Ukázka z knihy - Zamilování se do psychoterapeuta, přenos, zamlženost, neschopnost se zorientovat, nedůvěra v signály. Tarotové karty, hledání odpovědi.

úryvek z textu, ve kterém se autorka po mnoha letech zamýšlí nad tím, proč terapie byla už dále obtížně snesitelná: 

Během terapie, asi po dvou letech, začaly mě znepokojovat určité otázky a různé poznámky terapeuta, doktora Sovičky. Ptal se mě, co cítím k němu, když on je také mužský. Jindy zase řekl, že možná si díky němu spravím vztah k mužům. Od určité doby se jevil na terapii se mnou roztržitý, nebo šlo o jinou souhru okolností, která se mnou přímo nesouvisela. Nebyl schopen si zapsat datum mé další návštěvy. To je sice maličkost, ale ono se toho najednou nasbíralo víc. Měl období, že na terapii seděl pokaždé v oranžové mikině, což nešlo přehlédnout. Začal nosit korálky na krku, začal být celkově uvolněnější, trochu změnil i své chování vůči mně. Tyto signály, když jsem je popsala kámošce, byly okomentovány slovy: "Není on do tebe zamilovanej?"

Nejdříve mi to přišlo jako úplná blbost, protože ta stejná kamarádka mi dříve řekla, že on je určitě homosexuál, a já o tom vůbec nepřemýšlela. Nezajímala mě jeho sexuální orientace, protože se mě netýkala. Ona sama ho znala už asi dva roky předtím, chodila k němu rovněž na terapii a tvrdila mi, že je to jasný. Mně to tak jasný nepřipadalo, jen jsem si u něj všímala většího počtu ženských pohybů a gest. Nic afektovaného a přehnaného v tom nebylo, to by mě znervózňovalo, ale on nic takového neprojevoval. Jen ty pohyby těla byly občas jiné, jinak působil dost mužsky a také to pěkný chlap je a byl. Vlastně mě do určité míry ty pohyby těla přitahovaly. Líbilo se mi zahlédnout ho, když během své pauzy běhal po chodbě a zaléval květiny. Jistě si všimnul, že mám ráda rostliny, určitě to z mé řeči vyplynulo. Proč to najednou dělal? V prvních letech terapie jsem ho s konvičkou neviděla.

Pak se začal chovat tak, jakoby kvůli mně uklízel hodně rychle podlahu, jakoby kvůli mně zapálil voňavou svíčku. Až po delší době s tím začal. Možná plánovitě. Najednou se začal tvářit jinak, tak nějak rozzářeně, až mi z toho začalo být divně a opravdu jsem začínala nějak věřit, že má snad o mě zájem. Otázka je, jaký typ zájmu to byl.

Také si vzpomínám, že v jednu chvíli, když Honza uraženě odjel na pobyt k milence, udělala jsem si na jisté seznamce profil a zveřejnila tam nějaký krátký text ohledně seznámení. Protože jsem na to neměla nervy a seznamování mě dost vyčerpávalo, zase jsem inzerát stáhla a už nic podobného znova neudělala. Ale zajímavé bylo, že právě v podobné době mi terapeut najednou říkal, že se byl někde seznamovat na inzerát a že to bylo hrozný. To exponování. Prý došel k závěru, že seznamování se tímto způsobem je děsně náročný a že je nejlepší, když to tak nějak přirozeně vyplyne ze života. Jak se tak potkáváme s různými lidmi v životě, mělo by to přijít tak nějak přirozeně. Ani on už se nebude takhle hrozně seznamovat, protože to je na nic. Tato slova opravdu nešla vůbec přehlédnout, protože do této doby byl terapeut utajený jako tajemný hrad v Karpatech a zrovna v době, kdy jsem si sama podala inzerát, vyjádřil on tento svůj zážitek a tím pádem svůj názor na věc. Kdybych se ho přímo někdy zeptala, jestli je sám, nebo má děti, dost pravděpodobně by mě hned utnul a dal by mi najevo, kde je moje místo. 

