2. kapitola - Večerní rozjímání nad tématem. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Předchozí kapitola zde

Už jsme doma. Děda si udělal pohodlíčko a šel se hned natáhnout. Jeho místnost je skromně zařízená, ale on velké nároky na nic nemá. Rád se povaluje v posteli a potřebuje dobrou opěrku pod hlavu. V pokoji má dále jednu židli, docela velký rohový stůl na počítač a dvě skřínky na věci. Jsou tu i klasický kamna, ale ty teď nejsou potřeba. Jedno okno směrem do dvora, nebo spíše do zahrady, protože klasický dvůr úplně nemáme.

Musím připravit nějaké jídlo, a tak se motám v kuchyni, která je mezi mým pokojem a místností dědy. Dcera má pokoj o kus dále a zrovna přináší nějaké věci, které chce ukázat dědovi. Konkrétně airsoftovou odstřelovačku, speciálně upravenou, s větším dostřelem. Protože děda bývával policajt a ještě k tomu sportovní střelec, mohl by zbraň pochválit, nebo projevovat nějaký zájem.

"Dědo, zahrajeme si šachy, nebo si chceš raději zahrát Scrabble?"

"Můžeme. Jen se chvilku natáhnu, pak si dám něco k jídlu, pak si píchnu inzulín a můžeme hrát." Odpověděl z postele.

Tím pádem mám chvilku klid a nemusím se o nic starat, protože on teď bude odpočívat jako vždy. Já pro sebe vidím dobrou příležitost zmizet ze scény a půjdu na zahradu. Musím pořád myslet na tu bouračku, kterou jsme viděli, ale naštěstí nás nijak nezasáhla.

Konečně se můžu vrhnout do vody. Vydržím plavat hodinu nebo dvě, je to fajn. Bazén má sice jen 7,3 metrů na délku, ale i tak už jde o plavání a nejen cachtání. Potřebuju pohyb. Voda má 28 stupňů, to je už skoro jako koupání v polévce.

Pořád také myslím na to, co říkal děda o Sáře a svém údu. Dělá se mi z toho zle. Nechce se mi tomu ani věřit, ale přitom tomu úplně věřím a není o čem pochybovat. Kdybych to neslyšela přímo z jeho úst, tak bych tomu nevěřila. Je dobře, že jsem v tom autě nebyla sama a že to samé slyšela i dcera.

Každých 7 metrů se otočím a plavu zpátky. Pořád myslím na to samé, nejde to z hlavy dostat pryč. Pneumatika, ulepené ruce, pánské přirození a poceníčko pod peřinou. Plavu a plavu, myšlenky neodchází.

Musím zalévat zahradu. Pak ještě natrhám pár třešní a půjdu si číst pod jabloň. Venku ještě peče večerní slunce, ale v domě máme krásně chladno. Někdy mě až studí nohy. Jestli budou tropické noci déle než týden, i náš barák se postupně prohřeje a ztratíme tuto skvělou výhodu chládku. Ale i tak. Když lidé mají v bytě 40 stupňů, my máme teprve úžasných 25.

O dědu se ochotně stará dcera, přináší stoličku pod šachovnici a určitě budou hrát. Je mi najednou divně. Trochu zima, trochu se mi motá hlava. Začínám cítit úzkost. Není mi dobře.

Ze svého pokoje se šourá děda, v ruce nese nějaký tmavě hnědý hadr.

"Na, tohle jsem vzal s sebou, ale nepotřebuju to. Vem si to a klidně to roztrhej na hadry na úklid třeba, už to nosit nebudu."

Děda mi strká před oči nějaký silonový tlustý hadr. Nějaké tlusté silonové tepláky, nebo kalhoty hnusné podezřelé hnědé barvy. Nevím, co to znamená. Je to snad nějaký podělaný a chce to vyprat? Nebo co vlastně chce?

"Co s tím?" Ptám se a už pociťuji, že je mi velmi nepříjemně. Cítím odpor, možná až nějaký hnus.

