Panika před úsvitem - kapitola 8

Exkurze v říši stínů

Začátek terapie se podobal výpravě do starých hangárů odložených filmových kulis. Byly zaprášené, ledabyle naházené v různých koutech, často neúplné. Přesto ale měly schopnost oživit stará dramata, která měla být už dávno vyčpělá.

Po skončení skupinové terapie bylo nutné rozhodnout se, jak dál. Nevím, kde budu bydlet, netuším, čím se začít živit. S prášky bych snad nějakou práci zvládla, jak mám ale někomu zaručit, že budu fungovat a nebudu zničehonic lítat v panikách?

Ať jsem přemýšlela jakkoli, stejně vše končilo u toho, že je potřeba nejdříve zbavit se úzkostí, prášků, problémů se spaním… prostě všeho toho napětí, které mě tak omezuje. Takže psychoterapie se zdá být nezbytností, tou já musím začít.

Kamarádka mi dala telefonní číslo svého terapeuta, ke kterému chodila dva roky a prý jí pomohl. Dovolat se mi podařilo hned, doktor Sovička mi nabídl schůzku ještě tento den, já termín bez váhání přijala. Musím jet do Prahy, do čtvrti, kterou znám jen z hlavní silnice, takže prakticky vůbec. Beru si pro jistotu mapu, nerada bych ve městě dlouho bloudila, protože je horko k padnutí.

Podle mapy postupuji dobře, vystoupila jsem na ideálním místě, už jen hledám budovu, kde doktor Sovička sídlí. Věděla jsem, že jde o vilovou čtvrť, netušila jsem však, že zde budou stavby tak vysoké. Nevyznám se v architektuře, tipuji, že domy jsou stavěné za první republiky, možná ještě dříve. Nejspíš pražská sídla pro bohatší vrstvy. Kamenné schody, sloupy, bohatý štuk, prostě větší, honosnější domy.

Zahrady jsou polostinné, mírně vlhké, většina z nich působí smutně. Málokde jsou vidět aktuální zásahy. Stromy, keře i popínavky zde tiše rostou desítky let. Trvalkové záhony právě odkvétají, žádné letničky mezi staré trsy pivoněk a denivek nikdo nevysadil. Dokonce i původní kamenné nádoby zejí prázdnotou, jen z některých kouká stále ještě živoucí rostlina, která přežívá léta bez nutnosti péče. Převažuje hustá zeleň starých stromů, která bude až do podzimu prosta jiných barev.

Už to mám. U vchodu do domu jsou vzorně označené moderní zvonky, doktora Sovičku v pohodě nacházím dokonce i bez brýlí, které už v poslední době na čtení potřebuji.

Stoupám po pěkném točitém schodišti směrem vzhůru. Dům je sice starý, ale právě zde končí důkladná rekonstrukce. Stropy jsou vysoko, takže schodů je tu jako do nebe. Jednotlivé kamenné kvádry, na které došlapuji, jsou lehce prochozené a jsou také tím jediným, co zůstalo z původní stavby zachováno.

Zbývá pár minut, dovnitř se mi moc nechce. Stojím na chodbě a skrze nové plastové okno se dívám ven. Před oknem roste stará třešeň, větve jsou řídké, případná úroda musí končit jako potrava pro ptáky, protože strom není možné pro jeho výšku ani očesat.

Pohled na strom mi vyplavil vzpomínku na lesního vandala. Fotila jsem právě mechy v jednom krásném lese, když jsem zahlédla postavu mladšího muže, který vysypal velký igelitový pytel plný odpadků doprostřed lesní mýtinky. Zahlédl mě a utíkal pryč. Kdyby se toho smetí chtěl jen zbavit, mohl to pohodit hned u silnice, stejně jako to dělají další, jemu podobní. Na kraji lesa by byla ještě šance, že ten odpad časem někdo uklidí. Tady už sotva. Kelímky od jogurtů a pet láhve s roztrhanými igelity zůstanou tam pro zvěř a pro vztek těm, kteří mají přírodu rádi. Ještě si ten blbec nechal pytel, takže ani já jsem odpadky nemohla hned uklidit. Zajímavé je, že mu ten výkon stál za námahu. Pytel odpadků táhl několik minut chůze od automobilu. Nechápu to a možná i to je důvod, proč jsem dnes právě na psychiatrii.

Zazvonila jsem odhodlaně na zvonek se jménem MUDr. Sovička – Psychoterapie, psychoanalýza. Skrz prosklené dveře vidím malou místnost, víc mi to však neumožňuje. Přiběhl mi otevřít mladý člověk v tričku a džínách. Vysokoškolák na první pohled, to ale dělají ty brýle v kombinaci s bystrým pohledem. Na bradě má něco jako bradku, tvořenou opravdu jen řídkým porostem. Je malý, štíhlý a hbitý. "Dobrý den, prosím ještě moment," říká hned, zatímco mi rukou pokynul, že mám vstoupit do čekárny a sám mizí někde za rohem.

