Rozptyl strýčka na hřbitovní loučku. Tragikomická ukázka z knihy Panika před úsvitem.

Rozptyl milovaného strýčka

"Mám pro vás dnes něco veselejšího," zahajuji terapii s úsměvem. "V posledních dvou dnech jsem si mockrát vzpomněla na jednu scénku z rodiny a myslím, že bude dobře ilustrovat, co je u nás možné. Nikdy nemám vhodná slova pro mámu, pokusím se touto příhodou přiblížit to, co mě dostává, z čeho šílím."

"Přinesla jste sem jinou náladu, jen to s vámi šije," usmívá se Sovička v očekávání věcí příštích.

"Tak od začátku. Babička, matka mojí mámy, pocházela z několika dětí. Když se rozvedla se svým manželem, dělala na baráku přestavbu a s tou jí pomáhali její bratři. Moje máma a její sestry měly strýčka Rudolfa hodně rády, byl to jejich vzor. On babičku navštěvoval až do smrti, sháněl jí nedostatkové banány, tresčí játra a jiné delikatesy, ale přijížděl jen jednou za měsíc.

Já jsem tohoto prastrýčka měla také ráda. Byl to takový zvláštní člověk. Doma měl minimum věcí, jedl po večerech suchý chléb s kefírem, byl na sebe tvrdý, ale nikomu to nevnucoval. Dalo by se říct sparťanská výchova, ale nemyslím to doslova. V jeho bytě byla zasklená knihovnička, v ní byl zaparkovaný telefon, vedle něj byl položený telefonní seznam a pak už nic. Postel, stolek, lampička, vypnutá lednice, kterou prostě nepoužíval. Byl to člověk bez věcí. Měl krásné autíčko, fiátka šestistovku, ale to už bych se moc rozkecávala, i když mi přijde zajímavé i to, co všechno se váže k tomu autíčku.

Z těch sourozenců zemřela nejdříve babička, pár let nato její bratr, můj prastrýc. Já na pohřbu babičky nebyla, nevím vůbec, co se tam dělo, ale na jeho pohřeb jsem šla. Přijela jsem ke krematoriu autem, příbuzní si povídali na parkovišti, byla tam i máma. Říkala mi, že má připravené nějaké květiny ze zahrady a dodala hned, že prý by byl strýček rád. Nevěděla jsem jak to myslí, zdálo se mi to nepravděpodobné, ale přešla jsem její slova bez komentáře.

Musel být ještě červen, přesně si pamatuji květiny, které máma měla připravené. Ještě bych měla dodat, že v té době jsem se živila prodejem květin, a tak jsem mámě řekla, že z připraveného materiálu nějaké kytice uvážu. Kdyby mi to řekla předem, vzala bych sebou smuteční mašle a jiné věci, takhle jsem byla trochu zaskočená. Byla jsem ale ochotná jít někam poblíž, do nějakého stánku či obchodu s květinami a prostě tam pár mašlí nebo doplňků koupit.

Teď se teprve dostávám k tomu, co jsem chtěla popsat. Zapomněla jsem totiž, že když se sejdou všechny sestry dohromady, tak to jenom bzučí. Nejdříve jsem otevřela kufr tátova auta a snažila se květiny nějak roztřídit. Byly už trochu povadlé, bylo jen dobře, že se kufr otevřel a květiny pak nevadly tak rychle.

Co se mě týče, byla jsem docela ráda, že mám důležitou práci a nemusím s nikým nic řešit. Jenže najednou se do toho zapojily tety, ony také mají rády důležitou práci a ne někde nazdařbůh plkat. Věděly ode mne, že chci jít pro mašle, a tak řekly, že je zajistí, a odešly. Já jsem zatím tvořila kytice vázacím provázkem, květiny jsem pouze stahovala k sobě, aby to trochu vypadalo a drželo.

Tety odešly na hřbitov, za chvíli se vrátily. V kontejneru na hřbitovní odpad našly nějaké suché kytky a věnečky a demontovaly mašle. Nehrabou se běžně v odpadcích, nevím, co je to zase popadlo. Já však od té chvíle byla nervní už stejně jako ony. To, co mi přinesly, bylo opravdu něco. Byly to černé stuhy z oschlých věnečků, vypadaly děsně, na některých byly i nápisy. Nepamatuji si, co přesně dělala moje máma, nejspíš tam někde zmateně chodila nebo komandovala sestry a byla z nich nervózní.

Hned vedle bylo několik stánků s květinami, a když jsem viděla ty parády, co přinesly, sebrala jsem se a šla koupit pár metrů mašlí. Zatímco jsem dodělávala kytice, příbuzní si vyměňovali a ujednocovali informace o poslední prastrýcově vůli. Jak jsem pochytila, on si přál jen skromný obřad bez řečníka, s minimem příbuzných, s minimem obřadních procedur, nejlépe s minimem všeho.

