila situaci a pak jsem zahájila přesun do zahradní boudy, kam jsem se nastěhovala ke konci března. Bouda není správné slovo, ve skutečnosti je to klasická stavební buňka o rozměru 6 x 3 metry. Celá buňka je zvenčí obložená dřevem, má vysokou střechu, velké okno, dokonce i jedny funkční zamykací dveře. Měla jsem k dispozici postel, stůl, křesílka, malý díl kuchyňské linky, propanbutanový vařič a dvě skříňky. Hrnky, kastrolek s pánvičkou, polštář s peřinou… prostě vše potřebné jsem měla. Voda byla ve studni a mé milované rostlinstvo bylo všude. Naplánovala jsem si to sice hezky, byla mi tam ale zima, protože kamínka jsem si nestihla pořídit.

Tma přicházela nepříjemně brzo, dlouhé večery jsem opravdu trošku podcenila. Není moc zábavné jen tak si ve tmě přemýšlet dejme tomu pět hodin každý večer. Koukání do svíčky se mi také brzo omrzelo, a to jsem si namlouvala, jak to miluji. V boudě není elektřina, takže ani počítač nepřicházel v úvahu, a číst při svíčkách jsem byla schopná pouze chvíli. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho tam vydržím, trvala jsem ale na svém rozhodnutí zůstat po celou dobu terapie stranou. Nejsem přece žádné máslo, troška nepohodlí mě neodradí a já nebudu své hory myšlenek a pocitů přenášet na své okolí, které tomu stejně nemůže moc rozumět.

Až do soumraku jsem každý den pracovala na zahradě, kochala se příslibem jara, znovu se objevující vůní země a světlem, na které jsem přes zimu zapomněla. Pěkné to všechno bylo, ale stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že je mi dost zima. Vymýšlela jsem si důvody pro táborák už v odpoledních hodinách, také jsem si podezřele často vařila teplé nápoje. Říkala jsem si, že vše bude dobré, že krása nebe a slunce nezradí nikdy, i když nutno dodat, že tohle slunce mi připadalo spíše takové mrazivé a mraky se na můj vkus zbytečně rychle míhaly, hnány studeným větrem.

Sešla jsem se s přítelem, abychom se rozloučili na tři měsíce. Říkal mi, že se zastaví, jakmile to půjde, protože z práce ho posílají na dvouměsíční montáž do jednoho městečka nedaleko Prahy. Měla jsem také naplánováno občas se stavit "doma". Vyprat prádlo, pořádně se vykoupat a popovídat s manželem. Domluvili jsme se, že můžeme třeba zajít na pivo a že nebudeme řešit žádné palčivé problémy minulosti, současnosti ani budoucnosti.

Když jsem šla první den do skupiny, cítila jsem se jako před důležitou zkouškou. Zakoupila jsem nové pantofle a v duši jsem měla velké odhodlání, že se se svými problémy poperu na férovku. Neucuknu před ničím, opakovala jsem si, rozhodnutá nepromarnit šanci získat zpět duševní rovnováhu. Tehdy jsem totiž ještě věřila, že jsem někdy nějakou rovnováhu měla. Že to není pravda, by mě ani ve snu nenapadlo.

Přišla jsem brzo, a protože se ze mě stal vášnivý kuřák, dala jsem si nejdříve cigaretu před vchodem. Do areálu přicházeli nejrůznější slušně vyhlížející lidé. Těžko říct, kdo skončí v našem kolektivu, kdo z nich bude souputníkem na mé cestě. Čtvrt roku je dlouhá doba, jsem zvědavá, jak dalece se s nimi sblížím a zda mi na konci bude líto, že terapie končí, nebo spíše naopak.

A je to tady. Jdu si sednout do oné místnosti, kde je jen spousta křesílek v kruhu, jinak skoro nic. Beru si své pantofle a nenápadně pokukuji, kde mají své osobní věci ostatní. Budoucí spolupacienti mají tašky u svých křesílek. Prima. Zasedací pořádek tu žádný není, takže odvážně a nahlas zdravím a vybírám si takové křeslo, abych neseděla vedle nikoho. Ani nevím proč, snad aby se nestalo, že mi někdo řekne, že mám vypadnout, protože to místo je už obsazené. Ráda bych si sedla tak, abych měla výhled na okna, jenže tam si už sednout nelze, musím být tedy čelem proti zdem, ke světlu zády.