"Jasně," stačila jsem ještě zareagovat. Prohlížím si tedy další čekárnu a vidím, že je to zde opravdu malinké. Jedná se spíše o chodbičku vedoucí do dalších prostor. Napravo je vysoké, úzké okno vrhající do místnosti polostín, dlouhá záclona, pod oknem fíkus deroucí se vysoko nad úroveň světla. Listy mají stále stejnou velikost, nezdá se, že by jim ten stín začal vadit.

Za zády mám vstupní dveře, přede mnou je stěna, u které stojí několik židlí a malý stolek s letáčky, které nabízejí služby krizových center, help linky a tak. Nad židlemi visí pěkné zarámované obrázky s astrologickými nebo mystickými náměty. V rohu chodbičky přežívá pár zoufale bledých palmiček, mezi nimi stojí hifi věž, která i teď něco přehrává.

Zatímco koukám na ty divné kresby, které nejsem schopná vůbec rozluštit, doktor vyprovází nějakého pána. Sovička není tak mladé ucho, jak se mi zdálo předtím. Na jeho profilu vidím, že mladistvě sice vypadá, jeho vlasy jsou však poměrně dost šedivé. Má krátký, zatím jen malinko odrostlý sestřih, nejvíce šedivých vlasů má samozřejmě kolem spánků. Je vysoký asi jako já, takže sto šedesát centimetrů plus minus něco. Pohyby má ale neobvykle energické, doslova rtuťovité. Obrací se na mě a s jakýmsi pevným odhodláním říká: "Dobrý den. Já jsem Patrik Sovička, omlouvám se za zdržení."

"To nic," říkám zdvořile.

"Ještě momentík," odbíhá někam. Čekám na místě, zatímco on se snaží vytvořit průvan, aby vyvětral opravdu malé prostory. Neříkám a nedělám raději nic, trocha průvanu se mnou opravdu nezamává.

"Pojďte dál," slyším opět známou větu, vidím i pokyn jeho pravé ruky, kterým mi ukazuje, že mám projít a hned zase zahnout do místnosti s otevřenými dveřmi.

Jdu dovnitř, přede mnou se nachází opravdu hodně malá místnost. Po pravici knihovnička, po levici válenda, dál už jenom malý psací stůl a dvě křesla, která nejsou proti sobě.

"Nevím, kde mám začít," říkám hned a uvelebuji se v křesle. On si zatím připravil nutné propriety, čaj u nohy křesla, v ruce papírový blok s tužkou. Zdá se, že všichni terapeuti ujíždějí na čajích.

"Něco málo jste mi říkala do telefonu. Měli bychom si možná ujasnit podmínky hned v začátku," pronesl úvodem.

"Mluvila jsem trochu chaoticky. Kontakt na vás mi dala má kamarádka ze skupinové terapie, Lucku Volbánovou určitě znáte. Jen si nebyla jistá, jestli mě přijmete, když máte v léčbě i ji," vysvětluji co nejsrozumitelněji.

"To by nemuselo vadit. Ale nejlepší bude, když mi řeknete, o co jde a co vás trápí. Nechci nic slibovat, musím si nejdřív udělat názor a posoudit, jestli vám mohu nějak pomoci. Také od vás budu chtít, abyste mi sama řekla, co byste ode mne potřebovala," informuje mě Sovička.

Ach jo. Zase mám zformulovat, co bych potřebovala, když já sama to přesně nevím. Nejdřív jsem tedy odříkala, co mě trápí. V krátkosti jsem vysypala hlavní body svého chorobopisu za poslední léta. Říkám to ještě monotónněji než minule, sypu fakta a čekám, že se sám zeptá, na co bude chtít. Sovička si něco píše, občas pokládá doplňující otázky, průběžně se dívá na hodiny.

Teď mu zazvonil telefon. Omluvným gestem vyndává ze šuplíku stolu stejný mobil SONY, jako mám já. Dokonce má nastavené stejné zvonění. Rychle něco telefonicky potvrdil a omlouvá se za přerušení. Já osobně jsem ráda, že můj monolog skončil, protože mě to už nebaví. Připadám si jako starý zaseknutý gramofon s hodně obehraným nudným šlágrem.

"Zbývá nám asi čtvrthodina času, tak bych se chtěl zeptat, co byste ode mne chtěla?" pronesl něco nečekaného on. Začínám být zoufalá. Ten jeho dotaz mi připadá úplně pitomý. Já přeci potřebuji vyléčit, a potřebuji tím pádem, aby se vedení ujal on. Sotva chodím, takže chci, aby lékař zprovoznil mé zraněné údy. Je to jako když stále narážím na stěnu a není cesty ven. Nechápu ty jeho dotazy.