"No nic, klidně ty tepláky vyhoď, jestli to nechceš. Já to našel u kontejneru. Nosil sem je. To je po nějakým…" děda se na moment odmlčel "… starým…" následuje ještě delší chvíle ticha "…nemocným člověku." Dodává slovo po slově otec, jako když mu o něco jde a dělá dramatický pauzy.

Jenže to slovíčko "NEMOCNÝM" doslova vytáhnul z temných zákoutí své mysli. To bylo divný. Původně chtěl říct, že ty tepláky jsou asi po nějakým starým člověku, najednou se zarazil a hledal, než našel slovo nemocným. Má k tomu snad nějaké objektivní důvody? Věděl, po kom ty tepláky z popelnice u jejich paneláku kontrétně jsou? Nevím, co si mám myslet. Je ten hadr nějakej kontaminovanej? Jsou na něm fleky od krve, nebo děda chytil z těch tepláků svrab a tímto způsobem mi to jako sděluje? Mám se toho štítit? To je to samý jak loni a taky předloni s těmi jeho parazity. Na to nechci ani myslet. Snad to zas nevytáhne, nebo ho budu muset důrazně požádat, ať mi takové věci laskavě už nevykládá. Musím mu odpovědět.

"Já to nechci ani jako hadr na podlahu. Je to silonový, nesaje to, je to hadr k ničemu… ale vydrží to bohužel skoro věčně. Vyhoď to támhle do koše." Říkám, a zároveň hodně doufám, že to vyhodí on sám a nebudu na to muset sahat. Začínám být nasraná, ale nevím ještě přesně proč. Takhle mi lezla na nervy máma, ale táta nikdy, nebo si to nepamatuju. Máma mě vytáčela svými řečmi, ale u táty si to nevybavuju. Naopak. Cítila jsem se vedle něj nějak dobře. Tomu nerozumím. Opravdu pociťuji zmatení. Cítila jsem se většinou až poctěná, že se se mnou vůbec baví. Nepamatuju si, že by mě někdy sral.

Řekl to tak divně, jako kdyby to nebyl ani on. Vlastně je to on, ale je to ten druhý ON. Ten chladný, ten druhý v něm. Ten cynik, estébák, skeptik. Ta slova zvolil snad naschvál, protože věděl, že se mi to bude hnusit, a bude mi to nepříjemné. Je něco takového možné? Připadá mi to šílené, ale všechno tomu napovídá. Řeč těla, energie, kterou cítím, že z něj vychází. Zase ti dva v jednom.

Proč mi sem přitáhl tento hadr a proč mi vykládá, že to vytáhl odněkud z kontejneru? Proč to nevyhodil doma do koše? Je to už tím stářím? Proč ještě tak záludně dodal, že je to po nějakým starým nemocným člověku? Jako kdyby se v tom vyžíval, že mi to může říct. Čert vem hadr, ale co to v autě říkal o Sáře a poceníčku? Sofie, Sára, Sofie, Sára… jsem chtěl říct… co to jako bylo? Šlo o takzvané uklouznutí? Nevědomé prořeknutí pravdy, která byla dlouho zamlčována? Vypadá to, že by to tak mohlo být.

Jdu ven. Doufám, že budou hrát šachy celý večer a že jim to bude oběma vyhovovat. Já potřebuji čas pro sebe. Jsem teď dceři vděčná, že se dědovi bude věnovat ona a mohu si někam zalézt. Ona se na jeho pobyt nějakým způsobem těšila, a když je děda u nás, tráví s ním hodně času. Nebo docela dost. Rozhodně více než já. Nehraju šachy, nehraju s nimi počítačové hry. Občas se přidám a zahraju si Scrabble a přitom lehce konverzujeme. Dám jednu dvě hry a jsem toho nabažená dostatečně.

