Ukázka ze závěru knihy - Panika před úsvitem. Romská brigáda,  skutečný příběh, zkrácená miniverze, která stála za zmínku už nyní. 

Tento text je jednou z částí rozsáhlého závěru knihy Panika před úsvitem. Za poslední rok přišly totiž do našeho života události, které způsobily minimálně dvě věci.  Za prvé se budeme se stěhovat někam pryč a pak, sepisujeme knihu " Na rekonstrukci zásadně romskou partu aneb tohle je návod na problémy."  Následující text je pouze velmi zhuštěná verze komplikací, do kterých jsem se i s dcerou zamotala. Příběh začal na jaře roku 2023 a stále neznáme jeho konec. 

( Stručné převyprávění zápletky, která kromě jiného, přibližuje pravděpodobné důvody mé tehdy neúspěšné psychoterapie. v románu se všemu věnujeme detailněji.)

Na konci února 2023 k nám přišel jeden ze sousedů, se kterým jsem se do té doby osobně neznala. Mladý statný Rom mě požádal o brigádu, jelikož mu došly peníze, nejsou zakázky na stavby, protože je zrovna únor a tak podobně. Vím, kde to mělo předehru. Jednou, asi půl roku předtím, půjčovala jsem nabíječku na autobaterii jeho kolegovi nebo příbuznému, a ani nevím proč, vylítlo mi z úst, že občas potřebuju brigádníka, když nestíhám vyrábět své zakázky.

Sama jsem byla překvapená, proč jsem něco takového zrovna jemu řekla, když jsem neměla v plánu se s touto rodinou nějak více přátelit. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem s nimi chtěla navázat bližší kontakt a zkusit řešit nějaké záležitosti po dobrém, protože poslední dva roky nás začal obtěžovat hluk sousedů, ale také mě nervovalo vytí jejich psa, kterého si pořídili asi na kšeft. Vytí a kňučení psa je pro mne natolik traumatické, že jsem to řešit chtěla a vlastně musela. I normální lidé, kteří nemají osobní trauma, nestojí o to, aby jim romští sousedé pár metrů od okna budovali množírny na psy.

Dříve byl u sousedů celkem dost klid, ale to se za poslední dva roky změnilo a já musela začít uvažovat o stěhování, nebo o možnosti domluvit se po dobrém a pěstovat sousedské vztahy. Když najednou přišel člen této rodiny a potřeboval práci, byla příležitost zjistit, jestli budou sousedé nakloněni k přátelským vztahům, nebo nebudou a my se tedy případně odstěhujeme někam jinam, kde je více klid.

Protože jsem zrovna nějakou práci udělat potřebovala, a zcela výjimečně jsem měla i dostatek peněz, které jsem dříve nemívala, mohla jsem si dovolit vzít ho na pár dní na brigádu. Takže jsem kývla a řekla mu, že bych potřebovala rozebrat a zbourat staré chlívky za domem, včetně zastřešení. A toto byl začátek problémů, kvůli kterým se budeme stěhovat úplně jinam, protože jsme se s jejich rodinou seznámily více, než jsme asi původně chtěly.

Patrik nejdříve dorazil se snoubenkou, která také potřebovala peníze, ale druhý den už přijel další člověk, aby měl Patrik silného mužského parťáka k sobě. Tento druhý Rom, který sám sebe nazýval okázale Cikánem, mi hned řekl, že se jmenuje RADEK. Jakmile mi řekl své jméno, cuklo ve mně, protože takto se jmenuje psychiatr, ke kterému jsem chodila a který mi byl stále záhadou. Hned jsem si vzpomněla, jak terapeut naznačoval, že jména nejsou náhodná. Kdysi jsem nechápala, jak to přesně myslel, proto jsem si jeho slova zapamatovala. RADEK. Ok.

Tento Rom Radek dále říkal: "Napište si do telefonu jméno RADEK, dvakrát RADEK". Smál se té vtipnosti nezvykle dlouho, až jsem z toho byla rozhozená. Byla jsem z nich na chvilku tak zblblá, že jsem si opravdu do telefonu zapsala jeho jméno v podobě RADEK RADEK a v hlavě mi zároveň řvalo: "Toto není náhoda, pamatuj si jeho jméno, zde je nápověda k Sovičkovi."

Bylo to jako hluboké uvědomění si něčeho, co vstoupilo do pozornosti a není vhodné to přehlédnout. Už jsem znala tento vnitřní stav a měla jsem s ním zkušenost, že je dobré poslechnout. Snažila jsem se tedy nezapomenout a byla jsem zvědavá, co z toho ještě vzejde. A vzešlo toho dost.

Terapeut nebyl Rom ani Cikán a pravděpodobně nechodí bourat staré chlívky za dvě stovky na hodinu. Podobnost je zatím pouze ve jménu a v tom, že oba dva jsou muži. Nemohu však tvrdit, že oba jsou muži, jejich pohlavní orgány jsem neviděla a jak se vnímají oni sami, to já ve skutečnosti nevím. Tuhle divnou větu bych nenapsala, kdyby dnes nebylo tolik povyku kvůli pohlavím a identitám. Podle mého názoru jsou oba muži a jak se v tom oni cítí, jsem se neptala. Tereapeut by mi neodpověděl, nebo by se mě zeptal, proč se na to ptám a RADEK RADEk by o tom žvanil hodinu, což by se mi nechtělo platit, ani mě to nezajímalo.

Snoubenka Patrika se mnou zpracovávala větve na zahradě, chlapi začali bourat. S každým dalším dnem přicházel někdo nový, koho jsem ještě neznala. Kromě Romů přišel i jeden bílý Čech v mém věku. Ten se vrhnul s motorovou pilou na přerostlé vrby a obrovskou jabloň, ze které později spadl, naštěstí se mu nic vážného nestalo.

RADEK RADEK mi hned zpočátku vyprávěl, že ho nějaká klientka opakovaně najímá na práci, velmi dobře ho platí a pro velkou spokojenost si ho jednou za čas pozve na pár dní k sobě domů. Tuhle story jsem sice zaregistrovala, ale nepamatovala jsem si, který z těch Romů mi to vyprávěl, protože jsem byla dost rozběhaná v terénu a na brigádu v rychlém sledu přicházeli další a další příbuzní těchto Romů. Brzo jich tu bylo deset naráz, což byla chyba, ale k tomu postupně, spíše až v další knize.