"Nerozumím, jak to myslíte. Jsem tu kvůli léčbě. Proč se ptáte, co bych od vás chtěla?" jdu do toho odvážně. "Chtěla bych se zbavit úzkostí, jezdit autem a neohrožovat dopravu. Chtěla bych se nebát, kdy a kde mě to zase přepadne, chtěla bych existovat bez tabletek, chtěla bych se přestat děsit toho, že mi nečekaná úzkost podlomí nohy v nečekanou chvíli. Chtěla bych sníst polévku v restauraci celou a neutíkat s pocitem infarktu někam ven. Ta nevypočitatelnost je na tom nejhorší," tryskalo ze mě s hlubokou procítěností. Začala jsem cítit beznaděj a tohle všechno ze mě vyšlo jedním dechem.

"Dobrá. Obvykle se během tří sezení vyjasní, co je potřeba a pak je možné se domluvit, jestli je pro vás vhodná terapie nebo stačí pár konzultací nebo něco úplně jiného. Navrhuji tedy, abychom se sešli třikrát a pak si promluvíme o tom, co dál," vyjádřil se doktor.

"Ano," hlesla jsem přiškrceně, protože mi najednou bránilo stažené hrdlo.

"Zatím tedy dál užívejte prášky tak, jak jste je užívala. Příště bych s vámi probral možnost přejít na jiné. Tyhle jsou návykové a sama říkáte, že už je berete rok, takže bych doporučoval jiné řešení. Zatím si to nechte projít hlavou. Kdy se tedy můžete opět zastavit. Třeba za týden?"

"Ano, mohu kdykoliv."

"Dobře, takže třeba ve středu, ve stejnou dobu?" ptá se s notesem a propiskou v ruce.

"Ano," řekla jsem, i když nevím, v jakou dobu. Je mi jasné, že ve stejnou, ale teď nevím, kolik to je. Jsem prostě nervózní.

"Takže jsme domluveni?" ptá se Sovička a zdá se, že mu neuniklo, že mi nějak sklaplo. "Chcete to někam pro jistotu napsat?" nabízí duchaplně.

"Radši ano," přiznávám barvu.

Sovička píše datum i čas do malého reklamního bločku. Vrchní papírek lehce strhává a podává mi ho. "Kolik máte toho Xanaxu?" ptá se dál.

"Zatím mám oba druhy."

"Dobře, příště se tedy domluvíme jak dál s těmi prášky a zatím uvažujte o tom, čeho byste ráda dosáhla v našich rozhovorech," připomíná Sovička.

Připadá mi to jako blbost, ale jsem najednou moc unavená a roztržitá, než abych se dál vyptávala. Oba už stojíme, takže zbývá jediné, a to je rozloučit se. Dolů po schodech jdu opatrně. Cítím se slabě, vyčerpaně a trošku marně. Řekla bych, že začátek terapie byl zklamáním, zatím ani nevím, jestli naše schůzky budou pokračovat.

Druhé sezení

Letím na poslední chvíli, výjimečně nemám čas rozjímat v čekárně. Snažím se nějak kloudně omluvit, naneštěstí jsem tak udýchaná, že na Sovičku mohu pouze kynout, stejně jako starý indiánský náčelník dávající rukou pokyn, aby ostatní zatím pomlčeli. Doktor se tedy uvelebil do křesla, napil se čaje a kouká do poznámek z minulého sezení.

"Už je to dobré. Omlouvám se, trochu jsem podcenila provoz v Praze," snažím se vysvětlit situaci.

"Kdybyste byla na cestě a věděla jste, že přijdete třeba až v půli hodiny, tak budu rád, když napíšete esemesku. Když nebudete moci přijít vůbec, ocenil bych, kdyby se vám podařilo omluvit tři dny předem. Jak jste na tom s léky?" přešel k věci Sovička.

"Minule jste mi řekl, že byste chtěl navrhnout změnu," připomínám raději.

"Ano. Navrhoval bych vám medikaci, která funguje na jiném principu než Xanax nebo Neurol. Nejsou návykové, je to stejné jako u antidepresiv, bohužel však trvá déle, než se dostaví účinek. Smysl to tedy má na delší dobu, měly by ale být účinnější. Zejména bych je doporučoval v případě terapie, kdy je pak hodně věcí v pohybu. Můžete ještě více ztrácet stabilitu," vysvětluje doktor.

"Počítejte s tím, že se během terapie hodně záležitostí otevře a může toho být k řešení až moc. Byl bych rád, kdybyste to zvážila, případně bychom něco vybrali." uzavřel.

"Dobře. Já jsem asi pro."

"Tady hodně záleží na vás. Jenom na vás je, o čem zde budete chtít mluvit, je to všechno váš čas."

Na této větě si dal Sovička extra záležet, ale že to je všechno na mně, to jsem chápala jen stěží.

"Léky vám také žádné nutit nebudu. Jen nabízím tu možnost a mohu vysvětlit, proč to doporučuji a jaké s tím mám zkušenosti. Jinak je všechno ve vašich rukách," říká s podivným, pro mě opravdu nezvyklým důrazem.