Všichni si uhýbáme pohledy, hrabeme se ve svých taškách, štelujeme si své lahve s dobrou vodou u křesílek, hledáme pohodlné usazení. Všichni nervózně kontrolují mobily. Já se jako obvykle bavím tím, že nasávám atmosféru, koukám na zdravotní stav květin a představuji si, kudy a pod jakým úhlem proniká sluneční světlo do oken. Periferním viděním zachytávám více. Kdo má jakou barvu v obličeji, která z žen před započetím této události navštívila kadeřníka, kdo se snaží ze všech sil ovládat a komu nečiní potíže celkem klidně sedět a čekat.

Telefon jsem už vypnula, žádné esemesky nečekám, a kdybych si s mobilem jen tak hrála, abych si ukrátila tu trapnou chvíli, určitě bych něco blbě zmáčkla a začalo by to pípat, houkat nebo něco podobného. Raději tedy ne.

Křesílka mají dřevěná opěradla. Nehty mé pravé ruky z nervozity projíždí již dávno vyryté drážky od bývalých pacientů. Zaujalo mě to, podívala jsem se na linie vyškrábané ve dřevě. Kolik lidí tady asi sedělo a rylo? Kolik příběhů zde padlo a jaké byly? Do místnosti konečně vcházejí terapeuti.

"Dobrý den," zdraví oba s úsměvem. "My si takhle sedneme mezi vás," říká terapeut svým sympatickým hlasem a hledá příhodné místo, kam by vklínil své křeslo.

Všichni se horlivě snažíme šibovat křesílky tak, abychom zase vytvořili pravidelný kruh. Nikdo nám neřekl, že bychom měli tvořit dokonalý kroužek, ale tak nějak nás to všechny nutí právě tohle udělat. Nikdo nechce trčet dovnitř, raději by se skryl trošku vzadu. Je ale jasné, že právě to by upoutalo nežádoucí pozornost, takže je potřeba chovat se tak, abychom společně udělali dokonalý kroužek.

Vyslechli jsme úvodní slova o pravidlech skupinovky. Měli bychom být diskrétní, a co se zde uvaří, mělo by z ohledů k ostatním zůstat tady. Měli bychom docházet denně, a když se něco stane, máme se včas omluvit a ohlásit naši případnou nepřítomnost. Kromě jiných důvodů je tu i ten, že by mezi námi a někým jiným mohl vzniknout nějaký konflikt, a když nepřijdeme, můžeme ztížit situaci tomu druhému, zatímco on by si právě s námi chtěl spornou záležitost vyjasnit.

Dále, nemělo by docházet k fyzickým útokům. Prý se to zde za ta léta praxe stalo pouze dvakrát a v obou případech došlo k napadení v oné připojené malé kuchyňce. Konkrétně šlo o facky. V jednom případě prý došlo mezi mladou dívkou a starší ženou k přenosu. Paní v dívce viděla svou problematickou dceru, dívka v oné ženě začala vidět svou děsnou matku. Časem se do toho obě tak vžily, že si nafackovaly v kuchyňce během přestávky. V druhém případě šlo prý o žárlivou scénu. Dvě klientky se zahleděly do jednoho klienta, jedna z nich to nevydržela a svou sokyni napadla po zapnutí rychlovarné konvice, protože jí prý přebírala chlapa.

Podáno nám to bylo trošku zábavnou formou a my se také smějeme, lehce doufajíce, že tak husté to snad nebude a nikdo právě nám přes hubu nedá. Nevím, jak se cítí ostatní, ale já z toho moc radost nemám. Znamená to totiž, že skupinové dění budeme dost intenzivně prožívat. Teoreticky je tedy možné, že si během skupinovky přiberu ještě náklad, který doposud netáhnu, a že budu mít ve všem ještě větší maglajz. No, doufám, že ne. Konec konců, sociální interakce ve skupině je to, oč tu běží. Proto jsme zde.

Odevzdáváme podepsaná pravidla hry, vyřizují se další formality, jako jsou kontaktní telefonní čísla, kdyby něco… Přesněji řečeno, kdybychom se prý nějak zhroutili, máme možnost vyhledat fundovanou pomoc v blázinci v Praze Bohnicích. To jsou poslední bubáci, které jsem zaznamenala. Závěť po nás nikdo nechce, a že do toho jdeme na vlastní riziko, to už vyplynulo z těch pravidel hry, co jsme podepisovali.