Takhle se to ale nestalo. Někdo z příbuzných byl z celé situace nesvůj a začal cosi obřadně říkat. Prostě měl potřebu krátkého řečnického úvodu. Pak to utnul a nedokončil, prostě to nemělo žádnou fazónu. Nevěděli jsme, kdy co končí a kdy začíná. Zřízenci nám sice aktivně signalizovali, ale celé se to zvrtlo. Pak bylo ticho, nikdo nevěděl nic, tak jsme se tam nejistě začali trousit směrem k rakvi a položili květiny. V rámci toho zmatku se ségry dohadovaly, každá teta něco navrhla, jiná to shodila, navrhovatelka se urazila, my ostatní jen kouleli očima. Prostě chaos a trapné výstupy.

Když smuteční obřad skončil, vezla jsem mámu domů. Jela s námi ještě teta a někdo další, ale nemohu si vzpomenout, kdo to byl. Projížděla jsem zrovna hustým provozem a najednou slyším mámu vzadu v autě, jak říká: 'Než strýček zemřel, byla jsem ještě za ním v nemocnici a poprosila jsem ho, aby až umře, zašel v nebi za maminkou a vyřídil jí, že se jí omlouvám za ten guláš, že si to dodnes vyčítám.' Málem jsem havarovala, měla jsem co dělat, abych to nenapálila do auta před sebou. V posledním okamžiku jsem hamtla na brzdu, naštěstí se nic nestalo." Sovička se rozesmál, vyprávím to zase jako grotesku.

"Já jsem nevěřila vlastním uším. Sama jsem v té době chodívala na biblická studia a máma k tomu mívala velice divné poznámky. Když trousila ty své řeči o svatých, dokonce se nápadně podobala babičce. Takže moje máma, komunistka, která nemá ráda tyhle svatoušky, šla za umírajícím strýčkem, zapřisáhlým ateistou a komunistou, aby jí to v nebi předžehlil u babičky… tedy až zemře. Nevím, jak to nesl strýček, ale v nemocnici byl s plícemi, a jestli se nepletu, hlava mu myslela dobře až do konce, nebo téměř do konce.

Ještě dodám, že si máma nevyčítala špatně uvařený guláš, ale to, že babičku nechala v oblečení špinavém od guláše, protože jí ruply nervy. Máma jí totiž dala guláš a babička ho prý odmítla a schválně ho převrhla, aby mámě ukázala, jaký hnus jí připravila. Převrhla to na sebe a to ji máma každý den dvakrát kompletně převlékala. Muselo to mezi nimi hodně jiskřit, protože nevím o tom, že by to někdy předtím dělávala. Fakt ale je, že toho nevím spoustu.

Moje máma se potom šprajcla, a to hodně, protože si to vyčítá dodnes. Jak se naštvala, prý v těch hadrech milou babičku nechala tři dny. To si ani neumím představit, musela prožívat hotové peklo, protože si nikdy nedovolila babičce neposloužit. Pak ji to tížilo léta, proto se snažila použít strýčka jako spojku v nebi, i když jí to stejně klid nepřineslo. To ale není všechno, má to pokračování," říkám Sovičkovi pro jistotu a jedu dál.

,,Asi půl roku po pohřbu se konal další pietní akt, tentokrát rozptyl strýčkova popela na hřbitově v Praze. Bylo to snad někdy v zimě. Mámu jsem tam vezla já, táta byl možná někde v lázních nebo v nemocnici, tohle si nevybavuji. Podle toho, co vím, měl se sejít jenom nejužší kruh rodiny. Takže jenom máma, její sestry a jedna sestřenice z Moravy, kterou měl strýček rád a často k ní jezdil. Měl k ní nejblíže, považoval ji za svou dceru, kterou nikdy neměl. Myslím, že jí odkázal i svůj majetek v podobě bytečku, malé zahrádky, malého autíčka a několika věcí, které mě

Mámu jsem na hřbitov vedla, měla silné závratě, pletla nohama jak po flašce kořalky. Ale to jsou ty její úzkostné stavy, i když si myslí, že je nemá. Dovedla jsem ji na určené místo, tety a sestřenice už čekaly, protože sraz příbuzných byl načasován o něco dříve.

Pak se máma a sestry začaly radit, já postávala stranou. Ukázalo se, že strýček před smrtí sepsal vše potřebné. Také nakreslil plánek rozptylové loučky, v náčrtku označil místo, kam si přeje být vysypán. Plánek měl někdo mít, ale nějak se to zamotalo, takže nákres nebyl. Následovala diskuze o tom, jestli to bylo u toho nebo tamtoho stříbrného smrku. Chtěly to trefit co nejpřesněji, nemohly si však vzpomenout, u kterého stromku byla rozptýlena jeho bývalá družka, která zemřela už dávno. Charakter lesíka se za ta léta změnil, neměly to jednoduché. Tety říkaly své postřehy z rostlinopisu, hádaly se, jestli ten smrk měl ulomenou špičku nebo neměl, na ničem se ale nedohodly.