"Fajn. Tak kde začneme, když máme ještě dvě sezení?" ptám se aktivně, ale začínám z toho být na nervy. Čekala jsem typické chování lékaře, který mi řekne, že uděláme tohle a tohle a pak mě čeká tohle nebo tohle. Jeho připomínky o tom, že si celou terapii budu řídit sama, znamenají co? On zde bude jenom přísedící nebo můj divák, až zde budu cosi hrát? Vůbec tomu nerozumím.

"Je to na vás," trvá na svém Sovička. Jenže já o tom nevím vůbec nic, tak jak mám řídit svou vlastní psychoterapii? Ptám se opět sama sebe.

"Myslela jsem, že vy máte nějaký osvědčený rámec, ve kterém bych se pro začátek měla pohybovat," zkouším to ještě jinak.

"Nemusíte hned začít. Klidně si na to chvilku nechte, abyste skutečně mluvila o tom, o čem chcete."

Tím mě Sovička totálně dostal. Myslela jsem si, že se bude vyptávat, aby si o mně udělal nějaký obraz. Připadám si čím dál víc ztraceně. Na co jsou tedy psychiatři? Vždyť jsem zde proto, že nevím, jak ze svého soukromého pekla ven. Mám sama vymyslet cestu? Mám si zlomenou nohu sama zrentgenovat, prozkoumat v naučné literatuře, jak ošetřit případná zranění a pak si to sama ošetřit? No sakra, nejspíš budu muset přikoupit další naučné brožury a knihy. Začíná mě přemáhat skepse a beznaděj. Nemám na to, abych zvládla terapii.

"Já nevím, co mám aktuálního," říkám upřímně. "Neumím si sednout a začít si na někoho stěžovat. Nakonec ani nevím na koho. Stejně tak se tady nebudu vinit já. Prostě jsem tu proto, protože mám úzkosti a nevím, kde se berou. Podle mého názoru má podobné potíže i moje máma, takže bych asi začala právě u ní, tedy u své rodiny. Také se s rodiči poslední dobou častěji vídám a jsem z nich paf. Nezvládám to. Když jsem nad tím přemýšlela, nejspíš trpím různými strachy ze všeho možného, jen mě nikdy nenapadlo, že je toho celkově moc. Takže začnu o svém strachu," spustila jsem vodopád slov, na Sovičku už nehledím.

"Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsem byla hodně bojácná. Svět se mi zdál hrozný a nebezpečný. Máma mě hodně vodila po doktorech a já se bála, že se ztratí v davu nebo mě někde zapomene. Dávala jsem si na ni pozor, aby mi nezmizela. Cítila jsem svou absolutní závislost na dospělé velké mámě. Netušila jsem, že kdybychom se vzájemně ztratily někde v obchoďáku, že by si mě dokázala najít nebo by mě někdo odchytil a zavolal třeba policii.

Jednou jsem ležela v nemocnici a bála jsem se zas, že už mě máma nevyzvedne z nemocnice a já zůstanu na světě sama. Nebyly mi ještě ani čtyři roky. Ty svoje strachy jsem asi neuměla někomu zmínit, takže nepřišla ani žádná ubezpečující odpověď. Doma jsem vyrůstala jako ve skleníku, moc jsem nevěděla o tom, jak je to venku ve skutečnosti.

Bylo mi asi šest let, když jsme se stejně starými dětmi lítali po okolí. Jednou jsme šli na ořechy a místo, kde ten ořešák stál, bylo veřejné. Nenapadlo mě, že by ta plocha někomu mohla patřit. Zrovna jsme lezli na vysoký strom, když se z nejbližší zahrady s křikem vyhrnul nějaký dědek. Mával dřevěnou holí a řval na nás, že jsme parchanti, že máme vypadnout a že jestli nás tam ještě uvidí, že nás seřeže nebo zabije.

Zdrhali jsme, ale já jsem asi byla vyděšená víc než ostatní. Uvěřila jsem tomu, že nás chce umlátit tou holí, protože jsme mu vzali ořechy.

Jiné děti také utíkaly, ale nezdálo se, že jsou otřesené jako já. Některé se mu dokonce posmívaly a pokřikovaly na něj z dálky sprostá slova, o kterých jsem neměla ani tušení. Dlouho jsem se toho zlého pána opravdu bála. Opravdu jsem věřila tomu, že mi půjde o život, až ho zase potkám.

Pak jsem začala chodit do školy. Učení mi šlo, ze začátku jsem byla hodně snaživá. Myslím, že jsem chtěla slyšet chválu a povzbuzení, protože doma se mi toho moc nedostávalo. Zamilovala jsem si knihy, sešity, knihovnu i zájmové kroužky, ale v deseti letech nastal obrat, začala jsem školu flákat.

Záleželo mi pak více na kamarádství s různými třídními esy. Přestala jsem se jakkoliv snažit, jen jsem přežívala. Lhala jsem a docela dobře mi to šlo. Nechtělo se mi třeba do školy, tak jsem si vymyslela nějakou nevolnost, špatně mi ale nikdy nebylo. Vlastně jsem byla vždycky zdravá jako řepa, tedy kromě vrozených vad, kvůli kterým jsem jako malá často chodila k lékařům na kontroly.