Chvíli se snažím číst pod stromem na zahradě, ale nemám klid. Musím ještě zalévat a pak chci znova plavat. Dala jsem si závazek, že během léta budu co nejvíce cvičit a pohybovat se, abych se dostala do lepší kondice a nebolelo mě tak silně v kříži. Velmi mě to omezuje, i když nad tím zas tak moc nepřemýšlím a nic s tím nedělám. V tomhle jsem úplný opak dědy. S nemocemi a bolestmi už většinou za doktory nechodím a neřeším to. Ale někdy mě situace donutí. Záda mě bolí už léta a vůbec nevím, co s nimi mám. Pravé rameno mě bolí už léta a také netuším, co s ním mám. Bolest mi nedovolí normálně fungovat, ale stejně s tím nikam nejdu. Asi fakt nejsem normální. Jenže, co je to normální? A kdo je normální? V lidské společnosti nelze najít žádnou konkrétní měrnou jednotku normálnosti.

Myšlenky se mi stále vrací k tomu, co říkal děda v autě. Já si to poceníčko pamatuji jako jeden zážitek. Mohlo se něco takového stát častěji? To nevím, ale jinou podobnou situaci si nepamatuji.

Když se mi jedna známá svěřila, že ji sexuálně zneužíval otec v dětství, pamatuji si svou reakci během jejího vyprávění. Byla jsem jaksi zděšená otázkou, jestli se mi něco takového nemohlo přihodit také. Ona si dlouhá léta nepamatovala ty hnusné zážitky. Měla je vytěsněné. Teprve za určitých specifických podmínek se jí to vynořilo ven a měla konkrétní, už zcela jasné vzpomínky. Nebylo to jednoduché. Terapeut ji během jejího vyprávění chytil za slovíčko a zeptal se jí, proč se nechce chovat jako hysterka, což tam ona během řeči jen tak prohodila. A ještě ten samý den se rozpomněla, jak svou obavu z toho, že by mohla být hysterka, získala. Tenkrát jsem měla strach, abych neměla podobný problém. Ale nikdy jsem si na nic nevzpomněla. Pamatuji si jen to, co si pamatuji. Jenže ono je to stejnak divný… tedy to, co si pamatuji.

Mnohokrát v životě jsem si vzpomněla, že mi otec říkal, že malé děti si nic nepamatují. Respektive když jsou větší, už si pak nepamatují to, co zažívali v raném dětství. Prý mají později takové okno a nepamatují si vůbec nic. Vím, že mi to připadalo divné, přesto jsem ten výklad přijala. Je na tom něco podezřelého? Mohlo by být. Je zajímavé, že si toho z dětství pamatuji strašně málo, ale takovou věc si zrovna pamatuju. V paměti mám malou sbírku takových podivných a zdánlivě nahodilých věcí. Nedávaly dohromady žádný smysl. Proč mi to uvízlo v paměti? Protože mi to už v tu chvíli připadalo nepochopitelné či falešné? Už tenkrát mi něco nesedělo a opakovaně jsem nad tím přemýšlela, nebo se tím trápila?

Osobně si z raného dětství pamatuji, že jsem se koupala, samozřejmě nahatá, s tátou ve vaně v naší koupelně. Nevím kolikrát a jak často. Ani nevím, kolik mi přesně bylo. Dva roky? Tři? Ještě víc? Od kolika do kolika je to podezřelé? Kdy už se nehodí strkat dítě do vany zároveň s tatínkem? Udělal to sám, nebo mě do vany hodila máma, zatímco táta si přál hezky se ve vaně vyválet a neměl zájem o hrátky s dětmi při své kratochvíli? Jenže něco podobného se asi děje v mnoha rodinách a nemusí to nutně znamenat něco zvrhlého. Na druhou stranu asi se to zvrhne často, protože zneužitých dětí, zejména holčiček, je prostě strašně moc. Většinou to spáchá tatínek, náhradní tatínek, strýček, dědeček, kamarád rodiny, kněz z příslušné farnosti, učitel kroužku, nebo jiné prase, které není vždycky nadšené tím, že se stalo prasetem. No a některým to, co udělali, nevadí.