První vytěžená informace od RADKA RADKA byla, že se rád vrací tam, kde bylo dobře. Chce mít se zajímavými klienty dobré vztahy. Informoval mě, že nějaká panička je s ním náramně spokojená. V případě tohoto brigádníka mohlo jít o sexuální návrh a také o to, že když se zde dobře zapíše, může mít peníze a výhodičky častěji nebo na trvalé bázi.

Jsem starší než on a nejsem sexy, ani být nechci, protože mi osobně není příjemné, když mě začnou muži vnímat jako sexuální objekt. U někoho mi to jakžtakž příjemné je, u většiny mužů ale ne. Komentovala jsem tyto nabídky slovy, že žádnýho chlapa ani vztah nehledám, ani nemám zájem o sex. Sice mou odpověď nechápali, ale asi ji částečně přijali. Potom jsem mezi ně vypustila informaci o sexuálním zneužívání v rodině a dali mi s návrhy a různými kecy pokoj.

Všem brigádníkům jsem dala slušný nebo dobrý plat a důstojné zacházení. V té době se platilo v Kauflandu za vybalování zboží 150 Korun. Já chlapům dala 200 za těžší práci. Ženské brigádnici jsem dala méně, což vysvětlím v další knize. Vařila jsem jim nápoje, nechala je kouřit cigára podle jejich vlastních potřeb a všem jsem opakovaně říkala, že k nim budu slušná a vstřícná, když se oni budou chovat slušně ke mně. Když mě někdo podrazí, brigáda u mě končí a s nimi i jiné možnosti pomoci.

Nabídla jsem jim toho hodně, každý reagoval po svém, každá zkušenost byla jiná. Opět jsem k nim přistupovala jako k Honzovi a jiným. Dostali plný kredit důvěry, mezi námi byl čistý stůl, žádné svinstvo. Do našeho domu nechodili, naštěstí bydleli velmi blízko a mohli si v případě potřeby odběhnout k sobě domů. Takže byly definovány nějaké hranice. Dala jsem jim sice důvěru, ale kupříkladu pár kanystrů benzínu na zahradě jsem si schovala a přikryla plachtou. Uznávám tedy, že nějaká přirozená nedůvěra tu byla, kdyby to někoho zajímalo.

Tento Rom RADEK první nebo druhý den projevil zájem o naši elektrickou koloběžku. Dostaly jsme ji jako nevyžádaný dárek. Nepotřebovaly jsme ji, chtěly jsme ji prodat někde na bazaru, nebo se jí jinak zbavit. Koloběžka byla stará, měla strašně uřvaný motor. Bála bych se s tím jezdit po krajině, nedivila bych se, když mě zastřelil nějaký neurotický myslivec. Jezdit na tom stroji bylo prostě nemyslitelné.

Radek bedlivě pozoroval naše věci, ale protože v té době býval pouze na zahradě – tedy ve vnějšnostech, mohl projevit zájem pouze o krámy, které byly venku k mání. Neměla jsem v plánu brigádníky zvát dovnitř, chtěla jsem je držet jen venku, ve vnějšnostech, mimo můj dům, symbolicky mimo své nitro. Zde je možné připustit, že jsem doktoru Sovičkovi vlastně nedůvěřovala a testovala jsem ho. Nechala jsem ho, ať se přehrabuje ve vnějšnostech, ale nepustila jsem ho k podstatným věcem mého nitra. Možná jsem podvědomě věděla proč.

Při vyklízení chlívků a různých přesunech kamení a jiného materiálu, házelo se železo a kovy na jednu hromadu, aby si to sousedé mohli odvézt. Musela jsem Patrika brzdit, aby mi laskavě nevyhazoval nářadí do sběrných surovin, protože mu to nedělalo problém. Pak si odvezli plný vozík železných krámů, nechali si prachy na cigára a já měla uklizeno.

Bylo tak nějak automatické, že pořád někdo něco chtěl a potřeboval. Nejen věci, potřebovali i elektrický proud, který jim uštípli. Také chtěli chodit do práce nejlépe každý den, aby měli penízky. Bylo to náročné, ale snažila jsem se všechno nějak zvládnout a přežít vykolejení ze svého běžného života.

Protože jsem od začátku měla značné bolesti zad a vše bylo čím dál horší, začala se více angažovat i dcera, jenže ona měla od dubna maturovat a bylo by lepší, kdyby se učila. Nenapadlo mě předem, že se všechno takhle zamotá a že pár dní bourání chlívků přeroste v pár týdnů částečné rekonstrukce s mnoha brigádníky.

Za pár dní se situace změnila. Na brigádu přišel i Venca, to je Rom, kterého znám od vidění, ale nedorazil sám. K němu do páru, dorazil ještě další jejich známý, který měl pomoci se sundáním střechy nad chlívky. Najednou byl na střeše cizí chlap, který mi byl nějak povědomý, ale nevěděla jsem vlastně čím. Lekla jsem se ho, objevila se úzkost a silný pocit zneklidnění. Byl na střeše dřív, než jsme se seznámili, nebo jsem ho nějak přehlédla. Ukázalo se později, že toho člověka znám ze staré televizní reportáže o divné neobjasněné sebevraždě, která vůbec na sebevraždu nevypadá a policie hned v počátku udělala zásadní chyby.

Stalo se to před mnoha lety, rok po narození mé dcery. V reportáži nebyl vidět obličej tohoto brigádníka. Byl slyšet pouze jeho hlas, on sám hovořil na kameru v protisvětle, a tak byla vidět pouze jeho výrazná silueta. Měl zajímavý projev, mluvil dobře, ale byl utajený. A přitom nemusel být takto utajený, protože v reportáži vystupoval v roli záchranáře, blízkého souseda, který okamžitě běžel pomáhat a snažil se zachránit malou holčičku, která umírala se zataženým ocelovým lankem kolem krku.