Excelovala jsem mezi třídními esy, co se týče poznámek, ale i nadále jsem byla v nitru vystrašená a zranitelná. Přes všechny poznámky a průšvihy jsem se k učitelům chovala slušně, nikdy jsem nebyla ani hrubá, ani sprostá, ani neposlušná v pravém slova smyslu. Nejlépe by na mě sedělo přirovnání, že jsem byla válečník, ale žádný drsoň. Vinnetou byl můj dětský vzor. Ušlechtilost, cit, moudrost, oddanost, spravedlnost, síla, sebeovládání… prostě samé krásné pojmy.

Naši na nás neměli čas, takže jsem se hodně poflakovala venku. Nikdo z kamarádů neměl tak volné otěže. Skoro všichni měli nějaký dozor a domácí povinnosti, takže jsem hodně času trávila sama, protože nebylo s kým se toulat. Pamatuji si, že jsem se litovala. Možná to není to pravé slovo, protože sebelítost mi připadá špatná, ale asi jsem byla hodně smutná a osamělá.

Znala jsem všechny pejsky v okolí, kteří čmuchali u branek svých zahrad a chtěli se nechat pohladit. Ochočila jsem si takhle skoro všechny, a když jsem se nudila, chodila jsem za nimi s pamlsky. Asi mi připadali opuštění jako já, ale to mi došlo až nedávno, na té skupinové terapii.

Tenkrát jsem měla radost, že si psi, kteří nejdřív strašně štěkali, zvykli na mé návštěvy a pak už to byli kamarádi. Vždycky jsem je všechny obešla, pohladila a na chvíli jsme se vzájemně potěšili. Pamatuji si hlavně podzimní čas, kdy tma přicházela brzo, kamarádi už nikde a já ve světle pouličních lamp hladila své psí kamarády přes branky a přes ploty.

Rodiče se hodně angažovali ve straně, hlavně na obecní úrovni. Pořád někde seděli na schůzi, nebo pracovali na zahradě a teprve pak šli na schůzi. Nebyli to žádní papaláši, ale normální lidé, kteří byli přes den v práci a večer ještě tohle. Připadalo mi to důležité, nevěděla jsem, že takové povinnosti na sebe vzali sami a že takových lidí je menšina. Nejde teď o to, jaká doba to byla a jaké straně sloužili. Chci říct, že se zapojovali do věcí obecních, občas i něco vyřešili, ale většinou společnosti byli samozřejmě odsuzováni, což jsem tenkrát ještě nevěděla. To mi docházelo až později.

Školu jsem sice totálně proflákala, ale byla jsem jen na dvou trojkách. Pak jsem si měla vybrat učení nebo střední školu. Toužila jsem po veterině, lékařka mi ale kvůli nemocnému kyčelnímu kloubu školu nedoporučila a nikdo s tím nic neudělal. Já jsem neuměla škemrat, aby naši nějak zabojovali v můj prospěch. Snad jsem myslela, že to ani nejde, protože naši se stavěli hodně poslušně vůči režimu a já netušila, že na všechna taková rozhodnutí lze i reagovat. Nerezignovala jsem ale na výběr školy úplně, ještě jsem se snažila dostat alespoň na elektro, protože to mě také docela bavilo. Nakonec se ale stalo, že rozhodovali jiní a já jsem se poddala souhře okolností.

Ve finále se to všechno nějak zvrtlo, takže jsem skončila na učňáku. Ukázalo se, že oproti slibům nějaké pracovnice, jedná se sice o obor nový, ale bez maturity. Když jsem na učňák přišla, během měsíce jsem se svezla do naprostého nezájmu. Má práce byla vlastně zámečnická, jenom se to moderně jmenovalo strojní mechanik.

Bylo nás tam více dívek, svěrák byl náš základní nástroj, stojanová vrtačka byla hned jako druhá. Za měsíc jsem začala kouřit, za dva měsíce jsem chodila s partami na pivo. Než to rodiče pochopili, už mi to bylo všechno jedno. Začala jsem chodit za školu, ale třídní učitelka na mě hrozně tlačila, ať to vydržím. Prý vyházeli všechny podobné typy jako já…"

"Vyučila jste se?" skočil mi do řeči doktor.

"Ano, vždycky jsem se od té učitelky nechala ukecat, ať do školy chodím dál. První rok se pokoušela o můj přestup na obor s maturitou, ale asi se mnou nebyla ta správná řeč. Moc se snažila. Tvrdila o mně, že jsem studijní typ a musím prý vypadnout z toho prostředí. Stále se pokoušela udržet můj zájem, já ale dál házela áčka a jen stěží jsem procházela. Už jsem ani nevěděla, v čem by měl být ten kýžený rozdíl. Tedy myslím ohledně toho přestupu na jinou školu.