Úvod je už za námi, čeká nás první denní terapeutické sezení, kterému se krátce říká skupina nebo skupinovka. Máme tu sedět asi dvě hodiny a povídat si.

Já si vzala slovo jako třetí, tvářila jsem se odvážně, ale vůbec si nepamatuji podrobnosti svého monologu. Vím jen, že jsem ze sebe vysypala skoro všechno, protože jsem se naučila rychle servírovat základní data v chronologickém sledu. Vynechala jsem chorobopis a pojala jsem to jako stručný strukturovaný životopis s vyzdvižením hlavních dilemat. Cítila jsem, že pár lidem to moc nesedlo. Nevím, snad těm hodně uzavřeným vadila má brutální otevřenost nebo někoho mrazilo z mého nedostatku citu, když jsem hovořila jakoby bez prožitku.

Zbytek skupiny už mluvil velmi ztěžka, bylo to hodně nesmělé. Někteří dokázali hovořit tak, že je téměř nebylo slyšet. Nejenže mluvili potichu, ale i artikulace byla tak podivně zastřená, že se jejich slova dost špatně poslouchala. Když k tomu přičtu to, že člověk v takovéto tísni formuluje nepřesně, bylo obtížné to celkově dekódovat.

Z některých jsem byla na nervy, když nebyli schopni dostat ze sebe pár vět. Ne že bych jim to vyčítala nebo jimi pohrdala. Něco ve mně se svíjelo, cítila jsem malou dušičku a strach. Asi jsem si říkala, že já jsem prožila tohle a tohle, ale mluvit ještě dokážu. Co asi prožívají oni, když už nelze ani normálně promluvit? Jak to, že se projevují tak zlomeně a že tak děsně kuňkají? Stačilo přece říci málo, dokonce to ani nemuselo být pravdivé. Tím myslím, že nikdo nečekal, že by se dostali k meritu věci, když stačilo, aby se představili a řekli o sobě pár úvodních slov. Nechápala jsem to a podivně mě to rozlaďovalo. Jenže jako vždycky, pletla jsem se. Podle sebe posuzuji tebe, ale není to možné aplikovat vždy. Můj vesmír nebyl jejich vesmír a já jsem věděla kulové o tom, co ostatní opravdu prožívají.

Po denním sezení byla pauza na oběd, pak následovala hodinka relaxace. V rohu místnosti byla složená hromada karimatek, které jsme měli k dispozici i s polštářky. Každý si vzal, co potřeboval, pak jsme se rozmístili po celé ploše koberce

Nejdříve jsme se měli ztišit a co nejpohodlněji natáhnout. Za chvilku k nám terapeutka začala tichým hlasem promlouvat, a to nám mělo pomoci, ponořit se do relaxačního stavu. Někdy použila magnetofon s namluveným programem, ona pak jen tiše seděla bez dalšího zasahování.

Učili jsme se vypnout, ale v tomhle učení jsem byla hodně podprůměrný žák. Když jsem se někdy blížila uvolnění, začalo mě něco lekat. Něco ve mně si prostě nedovolilo ten luxus relaxace. Podařilo se mi dosáhnout relaxačního stavu až za hodně dlouho, a to jen někdy. Někteří z nás se uvolňovali tak důkladně, že během chvíle dokonce usnuli, což ale není relaxace, a já nevím, jak se jim to mohlo podařit.

Bylo mi nepříjemné, že v místnosti je terapeutka, která se na nás asi dívá, zatímco já mám zavřené oči a pokouším se o vypnutí. Nešlo mi to dohromady. Jindy mě zneklidňoval pocit, že nemám situaci pod kontrolou a může se něco stát, zatímco já se snažím vypadnout ze svého těla.

Nečekaně mi naskakovaly pocity nebezpečí, jakási lekavost, ale čeho jsem se lekala, to opravdu nevím. Nejvíc mi to připomínalo situace, kdy třeba usínám a najednou mě něco probere. Adrenalin mi pumpuje v žilách a já silně namáhám sluch, aby rozlišil všechny šelesty v okolí. Srdce se rozbuší a spánek je oddálen minimálně o další půl hodinu, protože tělu trvá dlouho, než se pak zase zklidní. Je prostě ve střehu, i když z neznámého důvodu. Relaxací jsme tedy končívali denní program a já osobně jsem se relaxovat ve skupině nenaučila.