Za chvíli přijeli zřízenci z pohřební služby. Měli strašně starou pikslu, vylezli z ní a pak velice nepřirozeně zpomalili své pohyby, až vypadali, jako by byli na Měsíci. Velmi obřadně vyndali urnu a nám řekli, že pár nejbližších se může odebrat na pěšinku, která vede hlouběji do loučky. Ti, co mohli dovnitř, museli stát na pěšince z nášlapných kamenů, ostatní mohli zůstat na cestičkách, které jsou po obvodu.

Všechny sestry se pak přesunuly k nášlapným kamenům, já a vzdálená sestřenice se synem jsme zůstali stranou. Pochopila jsem to tak, že se holky na nějakém smrku shodly, přistoupilo se tedy k obřadu.

Pán z pohřebních služeb vypadal hrozně. Oblýskané staré černé kvádro se doslova třpytilo. Od pohledu jasný alkoholik, děsně ohrnuté kalhoty a boty snad z rakve. Takové ty papírové lakýrky, které byly nepřirozeně velké s ohledem na výšku jeho postavy, takže chodil jako kačer.

Zaměstnanec pohřebky obřadně řekl, o koho se jedná, pronesl ještě pár nutných vět a pak začal rozhazovat popel. Mezi sestrami to lehce zašumělo, když najednou jedna z tet nahlas řekla, že by se mohly pomodlit, a začala odříkávat:

'Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi.' Tuhle část řekla teta upřímně a nahlas. Docela jsem ji obdivovala za statečnost. Moje máma se nepřidala, další dvě tety tak nějak neurčitě ano, ale zvýšilo se jakési napětí v celém prostoru okolo. Kdyby tam byl někdo s měřáky, určitě by naměřil zvýšené hodnoty nějaké energie.

'A chléb náš vezdejší dejž nám dnes…' V tuto chvíli tety zase přestaly a ta, co s modlením začala, to sama táhla dál. Po dalších verších, které se nesly hřbitovem, jako by energie mezi nimi už bzučela. Ten těkavý náboj doslova sršel, byla to mentální bouře, která tu energii musí do něčeho naprat, jen nebylo jisté do čeho.

'A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.'

To byla poslední slova, protože dál už to teta nevydržela a také ztichla. Dotklo se jí, že sestry přestaly, zatímco moje máma se tam nervózně vrtí. Stáhla se tedy a verše o pokušení a zlu dodrmolila sama pro sebe. Jenže máma se najednou začala hrabat ve své kabele, jak ona tomu říká, a zničehonic do naprostého ticha vyhrkla: 'Můžete mi odsypat trochu strejčka?'

Pán od pohřebáků se zarazil, chviličku uvažoval a pokývl na souhlas, jako že jo. Sám žádné firemní mobilní urničky, pytlíky či krabičky neměl, a tak vytáhla moje máti z kabely igelitovou tašku Delvita s vyobrazeným lvíčkem. V té době se u nás válely běžně na ulicích, ale také jsem do Delvity chodívala pravidelně nakupovat, a tak jsem věděla, že většinou mívají dole díru a ne zrovna malou.

Já stále byla opodál a nestačila jsem se divit, jak se to zvrhává. Hned jsem si představila, že se mámě strýček vysype do kabely, zapadne do peněženky, mezi doklady, bude v pouzdru na brýle, bude i mezi Brufeny na bolest. Měla jsem v tu chvíli velkou potřebu si zapálit, ale neudělala jsem nic.

Máma pak se zpožděním zjišťovala, jestli proti tomu její sestry něco nemají. Neměly. Pán začal odsypávat strýčka do tašky, máma ji pěkně držela a hbitě ohrnula okraje, aby se pán dobře trefil. Už dávala strýčka do kabely, ale přišlo jí to najednou blbé, že si bere jenom ona, a tak nabídla trochu strýčka ostatním: 'Nechcete taky trochu?' Pak začala mávat igelitkou před obličeji svých sester, ale ty nechtěly.

'Já ho vysypu na pole u Břemešle,' vysvětlila máma a dala si strejdu do kabele.

Pán z pohřební služby vysypal zbytek strýčka ke smrčku, rozloučil se, nasedl do piksly a tím to skončilo. Takže strejda asi věděl, že se to na jeho obřadech zvrtne, tak to všechno raději předem popsal a nakreslil. S tím, že se ztratí plánek, asi nepočítal," zakončila jsem své vyprávění.