Dokonce mi jiný otec úplně jiné holčičky potvrdil, že i jemu se stalo a stává, že má najednou divné letmé myšlenky ohledně své malé dcerky. Velmi ho to zasáhlo a znechutilo. Obviňoval se, že je hroznej a že je dobytek a už to nechtěl zažít znova. Bylo mu ze sebe trapně a současně mu bylo těžko z té představy, že něco tak zvráceného může kdokoliv udělat. Byl zvědavý na to, co si o tom myslím. Jenže on se nenechal hlouběji vtáhnout do úchylných myšlenek za účelem sebeukájení a dělání si blaha. Odmítnul to, co se v něm děje a zamítnul ve svém nitru pohrávat si nadále s takovou představou a nechat se jí případně i unášet. Zakázal si podléhat jakkoliv takovým myšlenkám. Uklidnila jsem ho, že v tom není sám a že není možné se v tomhle světě vyhnout takovým asociacím a takovým hnusárnám, protože jsme tím bombardováni ze všech stran, a to doslova. Ale je dobré tyto myšlenky hned odmítnout a nezačínat se s nimi jakkoli ztotožňovat, protože tyhle hnusy se na člověka lepí jak asfalt. Není pak snadné té špíny se zbavit, když už je člověk zapatlaný.

Vzpomněla jsem si, jak jsem se zapatlala v autě od zmrzliny. A jak si děda jezdil rukou po tom zpoceným bříšku. Brr. Viděla jsem to periferně. Je děda pedofil? Děti rád nemá. Není to ten typ, co rád děti učí, rád si s nimi hraje a rád se jim věnuje. Bylo dost těžký nějakou pozornost vůbec získat, protože nám moc času zrovna nedával. Ale hra na poceníčko ho možná bavila a pro velký úspěch si to zopakoval po letech se svou vnučkou Sárou znova. Tuhle divnou zábavu, která vůbec nebyla zábavná, ale spíše divná a upocená, si bohužel pamatuji také. Ale nic jiného, jen tohle a tu vanu, jak se tam čvachtám s tatínkem. Mám pocit, že si pamatuji i jeho péro, jak jsem ho viděla ve vaně. Vlastně to není pocit, pamatuji si to dobře.

Co když to s dědou bylo jinak a mám to v paměti zkreslené? Nebylo by to poprvé. Často se mýlím a pamatuji si toho hrozně málo. Když už mám na někoho averzi, nebo mi někdo leze na nervy, přičítám mu i věci, kterých se ještě ani nestihl dopustit. Co když to vidím křivě, protože hledám viníka za své chyby a selhání? Jasně, chyb mám hromady, ale to poceníčko jsem si já nevymyslela. Já z té postele chtěla pryč, pamatuji si svou plačtivou náladu z toho všeho.

Dál si vybavuji, že občas seděl u stolu v krátkých trenýrkách a já jsem z nějakého úhlu viděla jeho přirození, nebo něco divnýho z toho přirození. Dítě je často někde pod úrovní stolu a tátu jsem občas nějak zahlédla. Vím, že se mi ten letmý pohled vždycky zhnusil. Nelíbilo se mi to něco, co tam měl. Přála bych si to raději nezahlédnout, ale to asi vždycky nejde zajistit. Navíc on se rád poflakoval po bytě v trenkách a tílku, často si ho takhle pamatuju.