Brala jsem to tak, že když se neučím tady a nestuduji strojírenské technologie, těžko budu studovat něco jiného jinde. To jsem ale hodně podcenila situaci. Stále jsem měla plnou skříň nejen knih, ale hlavně svých poznámek o delfínech, životě v mořích, o slonech jsem tenkrát věděla skoro vše, co bylo možné načíst. Jenže tohle mi nedocházelo, byla jsem ve vzpouře vůči všemu, hlavně vůči svému životu.

Rodičům můj obor připadal v pořádku. Máma je nástrojařka, pracuje v dílně celý život. Táta je vyučený soustružník, i když pak šel k vnitru a stal se z něj estébák. Asi to teď bude znít divně, ale je to hodný člověk, který tomu svému věřil. Ale i on u vnitra dělal v podstatě jen zámečníka. Tím vším chci říci, že mé sklony ke studiu je nezaujaly.

Nevšimli si ani mé lásky ke zvířatům. Mámě se nelíbilo, že budu kydat hnůj, to si pamatuji. Veterinář tak moc hnoje nenakydá, ale kdo ví, jak to myslela," dodala jsem koncovku ke své dlouhé řeči.

"Jak se teď cítíte, když o tom povídáte?" reaguje na můj příběh Sovička.

"Nevím," vyhrkla jsem hned, protože představa, že k tomu mám teď něco cítit, mi přijde nepatřičná. Mé pocity byly na posledním místě, přestaly být důležité.

"Asi je mi trapně, že se tady lituji a snažím se prezentovat jako opuštěná, nemilovaná, nepodporovaná. Nikdo mi neubližoval a já si tu stěžuji. Takový je asi můj pocit. Naproti tomu už vím, že normální to u nás nebylo a že všechno to, o čem mluvím, sehrálo svou roli. Pravda ovšem je, že celkově se zatím moc neorientuji," dodávám.

"Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsme si neprojevovali city. Žádné mazlení, žádné pusinky, žádný tělesný kontakt. Matka mě sice držela za ruku, když jsme procházeli Václavským náměstím nebo jiným místem v Praze, ale jinak ne.

Vybavuji si, že mě máma vždycky zkontrolovala, jak vypadám, pak naslinila kapesník a snažila se očistit mi ušmudlanou pusu. To jsem nesnášela, ale nic jiného si nevybavuji.

Jedna má sestřenice se třeba mazlila s babičkou a dědou z otcovy strany a moji rodiče to vždycky okomentovali tak, že u nás se nemazlíme, že my si na to nepotrpíme. Připadala jsem si v takových situacích lehce prašivá. Ten náš model se u nás prezentoval jako něco lepšího. Jako kdyby ostatní lidé měli nějakou slabost, kterou naše rodina už nepodporuje. My už se nemazlíme, my si na tohle nepotrpíme. Jestli si na to potrpím já, to nebylo důležité. Vyhodnotila jsem to tak, že jsem přehnaně lítostivá. Sestřenici jsem trochu záviděla, že sedí babičce na klíně a sleze si, když prostě chce."

"Máte nějaké sourozence?" zní doplňující otázka.

"Bráchu."

"Staršího, mladšího?" zajímá se o další podrobnosti on.

"O čtyři roky staršího."

"Tyhle vzpomínky jsou ze kdy?" pátrá dál Sovička a občas si dělá poznámku do papírů.

"Někde mezi první až pátou třídou. V té době jsem podobné výroky od mámy slýchala, táta mlčel, ale byl v tom s mámou zajedno. Tedy myslím tím ta slova, že u nás si na nějaké to mazlení nepotrpíme. Jenže dlouho předtím se stalo něco, na co jsem zapomněla, ale v dospělosti jsem si to vybavila. Dokonce jsem o tom později mluvila i s mámou." Sovička se dívá, co ze mě vypadne, očima také zkontroloval čas na hodinách.

"Když mi bylo asi pět, už jsem mámu moc nevyhledávala. Asi jsem se stranila a brácha, ten se možná stranil už dlouho. Máma si nejspíš připadala zoufalá, myslela si, že ji nikdo nemá rád. Možná měli s tátou nějakou větší krizi, nikdo si jí nevšímal, děti se k ní nepřitulily, prostě to na ni všechno padalo. Měla potřebu něco udělat, a tak si lehla na zem předstírajíc, že je mrtvá. Ona to, tedy podle jejích slov, neviděla tak dramaticky, předstírala prý pouze bezvědomí

Když jsme ji uviděli, já začala brečet, že máma je mrtvá, protože ležela v pokoji na zemi jako bez života, a že by mohlo existovat nějaké bezvědomí, to jsem ani netušila, na to jsem byla moc malá. Brácha nevím, jestli brečel, nebo byl jen zaskočený, ale po chvíli toho máma nechala a hrála, že pozvolna přichází k sobě. Potřebovala nějaký důkaz lásky, nevím přesně, co si představovala. Když jsem s ní o tom mluvila, řekla mi, že se prý potom styděla za to, co udělala.