Její matka je místními považována za divnou ženskou, která jezdí na koních, chodí v maskáčích… která prý blbě hospodaří a kašle na konvenci. Něčím je dost podobná mně. Také dost kašlu na konvenci a také dost špatně hospodařím pohledem zdatné hospodyňky a hospodáře. Neznala jsem ji osobně až donedávna, kdy se naše osudy protnuly. Vídala jsem ji někdy z auta, jak vodí koně z pastvy a vždy působila dost unaveně, naštvaně a zapškle. Nedivím se jí. Co je však nejpodstatnější, také se jmenuje Sofie. Stejně jako já. I ta malá, která byla zabita, se jmenuje stejně jako já.

RADEK RADEK měl velmi podlézavé chování. Byl tak servilní, devótní až slizký, že jsem měla problém s ním jednat a on to musel cítit. Protože se snažím nežít pokrytecky, byla jsem tedy chladnější, a snažila jsem se ho nějak přežít. Okamžitě začal práskat na kolegy, aby vynikla jeho odevzdanost mým zájmům. Upozorňoval hlavně na chyby druhých, a kde dochází k plýtvání mých peněz, symbolicky mých zdrojů jako takových.

Také můj terapeut v začátku poukázal na chyby terapeutů, které jsem potkala předtím. Dokonce řekl onu silnou hlášku, že se diví, že jsem vůbec přežila skupinovou terapii, na kterou jsem byla poslána někým jiným. Potěšilo mě to tenkrát. Konečně jsem narazila na někoho, kdo si uvědomuje, že jsem fakt docela hotová a že potřebuji z těch šílených stavů pryč. On to ví, on to chápe, on mi určitě pomůže. Zachrání mě z té smyčky, ve které jsem chycená.

Když je člověk chycený ve smyčce, nemůže dýchat. Když nemůže dýchat, umírá. V duchovních souvztažnostech procesy dýchání souvisí se schopností chápat a rozumět pravdě. Když je všechno přiškrcené, i chápání pravdy je přiškrcené. Chytit někoho pod krkem znamená, že se přestane vyživovat hlava a tělo pak umírá. Ale zpět k terapeutovi. Sovička se nechoval takhle slizce, neposkakoval kolem s poklonkami, neprojevoval se takhle pitomě, protože by to nefungovalo a navíc je jiný. RADEK RADEK se tímto způsobem choval, protože je to jeho osvědčená taktika odpovídající jeho nátuře a úrovni, na které se pohybuje.

Během pár dní Rom, který zachraňoval dítě po oběšení, nás začal tzv. zachraňovat s elektrickým proudem, když se ukázalo, že rozvody v našem domě jsou v katastrofálním stavu. Některé větve rozvodu byly vyhořelé, bylo potřeba natáhnout je znova, nebo alespoň odstranit nejhorší nebezpečné situace, aby mně a dceři nešlo v domě o život. Abych nemohla říct, že je zloděj, nechal to na mně, kolik mu dám peněz. Naznačil, o kolik by si řekl jiným lidem (což fakt bylo víc než dost). Ale zároveň mi řekl, že má pro mne zvláštní slabost, ani neví proč… snad možná kvůli těm duchovním věcem, které nás oba nějakým způsobem zajímají, a proto mi nedokáže říct o tolik hodně peněz, protože to tak cítí zevnitř.

I zde je trochu podobnost s mou terapií. Vyhořelé rozvody, oprava - aby nám nešlo o život, já sama jsem si měla určit, kolik mu za to dám. On nic, on sám si neřekl… všechno si řídím sama. Zajímavý přístup. Ale v jednom případě jsem ho ani nežádala, vrhnul se do naší kuchyně, rychle se zmocnil práce i situace a vybrousil rychle díru do zdi, aby tam slavnostně zasádroval obyčejnou čínskou prodlužovačku. Nechala jsem ho udělat a zasádrovat něco, o čem jsem věděla, že je totální úlet. I když nejsem elektrikář, mám ponětí, jak to má asi být. Jeho momentální práce u nás doma byla daleko od toho, co je normální a v pořádku. Z nějakého důvodu jsem ho však nedokázala přerušit, ale to popíšu podrobněji až v celé verzi příběhu – v dalším románu.

Hrál si s námi a cítil se být znepokojený, že se nechovám, jak on by chtěl, abych se chovala. Vyčetl mi, že se k němu chovám sice slušně a vstřícně, prostě hodná paní, ale že on cítí, že se mu nechci pořádně otevřít a že si držím odstup. To měl tedy sakra pravdu, přesto jsem mu dala peněz raději víc než méně, protože jsem to tak cítila. Váhala jsem, co mám udělat, ale rozhodla jsem se, že mu sice zaplatím více, než se mi líbí, ale na práci už si ho nikdy nepozvu. Nechtěla jsem se mu otevírat, ani jsem se nechtěla víc přátelit, protože jsem ho vnímala spíše jako dravce než jako hodného beránka, i když měl na sobě pěkný beránčí kožich, obrazně řečeno. Nebyl to přímo náš soused, byl to kamarád našich sousedů, kterého oni pozvali na výpomoc. Neměla jsem v úmyslu se s ním více zaplétat, ale stalo se.

Tento Rom, říkejme mu třeba Kobryš, protože je spíše menší, velmi štíhlý a hbitý… takže tento muž, který nám zasahoval do elektrických rozvodů v domě, přišel nějaký následující den pro zálohu na lešení, které jsme měli od kohosi na rekonstrukci půjčovat.

Bylo důležité, že jsme se s Kobryšem nerozešla ve zlém kvůli jeho předražené práci a zasádrování čínské prodlužovačky do zdi, protože jinak by asi nepřišel na pokec, ale takhle ho to na návštěvu k nám vyloženě táhlo. Večerní hosty jsem sice nečekala, byla jsem ráda, že brigádníci skoro pokaždé v pět skončili, ale věděla jsem, že se má Kobryš někdy večer zastavit, aby vyzvedl zmíněnou zálohu na lešení.

Nebyla jsem už vůbec v dobré zdravotní kondici. Kromě bolestí kříže, začalo mě záhadně bolet celé pánevní dno. To už bylo skutečné utrpení, kdy se člověk jenom těší, až bude moci v klidu sedět.