Chtěla bych číst a přijít na jiné myšlenky, ale nemohu. To je důvod, proč chci najít pravdu. Tedy kromě jiných dalších důvodů. Tohle neurčité, divné a nejisté přemítání mi bere sílu, kterou bych mohla vložit do něčeho jiného. S tou Sárou, jeho vnučkou, nechce se mi tomu uvěřit, ale přitom není žádný důvod pochybovat. Sám o tématu začal, hned po chvíli jízdy. Další jeho vnučka je moje dcera. Ona se ho jako malé dítě vlastně také nějak bála. On nebyl ani vlídnej, ani příjemnej, ani přátelskej, ani hravej… ale zdál se víceméně neškodnej. Nebyla jsem kvůli němu ve střehu. Jak to, že jsem nebyla ve střehu? Možná jsem i byla, ale málo. Hodně silně jsem ji varovala už jakou malou a pak ještě několikrát. Snad jsem to nepřeháněla, ale informovala jsem ji celkem důkladně a snažila jsem se tomu dát vážnost a ona to vážně brala. Musela cítit, že jí kladu na srdce něco mimořádného. Hodně jsem ji varovala před elektrickým proudem a pak před lidmi, kteří by ji mohli různě zkoušet osahávat a mohli by se podivně chovat, mohli by třeba i divně funět a chovat se příliš přátelsky, mohli by nabízet sladkosti, nebo něco jiného fajnového…

Když byla tříletá, možná i mladší, tak mě dcera prosila, aby s dědou a babičkou na chatu nemusela jet. Ale nechala se ode mne ukecat. Byla jsem hloupá, měla jsem být ve střehu. Nakonec jela, ale původně se jí nechtělo vůbec. Asi o dva roky později byla na chatě s dědou a babičkou znova. A něco divného se také dělo. Od té doby už jsem ji do rukou babičce a dědovi nesvěřila. Jenom když jsem u toho osobně byla. Ale měla jsem obavy spíš z babičky než z dědy.

On je vlastně takový hodně nenápadný. Jen ti nejbližší mohou znát jeho styl života. Pro cizí lidi musí být naprosto skrytý a nečitelný. Vlastně působí navenek velmi dobře. Kdyby byl děda úchyl, nebo deviant, nebo vrah, nikdo by to nepředpokládal, nikdo by tomu nevěřil a přitom o něm nikdo ve skutečnosti nic neví.

Jdu ze zahrady do baráku, okamžitě krásný chládek. V těchto dnech jsem vděčná za tuhle vlhkou a starou kamennou barabiznu. To je přehnaný. Polobarabiznu. Jdu se podívat do počítače na radar, jestli má smysl lézt ještě jednou do vody. Vypadá to totiž venku na bouřku. Nejsušší rostliny jsem během přemýšlení zalila a nyní počkám, jak se to s deštěm vyvine.

Za dveřmi čeká náš pes, hned se na mě vrhá a vítá mě. Ti dva hrají šachy u vysoké dřevěné stoličky, oba se tváří velice závažně. Děda to víc prožívá, víc se soustředí. Ona mezitím kouká do mobilu, zkracuje si čekání a nemá asi potřebu plánovat si další tahy v různých kombinacích. Děda by mezitím svou energií na nic jiného asi nemrhal, ale pro její styl hry není dlouhá doba potřeba.

Zapadla jsem do své místnosti vpravo. Počítač zatím pochrochtává a načítá ty svoje záležitosti. Sedím v šeru svého pokoje, už se mi zobrazuje konečně radar. Slyším, že děda přišustil v papučích, nebo "kroksách" do kuchyně. Spíš jsou to nějaké hadrové pantofle, trochu pleskají o linoleum. Něco položil na stůl. Otevírá lednici, slyším rozbalování salámů, které jsou v papírových přebalech.

Seběhla se všechna zvířata. Nervozita se zvyšuje, všichni asi zírají do lednice. Pes cvaká drápama svých tlapek o linoleum, kočky tam lítaj, skáčou na stůl a mňoukaj. Děda je skoro hluchej, nemá z toho napružený nervy, je mu to fuk. Blbý je, že mu ty kočky lítaj pod nohama, ale děda naštěstí chodí pomalu. Také na ně často syčí, což zabírá jen do určité míry, ale trochu si je tím drží od těla a od salámů.

"Kšc. Ššššššcccccc!" dělá na zvířata plašivé zvuky.