O něco později jsme jako rodina výjimečně jeli na výlet. Kolegové od táty z práce organizovali nějakou akci na podnikové chatě v horách. Opékal se beran, chlapi popíjeli, pár z nich tam mělo manželky i děti. Právě v té době koupil náš táta první rodinný vůz. Přesněji, koupil trabanta. On na nějaké oslavy nebyl moc stavěný, máma vůbec ne, ale když už někde byl, tak držel partu a snažil se s kolegy normálně posedět. Naši zase museli mít krizi, protože jindy se už nic podobného nestalo. Ale možná byla krize jen ten výlet, to opravdu nevím.

Prostě chlapi pařili celou noc a vymysleli vtípek. Ještě za tmy a pod vlivem odnesli našeho trabanta do obrovské louže před chatou. Postavili ho doprostřed a nejspíš se přitom hodně bavili. Hned ráno se naše rodinka vyhrnula před chatu, chtěli jsme si vyjet. Najednou vidíme náš nový, blankytně modrý trabant daleko v louži. Máma se urazila nebo co se to s ní dělo, ale táta z toho vědu nedělal. Usmál se chápavě nad tím žertem a šel situaci řešit.

Našel někde dlouhé prkno, to tam nějak nainstaloval a po něm pak přešel až k autu. Normálně nastartoval, vyjel z louže a počkal, až nastoupíme. Brácha si směl sednout dopředu, vypadal celkem O. K., protože byl nadšený, že může sedět na sedadle spolujezdce. Já seděla vzadu s mámou, atmosféra mi připadala velmi tíživá. Táta nevím, jak to prožíval, ale s mámou to bylo horší. Dlachnila mě na sedačce…"

"Cože to dělala?" skáče mi udiveně do řeči Sovička.

"Dlachnila. Jako mačkala k sobě," vysvětluji nedostatečně. No jo, to jsou zase ty moje výrazy pochytané všude možně, napadlo mě. "Mačkala mě k sobě, což se u nás nedělalo, a ptala se mě, jestli když se s tatínkem rozvedou, jestli půjdu k ní nebo k tátovi. Říkala to samozřejmě způsobem, že ji nemohu opustit, ale také jsem to chápala tak, že mohu jít, kam chci."

Sovička si něco krátkého poznamenává, a tak pokračuji dál: "Naši se nikdy nerozvedli, jsou spolu doteď a nejspíš to nikdy vážně neřešili. Máma si to ani nepamatuje. Tedy, právě tuto rodinnou scénku si nepamatuje. Snad jen toho trabanta v louži. Jenže já jsem ale od té doby sledovala všechny možné signály, které by mohly naznačovat eventuální rozchod. Často jsem se tím trápila. Když jsem například viděla, tuším asi v deseti letech, svou matku, jak tajně kouří v prádelně u nás v paneláku, tak mě napadla jediná věc: rozchod. Vyhodnotila jsem to tak, že si našla chlapa a začala kouřit, protože se právě vrátila z lázní a tam prý s chlapama chodila tancovat po večerech. Takhle nesmyslně jsem si poskládala svůj katastrofický scénář.

Teprve dodatečně, až za mnoho let, jsem zjistila, že máma celá ta léta kouří tajně. Odhalila jsem to, až když otec, kuřák, nebyl doma a máma kouřila na záchodě. Oficiálně byl doma za kuřáka jenom táta. Ona začala kouřit s ním, ale tajila to před dětmi a pravděpodobně přede všemi kromě táty. Asi se u nás celkově hodně záležitostí tajilo," říkám plynule a pokračuji dál jedním dechem: "Po učňáku jsem se hned vdala. Nikdo mi to moc nerozmlouval, i když se to našim moc nezdálo. Nevěděli nejspíš, co říct. S tím klukem jsem chodila dva roky, zemřela mu matka a babička těsně po sobě, a to ho asi přivedlo k nápadu, že se se mnou ožení, aby nebyl sám. Byla to hrozná chyba, protože on se ženit v žádném případě neměl. Zahýbal mi od začátku, já to bohužel nevěděla.

Odstěhovala jsem se k němu na Moravu, hodně jsme pařili, chodili na koncerty a on zahýbal stále a všude. Nakonec jsem se to dozvěděla a jemu se dokonce ulevilo, že to už vím. Byl na mě z těch nervů docela zlý a já nerozuměla tomu, proč se ke mně zdánlivě bezdůvodně chová tak hnusně. Pak to teprve dostalo smysl.

Zamávalo to se mnou a brzo poté jsem udělala velký průšvih. Počmárala jsem komunistický transparent hanlivými texty, dokonce jsem své poselství ozdobila i kosočtvercem. Soudili mě, dostala jsem naštěstí jen podmínku. Rozvedla jsem se, odstěhovala z Brna a vrátila se k našim do bytu," chrlila jsem ze sebe rychlým tempem, aniž bych chtěla u čehokoli prodlévat déle.