Když Kobryš přišel k našim vratům, hned se ukázalo, že vypil nějaký alkohol, protože to z něj docela táhlo. Navíc přijel autem, takže jsem začala váhat, co mám dělat. Doufala jsem, že nepil víc, nechtěla bych s ním diskutovat, kdyby byl hodně pod parou a navíc bych nevěděla, jak se mám zachovat ohledně jeho řízení. Ale prohlásil, že dobrý, že vypil jedno dvě piva, a tak jsem ho nechala být. Zde bych mohla dodat, že opilost a různé opilecké projevy znamenají, že do ovládání lidského těla a mysli proniká vliv entit, které se do střízlivé mysli nedostanou. Dveře se pootevírají i při minimální dávce alkoholu. Každá psychoaktivní látka otevírá symbolicky řečeno jiné dveře a pak hraje roli, kolik toho do sebe nalámeme, jaký je náš skutečný charakter a co se zrovna v dušičce odehrává.

Kobryš začal mezi vraty vysvětlovat, že byl na setkání v jejich církvi a zrovna seděl, když do mysli mu přišla myšlenka, že má ke mně přijít a vlastnoručně mi předat a darovat své osobní modlitební růžence, které s ním jdou od dětství. Prý je měl už během svých křtin, při biřmování a pak dokonce na své svatbě. Takže opravdu hodně osobní růžence, "což fakt dost", jak by řekla naše sousedka z brigády. Protože ze situace nešlo tak snadno vybruslit a žádné růžence jsem nechtěla přijmout ("což fakt dost"), chvilku jsme se kolem toho motali a já ho pozvala dál, do naší kuchyně. To by šlo vnímat jako chybu, ale někdy se dějí divné věci, aby se mohlo stát něco úplně jiného.

Přinesla jsem zálohu na zapůjčení lešení pro jeho známého a nabídly jsme mu s dcerou čaj, protože nám začal říkat, že toho má na srdci nebo na mysli víc. Varovala jsem ho, že pro mne žádné růžence nic neznamenají, nechci je, ale nebudeme se o tom dohadovat hodinu. Upozornila jsem ho, že si je nenechám a pošlu jeho růžence někam dál, aby mohly běhat po světě, nebo je možná vyhodím. Snažila jsem se slušně sdělit, že se s růženci nemodlím a neuctívám žádné předměty. Ale to mu nevadilo a trval na svém, že je musím přijmout, i když jsou to tak osobní předměty svázané s jeho životem. Nakonec jsem položila růžence na lednici, on začal mluvit a my začaly poslouchat a klást otázky.

Kobryšovi prý, když byl na onom setkání, na jejich bohoslužbě, najednou přišlo do mysli, že má jít za mnou. Toto puzení, nebo jakési duchovní pohnutí tedy buď opravdu přišlo, nebo si ho vymyslel za účelem nějaké manipulace. Poslouchala jsem ho pozorně a zkoumala jsem ve svém vlastním nitru, jestli v tom cítím manipulativní chování za účelem, abych mu šla na ruku tak nějak celkově, nebo v jeho chování vnímám něco jiného. Zdálo se mi, že chce hodně hovořit o své církvi, a o mně už věděl, že mě takové věci zajímají, ale nevěděl více. A nějaká věřící paní je dost široký pojem.

Přijel jako někdo, kdo si na zákony zrovna dvakrát nepotrpí. I když jsme malá vesnice, přifrčel autem mírně pod vlivem, ačkoli mohl ten kousek jít pěšky. Zejména, když jsem se pak "náhodou" dozvěděla jinde, že už měl trest za to, že srazil autem jakousi ženu ve městě. Nevím, jestli se tato záležitost přihodila v opilosti.

S ohledem na to, jak se mnou mluvil už předtím, jak mě testoval a zkoumal, začal připomínat narcise. Dal si dvě piva na kuráž, aby se uvolnil? Nebo chlastá každý den? Myslela jsem, že mi předtím říkal, že už nepije, ale možná jsem se spletla a už pouze nefetuje, zatímco dál pije.

Od začátku, hned s těmi růženci, zapletlo se mu do řeči téma, že by mohl být pro členy své komunity duchovním, reverendem, nebo starším sboru. Jako kdyby si chtěl ujasnit, jestli na to má, jestli ho tak vnímáme, jestli by se na něco takového mohl hodit. Pořád jsem nevěděla, co přesně bylo pravým účelem jeho návštěvy. Zdálo se, že si chce o případné roli duchovního otce popovídat. Abych tedy přešla k věci a byla mu nějak užitečná, zeptala jsem se ho, jestli by měl problém mluvit před lidmi na větším setkání, kdyby mu lidé viseli na rtech a čekali, co on řekne za moudrá slova. Musel by si připravit nějakou řeč, nějaké téma, nějaké poučení pro posluchače.

Zdálo se, že mu tohle vůbec starosti nedělá, že si je celkem jistý sám sebou. Už předtím jsem se podívala na video o romské církvi, takže jsem měla nějaké ponětí, jakým způsobem jejich setkávání probíhá. Jejich srazy připomínají americké evangelizační taneční bohoslužby, tedy stavy, ve kterých jde o euforii až extázi, silné vyvolávání vzrušení až transu. Hodně hudby, zpěvu a volání, že Ježíš přijde nebo už bude působit. Ano, silné vzrušení a hecování s očekáváním, že se něco velkého stane.

Kobryš řekl, že nemá trému a nevadilo by mu mluvit na lidi, kázat o Bohu, nebo o obrácení k Bohu. Aby dosvědčil, že má lidem co vyprávět, začal nám líčit své pohnuté osudy. Brzo se dostal k tomu, že byl kdysi u zachraňování malé dívky, která byla oběšená neznámým vrahem přímo v naší vesnici. On byl ten muž - zachránce, z oné staré reportáže, která byla vysílána v televizi. On byl ten, který malou holčičku zkoušel oživit, ale zemřela i přes všechny snahy ji zachránit. Pak nám chvíli vyprávěl, že se v našem blízkém okolí odehrály i jiné neobjasněné vraždy, také se jednalo o oběšené děti různého věku. My jsme se s dcerou střídaly v pokládání zvědavých otázek a on odpovídal. Seděla jsem kousek od něj u stolu, dcera stála u kuchyňské linky většinu času, nebo si jen na chvilku sedla na stoličku.