Děda také připomíná zvíře. Na živočišné úrovni si s nimi momentálně pěkně rozumí. To je zajímavé. Nevím, že bych se já, nebo Skaven až takhle projevovala. Mám pocit, že se zvířaty jednáme i v těchto případech z pozice člověka. Děda jakoby z pozice zvířete. On vnímá je a ony zase jeho. Je tam prostě souboj o salámy. Třeba na chvíli zapomněl, že je člověk a není součástí té zvířecí smečky, která lační po jeho salámech taky. Je to opravdu hodně živočišné, nejde to přehlédnout a neslyšet.

Možná dělám něco podobného také. Ale takhle? Pokouším se vzpomenout, jak své jídlo chráním já. Do hlavy mi přiletěla úsměvná vzpomínka na to, jak náš zrzavý kocour našel ve dřezu celé kuře, které jsem nějakou dobu rozmrazovala. Maso už bylo povolené, rozmrzlé a kočka vláčela kuře ke dveřím baráku, aby ho vytáhla ven a utekla i s ním. Protože na mě vrčela a chtěla bojovat o svého megaptáka, popadla jsem bojovně bambusovou tyč, která stála opodál a tyčí jsem ptáka přišpendlila k podlaze. Kocour ztratil nadvládu, pak jsem kuře napíchla na tyč a vítězně odnesla. Zavřela jsem ho pak provizorně do trouby. Také jsem byla dost bojovná.

"Já už se neohnu asi patnáct let. Kdybych neměl ty kleště na zvedání věcí… To mi musela pomáhat s ponožkama žena moje milovaná, bez ní bych musel chodit naboso. Ale do boty si nohy strčím, proto vždycky s sebou vozím tenhle nazouvák bot." Začal povídat děda v kuchyni a šermuje tam s nějakým dlouhým nazouvákem bot. Moc to nesleduju, na kuchyňskou linku přímo nevidím, ale pohyb nazouváku periferně vnímám.

Děda podle toho, co slyším, právě pojedl škvarky z lednice, nyní odšrouboval víčko od nějaké plastové lahve a slyším hlasité glogání, polykání, silné zvuky pracujícího hrdla, které je zaměstnané hltáním nějaké tekutiny. Něco takového už jsem dlouho neslyšela, ale jsou to jeho zvuky. Zapomněla jsem, že je dělá.

Teď si děda po napití pořádně oddechnul a nyní se vrací do svého pokoje k šachovnici. Já konečně na monitoru vidím, že ze západu přichází velký mrak, ale na žádný intenzivnější déšť to nevypadá. Podívám se ještě na druhý radar, tam je to zobrazené i s případným výskytem blesků. Nic. Je to ok. Jdu znova do bazénu, ale nejdříve na WC.

No, je trošku poznat, že zde děda byl. Budu muset více umývat a utírat toaletu, protože to cítím jako nutné. Začínám čichem pociťovat přítomnost návštěvy. Nebo mám jen pocit hnusu a něco si namlouvám? Ne, cítím ve vzduchu, že je zde někdo jiný než jen já a Skaven.

Zeptala jsem se, jestli mám něco vařit k jídlu, ale nikdo nemá zájem, takže jdu zase na zahradu. Voda v bazénu je krásně teplá, raději jsem přidala tabletu s chlorem, aby se voda nezačala kazit dříve kvůli vysokým teplotám. Nemám s tím tolik zkušenosti, každý rok mě bazén překvapil něčím jiným. Tentokrát je voda sice vyfiltrovaná a zjevně čistá, ale asi mám špatné PH, nebo je něco blbě. Mám pocit, že mě to trochu žere, ale co by mě mělo žrát? Možná ten chlor smrdí až moc. Nebo se mi to zdá? Jak dlouho jsem vodu netestovala? Musím koupit měřicí papírky, protože podle kapkového testu to jde špatně určit. Už ten krám za 450 korun nekoupím. Koupání je mi nepříjemné na kůži. Snad je to PH.