"Jak to tak vypadá, ony ho měly rády a on jim ani nedovolil prožít si jeho pohřeb po svém. Ztratily nákresy a tak. Co vás na tom nejvíc šokuje?" zajímá se Sovička.

"Mě na tom šokuje to, že nikdy nevím, co se kde jakým směrem zvrhne. Já například nemám v oblibě tradice a rituály, ale co se týče nějakého pietního aktu, jsem asi ráda, že existuje nějaký konkrétní řád a postup, aby se to moc nevymklo a mělo to nějaký důstojný průběh. Nevím, proč nemám ráda tradice, prostě to byla vždycky nějaká hektická snaha o něco, co se stejně zvrtlo. Vánoce byly děsné. Na jednu stranu se připravovaly, na druhou stranu se ignorovaly, protože my si na něco takového nepotrpíme. Prostě maglajz, smíšené pocity, nenaplněná očekávání, mír, který se nedostavil nikdy. V podstatě smutná záležitost. Viděl jste film Big Lebowski?"

"Ne, neviděl."

"Ve filmu dva kamarádi dají popel třetího kámoše do krabice od sušenek a jdou na skaliska u moře, aby ho rozsypali do větru, protože to tam miloval. V tom filmu se to také zvrtlo. Ten, který se chopil řečnění, zapletl do smuteční řeči válku a své válečné příběhy naprosto šíleným způsobem, přestože ten druhý byl pacifista. Pak otevřel plechovku od sušenek, popel vrhl do větru a ten pak lítal do plnovousu a dlouhých vlasů toho kámoše. No nic, to jsem trochu odbočila."

"Co vám na tom nejvíc vadí? Myslím kolem tetiček, mámy a těch situací?"

"Nedokážu to brát s nadhledem. Když mám pocit, že to v nich takhle srší, vlastně i já začnu sršet. Nevím, jak to popsat slovy. To stálé překračování hranic, komunikace bez empatie… Brzy se cítím být rozhozená stejně jako ony. Možná by to šlo zvládat, kdybych se jim a tomu všemu v duchu smála, ale to také nejde.

Jedna teta mě kdysi požádala o nějakou pomoc. Potřebovala rozvézt své dary potřebným. Ona jediná je bez rodiny, a tak se angažuje jinde a jinak. Běžně jí s rozvozy a závozy pomáhá můj táta, ale řada přišla na mě, prostě jsem se k tomu nějak přichomýtla.

Vozila jsem tetu celý den sem a tam. Navštěvovaly jsme různé rodiny, teta jim rozdávala dárečky, ale nevnímala příliš, co si o tom myslí oni. Dělala jsem řidiče a nosiče, stále jsem na ni někde musela čekat, poslouchala jsem rozhovory, které bych nejraději neslyšela, ale nejvíc mi brnkala na nervy, když vedle mě seděla jako spolujezdec.

Po pár hodinách divných řečí všeho druhu jsem byla tak napružená, že jsem málem vjela pod vlak. Duchapřítomně jsem ještě šoupla zpátečku, závora už mi padala na střechu auta, protože jsem jak idiot zastavila čumákem na kolejích. Byla jsem z ní našrot. Vlak projel okamžitě poté, ustřelilo by mi to předek auta, kdybych po svém úletu včas nezareagovala. Tenkrát se mi roztřásly ruce, odbočila jsem hned stranou, vylezla ven a rozdýchávala to. Ona si toho nebyla snad ani vědomá, ale já věděla, že to bylo o chlup. Nejraději bych na ni zařvala, ať už drží hubu a nechá mě být. To jsem ale nedokázala a nejspíš bych to nezvládla ani dnes. Bezpečnější je nedělat jí šoféra."

"Musíme už končit, ale mám pro vás návrh. Zkuste se na to dívat i z jiného úhlu. Máte strach, že dopadnete jako máma, že to nezvládnete. Ale v té ženské linii vaší rodiny je i síla a vlastnosti, které můžete využít v dobrém. Je to vaše dědictví, ať už je jakékoli. Jsou to vaše geny, jiné nemáte. Najděte to dobré, abyste i vy věděla, že máte na čem stavět. Najděte všechno, co lze použít a možná toho nebude málo."

Sovička už spěchá. Domlouváme rychle schůzku, léky nepotřebuji, takže mizím během minuty. Jdu domů pěšky, uvažuji nad tím, co mi bylo řečeno. Dědictví… No, to bude těžké, podívat se na to jiným způsobem, ale snad to půjde.

Zelený obrázek s hrobečkem a stromy je tvořený umělou inteligencí na stránce Crayion.

Druhý obrázek je tvořený vlastní rukou. Zobrazené jsou tetičky s mojí mámou + zaměstnanec pohřební služby