Když vyprávěl, začaly mi běhat hlavou myšlenky o tom, co se vlastně v naší vesnici stalo. Krátce poté, co jsme se přistěhovali do naší vesnice, napsala mi máma SMS zprávu, že v televizi pouštěli reportáž, která byla natočená pár týdnů po vraždě, nebo sebevraždě malé světlovlasé dívky. Jmenovala se stejně jako já - Sofie a její matka téhož jména zásadně nesouhlasila s lajdáctvím policie, které od začátku bohužel předvedli.

Reportáž natočil jistý reportér, kterého matka po smrti své dcery oslovila a poprosila o pomoc touto formou, tedy zveřejněním této kauzy, tohoto případu. Proto jsem se tak divně lekla tohoto muže, když jsem ho spatřila na střeše chlívku v naší zahradě, protože mi vše podvědomě už seplo. Znala jsem jeho siluetu a jeho vemlouvavý hlas z oné staré reportáže. Viděla jsem ji před lety vícekrát za sebou a dost jsem si ji zapamatovala. On je ta záhadná silueta, asi proto ty divné divné pocity, pomyslela jsem si.

Potom nám Kobryš řekl, že míval po dobu asi jednoho roku opakovaný sen. Zdálo se mu, že potřebuje nebo spíše musí zabít malou Sofii. Strašně ji chce zaživa pohřbít, narvat ji do otevřeného výkopu na dvoře, který tam prý tehdy byl, ale ona se ta mrcha nebo svině brání, a tak ji nemůže pohřbít zaživa, musí ji zabít jinak. Tuto část říkal autenticky dost nasraně, jakoby to bylo osobní, jakoby z něj promluvila jiná rozběsněná bytost, která malou Sofii opravdu zuřivě nenávidí. Uvnitř je něco hodně nasraný, protože ji nemůže zabít pohřbením zaživa, jak by rád… jelikož se ta svině brání. Aby ona neřvala, musí on jednat jinak. Táhne ji někam pryč k ocelové konstrukci, bere ocelové lanko a škrtí ji, až ona ztichne a …

Tohle se mu prý opakovaně zdálo po dlouhou dobu – asi rok. Když jsem se ho zeptala, jak tyto sny chápe, jak si tuto skutečnost vysvětluje, odpověděl, že mrtvá Sofí asi chce, aby on jako médium odhalil nebo pomohl odhalit jejího vraha. Prý, aby našla svůj klid, protože on je na tyhle věci jednak vnímavej a pak, byl její blízký kamarád a měl ji rád jako svou vlastní dceru, jako svoje děti.

Protože nám Kobryš všechno tak zdůvodnil, vzala jsem ho za slovo a oznámila vše policii, aby jeho opakované noční můry a jiné projevy chování nepřišly nazmar. Akorát jsem to pojala trochu jinak a zmínila jsem, že když je tento člověk údajným neúspěšným zachraňovatelem, mohlo to být i tak, že těsně před tím, než ji tzv."oživoval", mohl ji také uškrtit oním lankem, o čemž se mu opakovaně zdá, protože jde o snadnější způsob usmrcení než zahrabat tu malou holku zaživa, když se ona brání.

Já nejsem policista, jsem jen obyčejná ženská, ale on by to klidně mohl být vrah, že ano? Já to o něm říkat nemohu a nepřiznal se mi k něčemu takovému. Naopak ji prý miloval, proto o něm nemohu říkat, že je vrahem on. Přesto může být z nějakého důvodu důležitým svědkem něčeho sakra důležitého, co by mělo být prozkoumáno pečlivěji. Ať dostane šanci projevit se jako médium, když chce. Možná je jeho svědectví nejdůležitější ze všech. Možná by neškodilo zjistit, co on vlastně zažil, co si myslí, a co by rád sdělil. Třeba by se mohlo najít vysvětlení v mnohočetné poruše osobnosti? Třeba opravdu neví, že s tím má sám něco společného a má okna. Dala bych mu šanci, ať napomůže nalezení pravdy. Když nám to zde vyprávěl, měl k tomu své důvody.

Raději sem připíšu jednu věc, která se mi opakovaně v kontaktu s lidmi stává. Často jsou překvapení, že mi toho říkají o hodně víc, než chtěli a z nějakého důvodu bývají nezvykle otevření. Už mi to řeklo mnoho lidí, že neví proč, ale z nějakého důvodu mi to svěřují a říkají. Snažím se toho nezneužívat, ale z lidí často vyleze pravda tak nějak mimoděk. Domnívám se, že to je tím, že lidé cítí, že je neodsuzuji a snažím se mít otevřenou mysl a ochotu je pochopit a vcítit se do jejich světa, když je na to čas. Nemyslím však, že Kobryšovo vyprávění byla přesně tato situace. Byl k nám zvláštně přiváben, nebo přiveden. Nebyl překvapen, že se mi svěřuje s něčím osobním. On sám to chtěl povyprávět. Dělal to rád a ze své vlastní přirozenosti.

Dále nám povídal o tom, že po smrti malé Sofí byla její matka zhroucená a on ji často v noci nad ránem držel okolo ramen, utěšoval ji, podporoval ji, ona plakala. On ji pak ukládal zoufalou a opilou do postele, i když za dvě hodiny měl vstávat do práce. Takhle to prý bylo asi rok, ale on údajně spí hodně málo, takže mu nevadilo se takhle obětovat. Kvůli těm hororovým snům se mu možná ani spát nechtělo, dalo by se předpokládat, kdyby to byla skutečnost. Matce mrtvé holčičky se nesvěřil, že nemůže spát kvůli hororovým snům o tom, jak vraždí její dceru. Naopak jí poskytoval utěšující náruč.

To je také dost zajímavé. Nabízel jí objetí, ale nesvěřil se, že ho mučí takové sny. Přitom ona by byla vděčná za jakoukoli informaci vedoucí k nalezení vraha. Když jsem se ho zeptala, jestli v jeho snech chtěl zabíjet to dítě on sám, nebo byl jakoby posedlý nějakou zlou démonickou bytostí, tak potvrdil, že to bylo spíš jako nějaké posednutí. Popisoval i svoje ruce, jak se na ně dívá, s jakou brutalitou jí škrtí… bylo to dost naturalistické. Ještě je tu možnost, že je chorobný žvanil a rád dramatizuje, aniž by myslel na následky takového žvanění.