V úterý byl vždycky kreativní den. Přítomna byla jen terapeutka, která pokaždé zadala jiný úkol, a my jsme se ho měli dle své fantazie zhostit. Já se ovšem prvního kreativního dne nezúčastnila, protože mi terapeut dal doporučení k psychologovi, a jak jsem později zjistila, doporučení dostalo více lidí. Přesný smysl toho jsem nepochopila, ale rozhovor s ním byl jiný než obvykle, a kromě rozhovoru jsem byla i testována.

Psycholog byl prošedivělý starší muž s bradkou. Vyptával se mě na rodinu, práci, školu, občas chtěl na něco konkrétního slyšet mé osobní názory. Hodně si toho poznamenával. Když mu to stačilo, začali jsme řešit různé testy. Šlo mi to asi normálně, nakonec vytáhl takové ty flekaté černobílé a barevné karty s obrazy a já měla říkat, co mi to připomíná. Opět jsem to ze sebe chrlila ve velkém stylu, protože mě stále něco napadalo, a když mě pak vybídl, ať zkusím pokračovat, tak jsem jela dál na požádání.

Vzpomínám si, že jsem se s tím moc nepárala. Něco bylo krásné, kožíškovaté, hlaďoučké, někde třeba motýl či přírodní úkaz. Hned nato jsem viděla mrtvá prasátka v krvi, pak zase křídla, démona, masomlýnek, pak zase divné kožíškovaté stroje, mraky na obloze… Mluvila jsem a mluvila, až mě vypnul a naše testování bylo u konce. Výsledky svého vyšetření neznám, také nevím, co lékař usoudil z mých asociací týkajících se karet.

Jednou jsme si o tom vyšetření povídali s Luckou a pár dalšími. U každého se to rozvinulo malinko jiným směrem. Někdo vůbec nebyl schopen ze sebe něco vydolovat, a když třeba ano, neviděl v tom obrazci další jiný význam než ten původní, na kterém se zafixoval. Z toho jenom soudím, že mám bujnou představivost, ale také malou jistotu. Jen prasata v krvi byla hnusná a nedařilo se mi zahlédnout v té kartě něco jiného. Když mě ovšem psycholog vybídl, podívala jsem se opět, ale až za chvilku jsem našla nějaké jiné schéma, které nebylo až tak drastické. Když byla karta na první pohled příznivá, asociace se jen hrnuly. Některé karty na mě dobře nepůsobily a to, co ve mně vyvolaly, vracelo se mi v myšlenkách ještě několik hodin.

Ale nyní zpět ke kreativním úterkům. První úkol byl malování, ale já byla právě to první úterý u psychologa, takže poprvé jsem ve skupině tvořila až za týden. Zadání bylo jiné. Dostali jsme modelínu, měli jsme ztvárnit sami sebe v podobě nějakého zvířete a pak k tomu napsat krátký příběh. Bylo to zajímavé a každý z nás skutečně svým výtvorem o sobě mnohé napověděl. Někdo se ztvárnil jako liška, jiný chtěl být záhadný a krásný jako mořský koník, dvě nebo tři osoby vymodelovaly kočku či psa. Já, když jsem se zamyslela nad sebou a nad tím, co bych chtěla být, vzpomněla jsem si na orla.

Času bylo dost, a tak jsem si v klídku dumala nad tím, proč mám potřebu ztvárnit orla a proč ne třeba slona. Jednou mi učitelka psychologie na škole položila otázku, jak bych sama sebe namalovala. Odpověděla jsem, že jako slůně. Tentokrát jsem se zasekla na představě orla a už jsem se té představy nemohla pustit, i když jsem se snažila najít něco jiného.

Pomalu jsem se pustila do práce, ale vůbec se mi nedařilo. Zapomněla jsem na základnu, tedy nohy ptáka a začala jsem modelovat silná široká křídla s tělem. Křídla jsem musela stále předělávat, připadala mi děsně tenká a chatrná, takže jsem přilepovala další modelínu a křídla stále mohutněla a mohutněla. Jak jsem se tím trápila, postupně se mi v hlavě líhla kostra minipříběhu o mém orlovi.