Plavu svých sedm metrů tam a zase zpátky. Proč děda řekl to, co řekl? Proč nám to vůbec řekl? Po pětadvaceti letech? Co vlastně čekal od nás? Vždyť o sexu, nebo něčem, co se trošku blížilo sexu, jsme se bavili minulý rok vůbec poprvé. Bylo to tak neobvyklé, že jsem se málem radovala, že z něj něco vypadlo.

Kdyby si můj otec hrál se mnou ve vaně, odolal by pokušení použít holčičku ke hraní a k rozkošnému dovádění vedoucímu třeba k orgasmu? Skoro každý otec, který by se koupal se svou malou dcerou, by si normálně hrál. Že jo? Že by si jen hrál? Myslím někoho trochu zodpovědného, kdo není ožralej jak čuně, nebo zfetovanej. Někoho, kdo umyje dítě, pohraje si ve vodě s parníčkem a ne se svým penisem, dá dítěti po koupeli napapat a vše je jako ve slušné rodině.

Co když takový člověk holčičku použije, zneužije za účelem nějaké masturbace nebo velmi mocného vzrušení… a pak po skončení sexuální zábavy dítě odloží a musí své předchozí chování a své činy maskovat? Musí se chovat jinak, protože ta situace je naprosto jiná. Jak by se asi mohl potom cítit? Pohled na to dítě je zároveň usvědčením a stálou připomínkou mého chování a mého mravního selhání. Protože jsem policajt, nebo spíš estébák, moc dobře vím, že tohle malým holčičkám dělat nesmím a že taky můžu skončit v kriminále.

Snažím se vžít do situace někoho, kdo podlehne takovým tužbám. Takový skutek by mohl vysvětlovat, proč byl otec ke mně chladný. Proč jsem musela nějakým způsobem žebrat o jeho pozornost. Ne to není přesné slovo. Nežebrala jsem, a nemusela jsem žebrat. Šlo o něco jiného.

Hledám v sobě odpověď a nacházím ji. Když jsem výjimečně měla jeho pozornost a přišla od něho nějaká akce nebo návrh na společně strávený čas, tak jsem se doslova telelila radostí. Ta radost byla spíše něco jako naděje, že zase to bude dobré. Něco podobného jsem vlastně zažívala s posledním partnerem. Ten mě také neměl rád a já jeho v té době už také ne. Byly tam někde nějaké zbytky původních sympatií, ale většinou až po půl litru vodky. Pro svou záchranu jsem přestala pít vodku i všechny jiné alkoholické nápoje a tím ten zbytek sympatií zcela zmizel. Bez alkoholového oparu jsem viděla už příliš dobře, než abych si něco dál nalhávala. Jsem ráda, že už nepiju, jsem ráda, že už toho partnera nemám a jsem ráda, že nemusím na otce šahat.

Zajímavé myšlenkové spojení. Asociační vlaky. Nesnáším asociační vlaky. Chtěla bych být pánem svého myšlení, ale to zde bohužel úplně nejde.

Dalších 7 metrů tam, a zase zpátky. Zacvičit trupem doprava, pak zase doleva. Dvacet kmitů doprava, dvacet doleva. Voda mě dnes opravdu doslova žere, nebo nevím, co se děje. Musím ven. Raději z bazénu vytahuji novou tabletu, abych se podívala pořádně na obsah. Co se mohlo stát?

Je už pokročilý soumrak a šero, ty pitomé kapky na správné změření chloru už neuvidím dobře, zítra s tím něco udělám. Lezu z vody ven. Automaticky se rozhlížím, protože vedlejší ubytovna je z určitých úhlů vidět a když vidím já na jejich okna, oni vidí z okna na mě. Ale je to už skoro zarostlé, takže snad na mě nikdo nekouká. Možná už odjeli a ubytovna je prázdná. Je tam dnes nějaké ticho.