Také se mi zdál strašný sen, který jsem v této knize popsala, a jmenuje se pracovně Masák. V mém snu se také zakopávaly mrtvoly do země. Narvaly se do jámy, aby nikdy nevylezly a bylo jich tam napěchovaných docela dost. V masovém hrobě si pamatuji světlé dlouhé vlasy na lebce, které mě zaujaly a dívala jsem se na ně. Já světlé vlasy nemám, ale malá Sofí takové měla. Ty mrtvé z mého snu vykopávali ve stejném fyzickém prostředí, jako mám okolo sebe dnes. Jsou to podobné kulisy. Kamenné stodoly a dvory, vlastně je to v mnoha detailech totožné. Myslela jsem si o svém snu, že se odehrával u mých příbuzných na Moravě, ale mohlo by to znamenat něco dalšího. V mém snu odváželi brigádníci vykopané mrtvé, aby také symbolicky nalezli klid. Brigádníci. Zase brigádníci.

Když Kobryš mluvil o jiných vraždách okolo našeho bydliště, vyjmenoval tři. Zase oběšené děti. V mysli se mi stále objevovaly myšlenky na mého otce, psychopata, který mi zabil psa a zabetonoval ho na zahradě hodně hodně hluboko. Jako kdyby na té zahradě betonoval válečný bunkr. Co mají s tím zakopáváním mrtvol? Co mají otec a Kobryš společného? Proč chtěl tu malou holku ve snu zabít a narvat do země?

Můj otec nezabíjel úplně s potěšením, nebo si to představoval jinak. Jednou celkem otráveně a podobně chladně řekl, že se mu zabíjení psa v myšlenkách nepěkně vracelo, což ho nebavilo a s tím on předem nepočítal. Necítil asi výčitky nebo něco podobného, ale zabručel, protože ho to obtěžovalo. To je také divné. Byl znechucený, že se mu vracela myšlenka na zabíjení psa, protože má psy celkem i rád. Když se k němu přiblíží pes, nenakopne ho, ale má tendence ho drbat na zádech a dělat psovi dobře. Tento Kobryš to popsal vlastně velice podobně. To něco uvnitř je vlastně nasraný, protože se to vrací do mysli opakovaně zpátky. Vracení myšlenek se mu v tomto případě nelíbí, byl by raději, kdyby nevracelo.

Za chvíli se Kobryš rozpovídal o tom, jak při zachraňování Sofí nadlidskou silou roztrhnul ocelový lanko, které dívku škrtilo. Mluvil o tom takovým způsobem, až jsem nemohla neříct, že se asi projevila nějaká vyšší moc, že měl určitě nějakou nadpřirozenou pomoc. Hned souhlasil, líbilo se mu, když jsem takto reagovala na jeho vyprávění.

Dost zajímavé bylo téma dětí. Všechny děti bez rozdílu jsou prý andílci. Všechny, úplně všechny. Když je někdo nějaký jiný, nehodný a není jako andílek, tak to je vždy chyba rodičů, kteří něco podělali, není to vina dítěte. Jinak andílci. Nekompromisně. On miluje děti – učiněné andílky a všechny by je objal a pomazlil. Dokonce i Skaven, když ji prý vidí, jak stojí u té kuchyňské linky, tak by ji pomazlil. Trochu jsem se tenkrát hlouběji nadechla a se zadrženým dechem poslouchala jeho slova dál, jako kdyby se vůbec nic zvláštního nestalo. Tato část debaty, kde děti jsou andělíčkové, byla celá divná. Něco pro něj děti symbolizují, ale zatím nevím co. Možná nevinnost. Možná ho téma nevinnosti nějak osobně dráždí a je pro něj důležité. Také by tím mohl maskovat nějaký nepěkný čin vůči dětem.

Když odešel, nedalo se jinak, musela jsem si pustit onu reportáž znova, dcera se také se mnou dívala. Slyšely jsme od něj mnoho věcí za těch pár hodin. Co z toho byla pravda? Drsný, extrémně násilnický otec, který vychovával tohoto Kobryše, prý chlastal a když přišel domů, hodil po dětech s manželkou kamna plná hořících uhlů. Za mlada Kobryš sjížděl drogy, nevím co všechno a jak dlouho a pak zase nic. Byl ve vězení. Prezentuje se coby příkladný a duchovní člověk se silným tahem na to, aby byl uznávaný minimálně ve své komunitě jako někdo, kdo je přes ty duchovní věcičky. Nevím ale, jestli si hraje na morální vzor, nebo ne. Nevím, jestli se veřejně paktuje se zloději, nebo ne.

Naši sousedé se bojí duchů tzv. mule, bojí se kvůli nim chodit do sklepa, pak také kvůli myším, ale i pavoukům. Sousedka se bojí být ve tmě před domem, protože prostě tma, i když tu svítí celkem normálně pouliční lampy. Tmu vnímá jako strašidelnou, utíká domů co nejrychleji, jestli jsem to správně pochopila. Kobryš se těchto věcí nebojí. Neděsí se ani mule, on má pro strach uděláno. Těm, co mají strach, se rád a celkem zlomyslně směje. Rád si dělá legrácky z jiných, dělá to pořád, je dost rýpavý, to je jeho styl humoru.

Hledala jsem na internetu, jestli se v našem kraji vyskytují nějaké nevyřešené vraždy oběšením, nebo sebevraždy s pofiderním zdůvodněním či vyzněním. Možná jsem něco našla, bylo však málo informací k dosažení. Kobryš doslova říkal, že se v nějakém domě našlo oběšené mimino přímo v obýváku domu, takže kojenenec nebo batole, a pak mluvil o mladé dívce visící na ocelovém lanku ve chmelnicích. Našla jsem pouze dívku, která byla nalezená na kraji lesa u posedu. Myslím, že šlo o provaz, ne lanko. Místo bylo nedaleko od nás.

