Onanie nejen nad plechy. Jak jste na tom s plechama vy? Také máte potřebu tasit své plechy, nebo je spíš tajíte? 

Před více lety jsme se s manželem stěhovali z malého pražského bytu do většího, jednalo se o výměnu bytů, která se uskutečnila ve stejném domě a nemuseli jsme měnit adresu. Velmi stará paní chtěla do menšího, který jsme měli my a velmi se bála, abychom si to nerozmysleli a šance jí neutekla. Ty samé pocity jsme měli my. Měli jsem možnost získat větší byt prakticky zadarmo a my dva jsme se v tom malinkém bytě necítili už nejlépe. Když tedy došlo na dohodu o výměně, stará paní se těšila a my také. Náš byt měl dohromady pouze dvacet metrů čtverečních. Moc se jí líbil. Zvláštní vzrušení prožívala z toho, že máme okno do ulice, což jsem v tu chvíli moc nechápala. Pro mě to znamenalo slyšet hluk aut.

Naše první návštěva v jejím bytě pro mě byla skvělá. Nejdříve dostatečně velká předsíň, napravo komora na bordel. Před námi hala stejně velká, jako byl náš celý pokoj. Nalevo velký obývák s oknem a balkonem do tichého dvora. A za pokojem další celkem velký pokoj, budoucí ložnice, také s oknem do tichého dvora. Zdi měly staré barevné nátěry. Jeden tmavě modrý, druhý tmavě červený. K tomu byly barevně sladěné staré koberce. Všude uklizeno, účelno, žádné zbytečné krámy. Čas jakoby se zastavil v šedesátých letech. Paní občas řekla, že manžel jí nedávno zemřel, že už nechce bydlet ve velkém bytě a uklízet a že uvítá malý byt s levným nájmem. Občas také pronesla, že už dlouho nemalovali a mají starý nábytek, nebo staré koberce. Nic však nebylo zničené, jen prostě nemoderní. 

Byla jsem v duchu nadšená, ale neprojevovala jsem se nijak výrazně, manžel byl také zdvořilý a klidný. Nakonec nás provedla zase zpátky a zahnuli jsme do zelenkavé kuchyně. I ta se mi líbila. Byla velká tak akorát, se stolem i židlemi, starou linkou a lednicí. Paní se najednou zadívala na klasický plynový sporák. Byl čistý, skoro jako nový, i tady bylo vše udržované. Najednou prohlásila: "Plechy já mám v pořádku." Nepochopila jsem to. 

"No, plechy já mám v pořádku. Jsou lidi, kteří je nemají v pořádku, ale na tom si já dávám záležet." Řekla podivně a otevřela troubu, ze které vytáhla dva plechy na cukroví a jeden hlubší pekáč na koláč." Plechy byly černé, vypulírované, jakoby byly nové. Moc jsem to ještě nechápala. Netušila jsem, proč měla potřebu je vytasit. "Jojo, pěkný, jako nový." Řekla jsem pochvalně. Nevěděla jsem, co na to mám říct, protože plechy já neměla žádný, dokonce jsem neměla ani troubu, protože v malém bytě jsme měli jenom dvojvařič a remosku na pečení. To jsem jí řekla, ale jí to vůbec nevadilo, prý už péct nehodlá. Své dokonalé plechy zasunula zpátky do trouby a pak jsme dokončili prohlídku bytu.  V kuchyni byl jeden nedostatek a sice ošoupaný žulový parapet. Její manžel, který byl zlatník, desítky let vysedával v koutě kuchyně a na kamenný parapet odkládal pájku. Trochu poničil žulu za ta léta odírání. Možná proto byla paní trochu nervózní a poukázala na dokonalé plechy, které byly v její vzorné režii. Tenkrát jsem si to tak vysvětlila. Také jí nebylo příjemné ukázat nám zastaralou koupelnu s kapajícími kohoutky, ale jinak vše bylo čisté, i když letité. Pro nás však báječný, velký a vytoužený byt. 

Od té doby uplynulo mnoho let a nyní vidím, že každý máme své "plechy", které někdy tasíme a někdy ne. Záleží na situaci a na majiteli "plechů". Například jeden z mých bývalých partnerů se baví tím, že detektorem kovu vyhledává staré mince a různé krámy. Protože se na to běžně lidé neptají a nikoho to víceméně nezajímá, nacpal si do peněženky s drobnými nějaké staré mince a když platí v obchodě u kasy, tak mu není trapné zapřádat hovory na téma, že to, či ono v jeho peněžence není desetikoruna, kterou marně hledá mezi drobnými, ale je to ten, či onen "krejcárek". Zatímco pokladní v obchodě čeká, až zákazník vyhrabe potřebné peníze, on si rád tuto chvíli vychutná a pak poukáže na svou vášeň pro sbírání starých mincí. 

Skoro každý rád poukáže na to, v čem je dobrý, nebo v čem si myslí, že je dobrý. Slyšela jsem o ženě, která pečovala o svého manžela, který chodil do úřadu a potřeboval čisté vyžehlené košile. On se vracel z úřadu, navečeřel se, pak šel něco luštit do pracovny a ona se dala do žehlení košil. Aby je zase nezmuchlala a košile byly dokonalé, věšela je na ramínka a ta pak zavěsila na dřevěnou tyč, která byla upevněná nad dřevěnou lavicí v kuchyni. Když košile byly dokonale vyžehlené, někdy si žena lehla na tu dřevěnou lavici, nad ní visely dokonalé košile a ona si tam odpočívala a dívala se spokojeně na výsledek své práce. Dalo by se říct, že na její "plechy" nebyl nikdo zvědavý, manžel je považoval za samozřejmost a jen ona věděla, kolik času a energie do těchto svých "plechů" - košil vložila. Možná si však někdo někdy všiml, že pan manžel chodí do práce ve sněhově bílých skvělých košilích. 

Jedna moje známá točí pornografická videa, která už dvacet let ukládá na nějakých porno serverech. Svým způsobem je na sebe pyšná, protože umí používat počítače a různé grafické programy, aby mohla vyretušovat pupínky ze svého zadku. Ale na druhou stranu většině lidem lže a vymýšlí si falešné báchorky o svém zaměstnání, protože nemá odvahu vybalit to ven na férovku. Dostala se do pasti, nemůže vytáhnout své "plechy" mezi těmi nejbližšími, zatímco vytahuje své "plechy" na cizích serverech a v cizích zemích. Nad jejími "plechy" onanují cizí muži a jí se sypou peníze. Chtějí po ní, aby na sebe flusala, močila a defekovala před kamerou a vymýšlí si další a další věci, které by chtěli případně za své peníze vidět. Ale tam už ona nechce zajít, její "plechy" jsou limitované a vyleštěné tím, že ona je zároveň hrdá a má svou úroveň, pod kterou nehodlá klesnout. Nechce své "plechy" poflusané a pomazané hovnama, chce je mít dekorativní, protože je pyšná na to, že má umělecké a dekorativně vymazlené vizuály. Dvacet let leští své "plechy" a nemůže získat potřebný respekt, protože zrovna kvůli projevování respektu za ní její chlebodárci nechodí.

Někteří lidé své "plechy" ani nevytasí, drží se zpátky, ale mají radost, když si jejich "plechů" všimnete a oceníte je.  Proto je dobré se dívat okolo sebe, kdo s jakými plechy šermuje a co se za tím skrývá. Všichni potřebují nějaké ocenění, přijetí, respekt a uznání. A je v pořádku jim respekt a uznání dát, bez ocenění vyleštěných plechů je život těžký a my můžeme všem okolo trochu odlehčit.