Když mi začalo vrtat hlavou, proč terapeut vede tyto řeči, zamilovala jsem se nečekaně já. V knize jsem už trochu popisovala, že jsem náhle pocítila silnou touhu po lásce a po vztahu s někým, kdo by mě měl rád. Vyprovokoval to můj přítel, kamarád, který mi zničehonic napsal, že mě miluje a chtěl by se mnou jet na hory. Pak rychle zase vycouval, protože byl ženatý, ale touha po partnerství a po lásce vyšlehla jak mohutný plamen, který mě začal pálit. Nechtěla jsem se zaplétat s psychiatrem, ale potřeba lásky a něhy, porozumění a přijetí, pochopení a akceptování… znamenat poprvé v životě pro někoho něco… najednou to, co se ve mně dělo, nešlo zastavit. Touha po lásce byla silnější.

Neměla jsem z toho radost, na vědomé úrovni jsem neměla touhu zažívat s terapeutem románek ani platonický, ani skutečný. Ocitla jsem se v tom nejhorším možném postavení z mého pohledu. Kdyby on v tom lítal také, tak i on je v tom nejhorším možném postavení, o které asi nemůže stát. Jestli uvažuje jako já. Ale co když je jiný? Než jsem se nadála, pár dotazů typu: "Co tedy cítíte ke mně? Vždyť já jsem taky mužskej." způsobilo, že jsem se doslova propadla do pocitů zamilovanosti, i když nebyl a není větší a konkrétnější důvod pro tuto zamilovanost.

Aby má terapie nepostrádala smysl, oznámila jsem tuto novinu na našem společném sezení. Také jsem na počátku slíbila upřímnost. Bylo mi strašně trapně a opravdu se mi do toho nechtělo. Nevím, co jsem čekala, asi nic. Vždycky jsem v takových situacích v křeči. Terapeut navrhl, že bychom to mohli analyzovat. Zahájil tím, že se mě zeptal, jestli se mi něco podobného už někdy stalo. Odpověděla jsem, že se mi to stalo už několikrát a že to není zas tak mimořádný stav. Pak už nevím, jestli jsme úplně odbočili, nebo kam jsme v hovoru přešli. Jednou jsem se zmínila, že nikdy nikoho nebalím, že to ani neumím a on mi odpověděl, že si myslí, že bych to uměla. V tu chvíli mi to přišlo jako divná řeč, která nedává smysl. Možná i chtěl, abych ho začala balit, nebo mu předvedla své balení. Není divu, že to nikam nevedlo. Nedokázala jsem se v jeho signálech orientovat, něco v jeho jednání bylo matoucí.

Nevěděla jsem, co ve skutečnosti ke mně cítí on. Měla jsem pocit, že slova neladí se skutečností. A protože i doma slova neladila se skutečností, začalo to pro mne být opravdu nepřehledné. Hraje na mě něco kvůli terapii, nebo proč se to děje? A co udělá člověk, když je zoufalý a nejistý? Jde ke kartářce. Nikdy předtím jsem u žádné nebyla, ale Lucka ze skupinové terapie mě tímto trochu nakazila, protože mě k jedné své známé kartářce vzala, když jsme začínali s Honzou podnikat.

Nechtělo se mi za tou ženou znova, byla to dost drahá záležitost s pofiderním výsledkem. Neměla jsem nadbytečné peníze, abych někam chodila, ale pár stovek jsem do toho vrazit mohla. A tak jsem si šla koupit tarotové karty + knihy k tématu. Přišla potřeba odpovědí na otázky, které mi nikdo nemohl zodpovědět, tak jsem si osobně vyzkoušela to, co lidé využívají tisíce let… ale jde o metodu s velkými vykřičníky a dalšími otazníky. Zase to znamená otevření se novým rizikům duchovního charakteru, ale mělo se to prostě stát. Také to bylo docela zajímavé, i když karty nikomu neradím, ani nic podobného. Zkušenost jsem však potřebovala. V té době jsem na chvíli zcela propadla tarotovým kartám.