Pak jsem si vzpomněla, že když se odehrál tento případ zde, já jsem bydlela ještě v Praze, chodila jsem na terapii, Skaven byla malá, asi batole. A naopak, když jsem už bydlela v této vesnici, stala se opravdu hnusná vražda pro změnu v Praze – Troji. Také světlovlasá holčička v podobném věku, také s dlouhými vlásky. Zahrabaná tak hluboko do země, že ji nemohli najít.

Co když tato utajená postava, záhadná silueta z televizní reportáže zabila více holčiček nebo lidí? Co když je to psychopat, který se chce zviditelnit nebo někoho trumfnout, případně se mstí? Co když někomu vnucoval svou vůli? Třeba má ambice být slavný a něco ho přivedlo ke mně, protože já mu v jeho ambicích mohu vlastně pomoci. Zrovna jsem ten typ, kterému něco takového nedá pokoj. Zrovna jsem dost umanutá v hledání pravdy, možná i věděl, že zrovna píšu knihu. Nevím, jestli to mohl vědět.

A další "náhoda", zrovna se mi před mnoha lety, přibližně v té době, kdy došlo k úmrtí malé Sofie, zdál sen o masovém hrobě ve velmi podobném prostředí, jako je prostředí, kde skutečně Sofie tragicky zemřela. A byl to pro mě tak otřesnej zážitek, že jsem se z toho nemohla sebrat několik dní, vyhledala jsem zcela výjimečně terapii mimo běžný termín a začala na základě toho psát knihu… právě tuto, protože mi kamarádka Lucka řekla, že mám všechno začít psát. A já skutečně začala, i když jsem v tu chvíli moc nechápala, proč mám začít právě masákem.

Masák, starý sen, který kdysi spustil sepisování tohoto románu, se vztahuje k mé osobě do určité míry, ale co když se vztahuje i k něčemu jinému? Vím, že postava v mém snu, která tam běhala v ochranném obleku, byl terapeut, ale ostatní postavy byli brigádníci. A jo, BRIGÁDNÍCI. Možná, že v mém snu běhal i tento pracovník. Brigádníci vyváželi zahrabané mrtvé na hřbitov, aby zesnulí našli klid. Ale jde spíš o to, že utajená záležitost přestala být utajená. Ztratila pak svojí temnou energii, která díky záhadám a záludnostem přežívá. Momentálně jsem v období, kdy všechny zakopané problémy vykopávám ven, teď vše vrcholí. Kobryš řekl, že malá Sofie chce také klid, proto se mu tento sen opakovaně zdál, protože Sofie údajně po něm chce, aby přispěl k nalezení jejího vraha.

Vzpomněla jsem si na psychiatra. V mém snu o masáku byla také utajená postava, která se hbitě pohybovala a nevěděla jsem, o koho jde. Nebylo jasné, jestli jsou ty vykopávky nebezpečné a toxické, nebo nejsou toxické. V mém snu vystupoval utajený Sovička v obleku proti toxicitě, dále můj otec, Honza, strýc… v určitém ohledu stejná skupina, kterou něco spojuje. I Sovička k nim patří, ale on byl maskovaný.

Terapeut ve snu z nějakého důvodu obskakuje ty mladý ženy naložený do láku, jak se mi zdálo v mém děsivém snu. On je nepohřbívá, nehází je do hlíny, nechce, aby se rozpadly v zemi. On je konzervuje. Ve snu nechtěl, abych se o ty výkopy mrtvol zajímala. Nechtěl, abych si vzpomněla. Nechtěl, abych vykopala ty mrtvoly a měla klid, vlastně ani moc nechtěl, abych se hrabala takhle v minulosti. Často řekl, že neví, jestli to má nějaký smysl. Nikdo z nich ve skutečnosti nechtěl, abych se hrabala v minulosti. Když jsem vytáhla mrtvolu během terapie, terapeut ji zase rval zpátky. Stalo se to několikrát. Všichni tito muži v mém snu mají cosi společného.

V určitém smyslu spolupracovali jako gang, jako kotérie. Jeden člen kotérie ví o druhém, registruje ho a využívá situace, i když se osobně neznají. I strýc se objevil v tom snu. Právě on, až když byl skutečně starý, vysvětloval své pravnučce, malé dvouleté nebo tříleté holčičce, která se také shodou okolností jmenuje Sofie, že by mu měla honit péro tímhle a tímhle pohybem. Naštěstí do místnosti přišla má sestřenice a zasáhla. Na pár let Sofinku k sobě nebrala, protože její nadržený otec, tehdy vilný stařec, zemřel až za několik let a ona svou malou vnučku nechtěla vystavit riziku, že ji to nadržené čuně bude dál obtěžovat a vymývat jí mozek.

Příběh se nám najednou hemží malými a velkými holčičkami nebo ženami jménem Sofie. Za celý život jsem osobně nepoznala žádnou Sofii a teď se opravdu nedají přehlédnout. To jsou ale synchronicity, jsou najednou všude okolo.

Když jsme s dcerou řešily téma sériových vrahů, jednou mi poslala zajímavou fotku, ke které hned měla komentář. Prý je vrah z fotografie podobný mému psychiatrovi a opravdu byl. ("Což fakt dost", jak by řekla sousedka.) Viděla Sovičku na fotce na internetu, ale hned se jí připomněl. Když jsem jejich extrémní podobnost viděla, už to moc nešlo dostat z hlavy. Vím, že terapeut tímto vrahem samozřejmě není, ale bylo to takové vlezle zarážející.

Musela jsem se ponořit do tématu narcistů, psychopatů, antisociálů… podívala jsem se na pár dokumentů, na pár filmů a pak jsem narazila na jednoho vraždícího tvora, který zabíjel proto, že byl sám a neuměl zařídit, aby potenciální přátelé či milenci neodcházeli. Zařídil to tedy způsobem strašlivým, oběti zabíjel a nechával si je, nerad je vyhazoval. Děsné na tom bylo, že podle skutečných fotek tohoto sériového vraha, měl úplně stejný pohled, jako míval někdy můj psychiatr. Dalo by se i říct, že v nějaké době svého fyzického vývoje musel Sovička právě takhle vypadat, nebo velmi podobně. Podotýkám, že teď mluvím o jiném vrahovi , není to ten první známý vrah, na kterého mě přišla upozornit dcera.