Nepovedl se mi, takže ve finále jsem před sebou měla těžkého velkého ptáka, který bezmocně spočíval na zemi. Měl roztažená silná křídla a ležel na stole jako po nějakém držkopádu. Nechtěla jsem ho udělat tak bezmocného, ale výsledek byl právě takový. Nohy se mi nepodařilo vyřešit tak, aby pták na nějakých vůbec stál.

Pokoušela jsem se, ale marně. Čas plynul a já nevěděla, jestli ho nemám zmuchlat a začít znova. Mohla bych udělat třeba jen malou figurku připomínající pipinu se zobákem. Třeba takovou jako mám doma z keramiky… jelo mi hlavou, ale čas letěl, orla jsem nezmuchlala a stále ho jen vyspravovala. Mé snahy nikam nevedly, pořád to byl jen mohutný orel po havárii. Naštěstí nikdo neřekl, že jde o havarované letadlo, pták byl rozpoznatelný na první pohled.

Ostatní mě překvapili, jejich výtvory byly opravdu hezké. Lucka vymodelovala nádhernou kočku s detaily, jedna paní vyfikla krásnou lišku, i když tvrdila, že je to pes. Každý postupně předvedl své zvíře a k němu pověděl svůj mikropříběh. Řada došla i na mě a můj příběh ke zchromlému orlovi zněl takto: Na jednom dvoře žil modrý pták. Vyrostl tam, zapojil se do kolektivu a stal se ochráncem práva a spravedlnosti. Zapojil se do řízení a všech aktivit společenství dvora. Myslel si o sobě, že je holub nebo jiný podobný pták, které znal.

Jednou se trochu proletěl mimo dvůr a našel velikou radost z létání. Bavilo ho pozorovat svět z výšky a kroužit mezi skalními štíty. Bavilo ho nalétávat prudce k zemi, ale ze všeho nejvíc jej těšilo posadit se vysoko ve skalách, dívat se na krásnou zem a zažívat božský klid na hranicích nebes a země. Když se vracel zpátky domů, proletěl okolo něj orel a můj pták pocítil potřebu ukázat, že umí létat stejně. Za chvilku spolu kroužili mezi mraky, užívali si krásného pocitu z létání v těsných formacích, vychutnávali si svobodu.

Potom můj pták musel domů, a i když měl svůj domov a přátele rád, došlo mu, že je orlem a tohle není jeho přirozené prostředí. Poznal, kde má být. Častěji se tedy vzdaloval, ale trápil se tím. Přesto se rozhodl odletět do svých skal a opustit společenství, které rád budoval.

Když jsem skončila, slzy jsem měla na krajíčku. Kdybych tam byla sama, zcela jistě bych se rozplakala, ani nevím proč. Ostatní se dívali na mého modrého, těžkého orla a terapeutka poznamenala, že má obrovská křídla, která jako by nabízel k ochraně, ale už moc nemůže. Nezvládá teď chránit jiné, protože sám už potřebuje ochranu.

Své dojetí jsem rychle utípla, protože jsem cítila, že když to nezarazím, tak se opravdu rozpláču zoufalým pláčem. Samotnou mě překvapilo, jak jsem se do toho hodila. Musím si dát na kreativní úkoly pozor, myslela jsem si a vůbec mi tehdy nedocházelo, že ten příběh je opravdu můj. Proto jsem nezmuchlala ptáka a neudělala narychlo nějakou želvu schovanou v krunýři.

První dny ve skupině byly celkově dost nesmělé pro většinu přítomných. U mě to bylo trochu jiné, protože když jsem ve stresu, mám sklony kecat, a tím pádem jsem se velice brzy zviditelnila. Dříve jsem zažila situace, kdy mi mé typické reakce na stres přinesly výhodu, protože když je stres, přemýšlím, kombinuji, hovořím, jsem akční a tréma je něco, co je hodně schované za potřebou kočírovat co nejlépe danou situaci.

Bezvadně se mi tahle má vlastnost hodila u maturity, dokázala jsem efektivně prodat chabé vědomosti ve špatných otázkách, zatímco v dobrých otázkách jsem přímo hýřila a excelovala. Celou komisi jsem okouzlila brilantními výstupy, zatímco profesoři, kteří znali mé vláčné studijní nasazení, jen zírali, i když byli rádi, že nedělám ostudu, a tak jsem od komise odcházela s nezaslouženým vyznamenáním.