"Sehnala jsem v Praze i přes obtíže s politickým paragrafem práci, za chvilku dokonce i byt. Můj šéf si mě pro můj politický trestný čin oblíbil a s chutí jemu vlastní mi vybojoval malou garsonku. Dělala jsem ve fabrice nástrojařku, šlo mi to prý celkem dobře, ale nebavilo mě to nikdy.

Mě lákaly květiny. Po revoluci jsem si udělala rekvalifikační zahradnický kurz a šla prodávat kytky. V té době jsem se podruhé vdala – za takového hodného kluka, ale jak jsem vám říkala minule, něco tam také neklapalo, i když jsme spolu byli docela dlouho.

Po letech mi kamarádka řekla, ať si udělám školu, že nemá cenu celý život platit za chyby mládí. Přišlo mi to jako dobrý nápad, šla jsem tedy na večerní gymnázium. Abych měla nějaké zaměstnání, naučila jsem se na počítači a dělala nějaké práce s databázemi doma. V té době bylo vše ohledně počítačů v začátcích, takže jsem měla malou výhodu. Pak mě ta firma zaměstnala na půl úvazku jako sekretářku a písařku a já při tom mohla chodit celých pět let do večerní školy.

Když jsem odmaturovala, chtěla jsem jít na vysokou. Začala jsem se připravovat, podala žádost k přijímacímu řízení, pak jsem se ale začala zdravotně sypat, a když byly přijímačky, já právě ležela na neurologii na kapačkách. Letos jsem už měla jiné starosti, tedy s již probíhajícími úzkostmi, takže na přijímačky jsem se ani nepřipravovala. To už je asi vše," říkám konečně a pokouším se vytvořit na obličeji úsměv, protože je mi trapné, že o sobě tak vehementně žvaním.

"No, řeknu to takhle: jsem docela zavalen," ukazuje Sovička rukou, jak velká pomyslná hromada toho byla. Trochu se zavrtěl v křesle, jako by byl opravdu zavalen a chtěl to ze sebe alespoň částečně setřást. "Jak se teď cítíte?" ptá se.

"Nevím," odpověděla jsem hned.

"Počkejte chvilku. Zastavte se a řekněte mi, jak se cítíte," opakuje Sovička. Nevím přesně, co chce, ale zkusím to. Mozek mi generuje nápady, co bych asi měla v takové situaci říkat. Nebo co si myslím, že lidé chtějí, abych v takové situaci říkala.

Domnívám se, že mi hrozně záleží na tom, aby mi Sovička umožnil takováto sezení a já to ze sebe mohla sypat a sypat a pak slyšet normální lidskou reakci na to všechno. Potřebuji někoho, kdo mi na to něco řekne. V tuto chvíli nevím, co by měl ten posluchač říct. Třeba že jsem blázen. Nebo mi vynadá nebo mi řekne, že je mu to líto. Prostě něco, cokoliv.

"Máte nějaký pocit v těle?" slyším Sovičkův pomocný dotaz, protože se asi dívám dost překvapeně nebo přímo bezradně. Ale možná jen dlouho mlčím.

"Trochu se mi točí hlava, mám podobnou závrať, jako když nafouknu nafukovací balon. Začíná mi to být nepříjemné… asi jako bych byla zavalená a snažila se to udýchat. Prostě pocit hyperventilace."

"Dobře. Budeme už muset za chvíli končit, ještě se musíme domluvit na příští schůzce a na prášcích. Můžeme to dneska takhle nechat?" přebírá otěže on.

"Ano," říkám odevzdaně, protože opět cítím značnou únavu. Budu potřebovat maximální soustředění, abych pochopila zbytek své vlastní terapie.

Mám přijít opět za týden. Sovička mi předepsal Neurol místo Xanaxu s tím, že je to prý stejné, ale levnější. Další léky prý pořešíme příště. Nakonec mi řekl, kam mám eventuálně volat, kdyby se můj stav nějak zhoršil. Prý mohu zavolat jemu nebo na určitá krizová centra. V nejhorším případě mám do takového zařízení přímo jet a požádat o pomoc.

Přišlo mi to trochu divné. Na jednu stranu jsem měla radost z toho, že mi někdo opravdu věří, že mi není dobře a jsem bezradná. Na druhou stranu mě zneklidnila skutečnost, že i on mě varuje před možným zhoršením psychického stavu, a to nebylo moc příjemné. Možná už bruslím na tak tenkém ledě, že proboření je možné kdykoliv. Věřte mi, je to hodně nepříjemný stav.

Z terapie jsem opět odjížděla zmatená. Na terapeuta jsem vysypala pytel odpadků, podobně jako ten mladík v lese. Spustila jsem vodopád slov, který byl nejspíš pouhým začátkem.

Jestli chcete pokračovat ve čtení, můžete kliknout zde