To bylo nepříjemné zjištění, ale co z toho plyne? Že mám vnímat podobnost v duchovním smyslu? Zabíjel mě nějakým způsobem terapeut? Pomáhal mi v léčbě, nebo nepomáhal? Zachraňoval nebo nezachraňoval? Konzervoval mě, abych nemohla odejít stejně jako ti, kteří byli zabiti jenom kvůli tomu, aby neodešli? Je osamělý, má problém? Nevím.

Po této návštěvě Kobryše, která přinesla velmi znepokojující informace, jsem nevěděla co dělat, a tak jsem se poradila se svým příbuzným, který pracuje na kriminálce v Praze, bohužel řeší jinou oblast kriminální činnosti. Doporučil mi, ať o setkání s Kobryšem povyprávím na kriminálním oddělení v našem okrese, protože si sám nebyl jist, jestli by to nemohlo být důležité.

Během telefonního hovoru si vzpomněl na zážitek, který prý se mnou kdysi měl, a já si ho vůbec nepamatovala. Až po jeho připomenutí jsem si vzpomněla. Jednou, když jsem ještě bydlela v Praze, přišla jsem do malého obchodu v Holešovicích, kde si prodavač u pultu stěžoval, že policajti jsou blbci, protože u něj v obchodě zapomněli položenou vysílačku někde na pultě.

Slyšela jsem jeho slova a řekla mu, že jeden policista, tento můj příbuzný, za mnou zrovna přijede na návštěvu a mohla bych mu vysílačku hned předat a tím pádem prodavač nemusí záležitost už řešit. A ten cizí pán mi vysílačku bez problémů dal a já ji za chvíli opravdu předala tomuto příbuznému, který ke mně přišel na návštěvu. Koukal dost překvapeně, protože něco takového opravdu čekat nemohl, ale ani já to nečekala. Od té doby si pamatuje, že cesty osudu jsou někdy hodně překvapivé, a tak mě raději na policii poslal a ještě kriminalistům potvrdil, že nejsem úplnej magor, když mu pro jistotu později volali. Prý jim řekl, že jsem si prošla lecčím a jsem na některé věci možná citlivější, takže by to úplně asi nepodceňoval. Přesná slova si už nepamatuji.

Já s policisty o intuici, ani o svých snech a duchovních názorech nemluvila, protože by na mě jako na ujetou ženskou asi koukali, takže jsem se držela jen faktů a nějakých psychologických dedukcí. Policisté mě neradi vyslechli a víc asi nedělali. Připadala jsem si jako debil, že si vůbec dovoluji obtěžovat. Pokud něco dělali, tak o tom nevím. Ani mě, ani dceru nevolali k žádnému podání svědectví.

Kobryš k nám už nechodil, ale vzniklo nedorozumění s lešením, takže byl jednoho dne nucen k nám pro trubky a kovové části rozebraného lešení přijet. Tehdy jsem sice tušila, že někdy dorazí, ale nevěděla jsem kdy přesně. Zničehonic, kolem poledne, popadla mě v mém pokoji strašná panická ataka, která byla tak děsivá a silná, že jsem nemohla ani vstát ze židle u počítače. To se mi ještě nestalo nikdy. Věděla jsem, že do sebe musím hodit Neurol a čekat minimálně deset minut, než to bude o něco lepší. Najednou přišla dcera, právě přijela ze školy autobusem a oznámila mi, že si pro lešení přijel zuřivý Kobryš. Nebyla jsem schopná dělat vůbec nic, byla jsem jak přiražená do otáčecího křesla a věděla, že prostě nemůžu. Nevěděla jsem předem, kdy dcera přijede, ten den psala maturitní písemky, ale přijela brzo.

Lešení měl hlídat RADEK RADEK a neměl ho nikomu vydávat, ale najednou se choval úplně jinak, než bylo původně dohodnuto. Neměl Kobryše vůbec pouštět do dvora. Kobryš měl nejdříve přinést účtenku o zaplacení zálohy na zapůjčení lešení. Teprve po vydání dokladu mu mělo být lešení předané. Jenže já tam nemohla jít, protože jsem měla strašnou ataku, která byla úplně jiná než všechny ostatní. Mohla jsem se uvolnit ze židle až po nějaké době, kdy Neurol plně zabral a celý tento šílený stav opadl.

Dcera byla svědkem velmi rychlého nakládání trubek Kobryšem. Stihl to pravděpodobně v rekordním čase, nebývalá zuřivost ho poháněla k výjimečnému výkonu. Rozhodilo ho zjevně to, že jsem ani nevylezla z baráku. Nemohl vědět, proč já nevycházím, neřekly jsme jim skutečný důvod. Ale nedovolil si vtrhnout do baráku, kde jsem seděla a čekala na konec panické ataky. Uvědomila jsem si, že můj strach se noří odněkud z hlubin mé tělesné schránky, je to něco, co mi připomíná strach z bráchy nebo i otce. Hluboký ochromující strach či úzkost neznámého původu. To nesouvisí jen s tím, že Kobryš je naštvaný kvůli lešení, které musí odvézt někomu, od koho bylo půjčeno. Navíc o prachy nepřišli, finanční ztrátu jsem opět utrpěla já. Účtenku, kterou mi jeho známý, také Rom, vystavil, mohu vyhodit, nebo vyfotit jako kuriozitu, protože to byl asi jeho první doklad, který vystavil ve své firmě na půjčování lešení.

Romové, kteří byli u nás na brigádě, popírali, že by Kobryš mohl něco tak vážného a strašného udělat. Prý seděl tou dobou v kriminále. To mi jeden z nich tvrdil velmi vehementně, což mě také zarazilo. Tolik mi to vnucoval, až jsem si já sama připadala jako debil. Kobryš tady asi musel být, když byl údajný zachránce, který ji oživoval. Nemohl sedět v kriminále, přesto mi to automaticky stále opakoval, jako kdyby ani nevnímal, o čem mluvíme, ale musel být prostě v opozici. Jako když člen kotérie automaticky potvrdí alibi někomu jinému z gangu. Udělá to přirozeně a hned.