Takže míra stresu u mě brzy způsobila, že jsem jela na nejvyšší obrátky výkonu. U mě se to spustilo automaticky, ale ostatní reagovali na zvýšený stres jinak než já, a to mi z počátku vůbec nedocvakávalo. Některým se dařilo stále přežívat bez mluvení a řekli něco málo pouze na vyzvání. Někdy dokonce ani na vyzvání nemluvili a vydrželi dlouho a dlouho zarytě mlčet, ačkoliv ostatní čekali právě na ně. Hlava mi to vůbec nebrala, neuměla jsem si představit, jak těžké to pro ně může být.

Já osobně bych se cítila naprosto ztracená, kdybych byla vybídnuta ke slovu a nedokázala je vyždímat. Po minutě mlčení by mi bylo ještě hůř, a ještě hůř, a ještě hůř. Nechápu to. Co ten dotyčný člověk prožívá nyní? Oslovený sedí a dívá se do země. Dlouho, nekonečně dlouho. Nebo se už netrápí, ale naopak se šprajcne a mluvit nechce?

Později jsem si uvědomila, že spousta lidí nemluví záměrně, protože tím něco sledují. Kolik podivných manévrů dělá například moje máma? Kolik toho svým mlčením chce říct? Nechává schválně hovořit ty druhé, aby ona byla v roli své, těžko říci jaké. Přiznám se, že tomu nerozumím a duševní pochody takového člověka si neumím představit, protože mi je nikdo nikdy neprozradil. Nemyslím si, že jde u všech o manipulaci, ale důvodů, proč nemohou či nechtějí mluvit, může být mnoho a já je neznám.

Časem, já a dalších pár lidí jsme začali obsazovat volný prostor ve skupinovce, což někteří nesli s nelibostí, ale nedařilo se jim tomu zabránit. Dostávali šance, ale dál zase zarytě mlčeli. Já osobně jsem se musela hodně ovládat, abych něco neřešila pořád a nechávala prostor jiným. Někdy jsem se záměrně zatnula a říkala jsem si, musíš držet hubu, nebo ti uzavřenější nenajdou nikdy příležitost pro sebe, protože se bojí, že je smeteš ty nebo někdo jiný.

Netrvalo dlouho a dva až tři lidé mi nebyli sympatičtí, zatímco jiné jsem si po chvilce oblíbila, takže zcela přirozeně vznikly sympatizující skupinky. Nebyla to právě doporučená metoda, jak se adaptovat, ale myslím, že je přirozená. Děje se to v každém společenství a o nás, o klientech, to všechno leccos prozrazovalo. Kdo s kým, proč a proti komu a kvůli komu a kvůli čemu.

Celkově jsme byli partou neurotiků. Většina z nás byla bázlivá, nejistá, někdo s úzkostí, někdo s depresí a kdo ví, co všechno by se o tom dalo ještě říct. V každém případě, každý z nás se asi cítil být zahnán do kouta, neschopný řešit své problémy, které se jen štosovaly a všechny nás to omezovalo v našich jinak normálních životech.

Někteří z naší skupiny měli na pohled vyrovnaný projev, ale stejně byl uvnitř zmatek. Jiní se zase projevovali zmateně navenek, ale v podstatě bylo všechno v normálu. Takových typů potkáte stovky a není na tom nic mimořádného. Já nás vnímala jako reprezentativní vzorek lidí, kteří ustupovali, neprosazovali se, každý ale v jiné míře.

Bylo celkem snadné slyšet mluvit někoho jiného a posoudit zběžně jeho situaci. Obecně jsme chápali křivdu, svinstvo i krutost, když se to týkalo jiných, ale každý z nás sám za sebe nebyl schopen vhledu do své situace. Jiný to vidí, ale vy to nevidíte. Jiný za vás cítí, ale vy to necítíte. Jiný za vás dokonce pláče, jak je mu to líto, ale vy zrovna nejste schopni soucitu sami se sebou. Takhle se mi jevila skupinová terapie. Celý ten mišmaš, co se tam vařil, způsobil snad jen to, že nám občas něco malého, i když důležitého, došlo. Ale jen tím, že jsme slyšeli jiné a pak si dokázali připustit, že právě toto se týká i nás.

Jestli chcete pokračovat ve čtení, můžete kliknout zde