Když člověk hledá naději na něco lepšího, výhoda u karet je, že většina obrazů a významů je víceméně pozitivních. Podíváte se na smrt a vida, je to konec a přichází něco nového. Pět pohárů je blbý, ale vida, má to svůj pozitivní aspekt. Viselec, hm. Blbý, ale vida, obrácení vnímání a nový pohled může přinést zásadní obrat a zlepšení… a tak dále. Při výkladu z více karet z toho jde vždycky něco vyluštit a pak prorokovat nějaký pěkný nadějný závěr. Trochu si z toho dělám legraci, nicméně se to dá takto zneužívat. Kdo chce v kartách spatřit "velký špatný aby už nebylo a bylo jen velký dobrý" jako romská věštkyně Jolanda… tak může začít.

Problém je v tom, že vyřknuté proroctví nebo věštba může ovlivnit vývoj vaší reality a taky nemusí. Rozhodně se po ovlivnění vyřknutým výkladem můžete stát terčem pro negativní síly, které občas rády předvedou svůj um, aby platnost uctívání a používání těchto metod mohla pokračovat. Tímto způsobem po tisíciletí udržují v lidech zájem o tyto spirituální věcičky. Tyto "pomůcky" pro těžký a nejistý život plný různých skrytých úmyslů cizích lidí, ve světě lží a podvodů, jsou prostě veliké lákadlo. 

další úryvek:

Sebekontrola, kterou jsem během terapií stále silně uplatňovala, byla nepřirozená. Nejistota ohledně jeho citů ke mně a mých citů k němu, způsobila mi muka, která byla postupně čím dál horší. Terapeut se choval chladně nebo s profesionálním odstupem, nezavdával příčinu pro nějaké pocity, že mě on balí, miluje nebo něco podobného. Přesto občas řekl věty, které neladily se zbytkem sdělení, a tak jsem zůstávala zmatená.

Největší pecka asi byla, když mi řekl, že někdy je lepší nenaplněná touha než naplněná. Je to vlastně zajímavější, napínavější, více vzrušující, než když ke skutečnému vztahu dojde a to původní vzrušení odejde. Tomu jsem rozuměla po svém a myslím, že i dobře. Ano, snít o někom a chodit okolo předmětu své touhy, těšit se na něj… je jistě nějakým způsobem příjemné nebo vzrušující a může to vydržet i dlouho. Třeba i desítky let. Ale také to může být velmi zraňující. Záleží na psychické kondici dotyčného. Ale je to správně, že mi to řekl zrovna on? Co to bylo? Tohle on chtěl, abych k němu chodila celá natěšená? Chtěl mi snad nabídnout platonický vztah a chtěl si užívat, jak to mezi námi bude jiskřit? Doufal, že ho začnu svádět nebo po něm přímo vyjedu? To by ho bavilo? Nebo mě chtěl tímto způsobem jen napínat a napínat? Neznám to náhodou z domova? U mého chladného tatínka, který si rád hraje s lidmi? To jsem v tu chvíli bohužel nevěděla. Nedalo se v tom dál fungovat. Vyčerpávalo mě to.

Naplánovala jsem si ukončení terapie těsně před Vánocemi. Oznámila jsem tuto novinu jednoho dne doktorovi a vím, že jeho okamžitá reakce přišla z ega. Dotklo se ho to, byl podrážděný, ale jen chvilku, než převzal nad tímto stavem kontrolu. Ještě dlouho potom jsem nevěděla, že jeho řeči a chování mohou odpovídat i jinému používanému způsobu vedení terapie. Jeho chování bylo možná čistě účelové, ale i tak se mi to nelíbí a nemám z toho dobrý pocit. Možná jsem si díky tomu mohla uvědomit, že i doma se mnou hráli podobné hry, přesto to nepřispělo k budování důvěry. Stalo se. Věřím, že by terapeut snadno obhájil a vysvětlil své postoje, kdyby chtěl. Když jsem ho o to později požádala, neměl zájem mi nic vysvětlovat. Já bych zájem o vysvětlení měla, ale nemohu svého bývalého terapeuta pronásledovat, takže mi nezbývá nic jiného než to nechat otevřené.